Írán je zemí, o které si mnoho lidí myslí jen to nejhorší. Pokud se ale do ní člověk vydá, uvidí, jaké bohatství se v ní ukrývá. Právě zde před 2500 lety zpátky vzkvétala civilizace starověké Persie. Obávaní a mocní Peršané ohrožovali dokonce staré řecké města, které ležela tisíce kilometrů západně od jejich říše. Každá nesmrtelná říše však skončí a dnes jsou vzpomínky na starověkou Persii limitovány na kamenné monumenty, které po sobě tito lidé zanechali.
Nejslavnější památkou starověké Persie zůstává nepochybně Persepolis. Místo s královským palácem plným obdivuhodné výzdoby lehlo popelem a zbyly z něj jen kamenné ruiny. Měl to být dobyvatel Alexandr Veliký, který se takovým činem pomstil Peršanům za všechny útrapy, které spolu měli.
Místo, kde založili tuto výstavní skříň celé říše má na svědomí Kýros Veliký. Pokud se vydáme po stopách panovníka, zavede nás na místo známé jako Pasargady. Právě ono se stalo místem posledního odpočinku člověka, v jehož žilách kolovala perská královská krev.
Hrob "Velikého"
Ze Širázu, města básníků, jsou Pasargady vzdálené kolem 120 kilometrů. Z auta sleduji měnící se krajinu, vysoké kopce nad městem, nomádi pasou svá stáda koz na vybledlých pastvinách a brzy ráno se již pracuje i na rýžových políčkách. Bývalé hlavní město Persie leží na rovné planině obklopené horami.
Z ničeho nic se najednou před námi zvedá stupňovité pódium, na kterém stojí hrobka Kýra Velikého. Postavili mu ji někdy kolem roku 530 př. Kr. Ze všech těch fotek či dokumentů jsem si ji představoval mnohem větší než ve skutečnosti je. Nic jí to však neubírá na monumentalitě, kterou dominuje celému okolí. Obcházím ji celou pomaličku dokola a kochám se pohledem na těžké kamenné kvádry. V průběhu staletí je ubíhající roky zbarvily do nažloutlých barev.
Dlouhá léta byla ukryta pod lešením, ale dnes opět v plné kráse vítá své návštěvníky. Těch je mnoho. Nejen turistů z celého světa, ale Pasargady jsou oblíbeným místem i pro domácí Íránce. Chodí sem celé rodiny a vyprávějí si příběhy o perských králích, městech a nesmrtelných stavbách.
K samotné hrobce krále vede šest stupňovitých schodů. Nahoru stojí pohřební komora s délkou přes tři a s výškou přes dva metry. Řečtí historici zaznamenali i návštěvu Alexandra Velikého během plenění Persepole. Alexander přikázal jednomu ze svých vojáků, aby vkročil dovnitř.
Ten zde našel zlatou postel, sklenice, zlatou truhlici, ale i různé ornamenty vykládané drahými kameny. Zeměpisec Strabón hovoří o tom, že hrobku kdysi zdobil i vytesaný nápis: "Ty, který procházíš, já jsem Kýros, který dal Peršanům říši a byl jsem králem Asie." Nápis se však ztratil v temnotě času.
Matka Šalamouna
Ve své podstatě jde o velmi jednoduché mauzoleum a pro svou stavbu hledal panovník inspiraci pravděpodobně v hrobce předposledního krále Lýdie Alyatta v Sardách. Je svým způsobem výjimečná, protože ostatní perští králové si nechali své hrobky vytesat do skal. Kousek odsud leží místo Naqs-e Rostam, které se stalo místem posledního odpočinku dalších čtyř vládců.
Perská říše se rozpadla a do historie vstoupili Arabové šířící nové náboženství. To, co bylo před ním, upadlo do zapomnění a lidé přestali tušit, komu hrobka patřila. Místní rolníci ji proto začali uctívat jako hrobku Bat-šeby, matky Šalomouna. I díky tomu se podařilo stavbě přežít, protože nová náboženství měly ve zvyku vymazat památky svých předchůdců.
Dostala jméno Qabr-e Madar-e Sulaiman a někteří Íránci ji tak volají dodnes. Škoda, že se už dnes nedá vylézt po schodech a alespoň chvilku si sednout dovnitř. Je prázdná, naplněná tichém století, ale bylo by to nesmírně zajímavé. Možná je v ní na přelomu noci stále slyšet hlas krále, který kdysi ovládl svět.
Pasargady však nejsou jen jedna jediná hrobka, ale člověka překvapí jejich velká rozloha. Kýros Veliký nechal vystavět hlavní město své říše v polovině 6. století př. Kr., avšak po jeho smrti se práce zastavily. Pár stovek metrů od hrobky leží pozůstatky starého karavanseráje. Scházeli se zde karavany, obchodovalo se zde, vyměňovalo zboží a nakonec tady mohli kupci přečkat i noc.
Palác obklopovala obrovská zahrada, která měla připomínat ráj. Je velká škoda, že z celé stavby zůstaly jen nic neříkající ruiny. Osamocené sloupy či kousky architektury stojí v nahé zemi jako majáky ztracené na zapomenutých pobřežích. Reliéfy na východních dveřích zobrazují býka a génia oblečeného v plášti z rybích šupin. Mnohem hezčí je však zobrazení, na kterém stojí vysoká postava ozdobená čtyřmi křídly. Dýchá z ní ten pravý starověký Orient starý několik tisíc let.
Na přilehlém kopci připomínají zbortěné kameny zbytek opevnění. Tall-e Takht neboli trůnním kopec ve skutečnosti opevněním skutečně byl, přičemž málokdo ví, že právě tato fortifikace byla jednou z prvních svého druhu na celém Blízkém Východě. Kdo se rozhodne vylézt až nahoru toho kopec odmění se výhledem na celé údolí Morghab, ve kterém leží ruiny královského města.
Zajímavou stavbou je nepochybně i "Šalamounovo vězení" Zendan-e Suleiman. Stojí na severním rohu paláce a dodnes přežila jen jedna jediná stěna. Původně vypadala jako kostka, jejíž funkce je zahalena rouškou tajemství. Podle některých se uvnitř udržoval posvátný oheň, tak důležitý pro místní vyznavače Zarathustry. I v jiných částech Íránu si po tolika staletích dnešní následovníci proroka Zarathustry chrání svá místa s posvátným ohněm.
Je tady co obdivovat. Pokud mám říct pravdu, Pasargady mě překvapily v příjemném slova smyslu, protože se tu dá strávit čas pomalým objevováním, procházením se místy, které byly kdysi paláci, zahradami, luxusními domy nebo hledět na hrobku Kýra Velikého. Utkví nejen v paměti, ale můžete si ji odnést (samozřejmě ve zmenšené kopii) i domů.
Další cestopisy z Íránu si přečtěte na cestovatelském portálu HedvábnáStezka.cz
