Dnes se sice nazývají parkové dráhy, jejich personál ale stále často nemá ani občanský průkaz. Jedna z těchto dětských železnic jezdí ve východoberlínské městské části Wuhlheide.
Po tamním parku bude kroužit zanedlouho už 55 let. Na svou první cestu vyrazila 10. června 1956. "Byla sedmou pionýrskou dráhou v NDR. Ta první byla otevřena už v roce 1951 v Drážďanech. Celkem bylo v NDR 13 pionýrských železnic," řekl technický vedoucí wuhlheidské dráhy Bernhard Schreiber o historii této atrakce, která měla svůj vzor - jak jinak v té době - v Sovětském svazu. Tam pionýři provozovali svou úzkokolejku už od roku 1935.
Cílem tohoto podniku bylo vést mladé lidi k odpovědnosti a
Kde železnici najdete?Stále je možné svézt se nejen v Berlíně a Drážďanech, ale také v Chotěbuzi (Cottbus), Saské Kamenici (Chemnitz), Plavně, Lipsku, Zhořelci (Görlitz) nebo Geře. V zahraničí podle Schreibera funguje dětská železnice například v Budapešti nebo na Kubě. |
"Ti, co to tehdy provozovali, to nechtěli jen tak nechat zemřít, a tak se to snažili udržet při životě a jezdili dál," vysvětlil Schreiber, proč s pádem Honeckerova režimu v roce 1989 neskončil v Německu i tento fenomén.
On sám u wuhlheidské dráhy pracuje od roku 1992 a stejně jako všichni ostatní dobrovolně a zcela zadarmo. Celkem tuto téměř sedmikilometrovou trať s šesti zastávkami a depem obhospodařuje na 70 kluků a holek a 130 dospělých. Ti se většinou drží v pozadí, a tak neinformovaný návštěvník lehce nabude dojmu, že celý provoz je v rukou mládeže školou povinné, jako je patnáctiletý Philipp.
"Vážení cestující, milé děti. Vlak do stanice Badesee přijede za pět minut," oznámil mladík v historické uniformě drážním rozhlasem, spustil závory na nedalekém přejezdu, nasadil si červenou čepici výpravčího a rozvážným krokem s výpravkou v ruce se vydal na nástupiště odbavit další vlak.
"Když mi byly čtyři roky, začala mě zajímat železnice a v 11 letech jsem si řekl, že je to tu fajn a přihlásil jsem se," vylíčil Philipp svou cestu k dětské "modré armádě", kde to dotáhl už na výpravčího druhého stupně. V dospělosti by se prý chtěl stát skutečným železničářem.
Právě v 11 letech mohou mladí zájemci u parkové dráhy začít. "V prvním roce se učí na průvodčí vlaku, závoráře a pochůzkáře. V dalším roce se z nich stává dozor, případně vedoucí vlaku, pak prodavač jízdenek, obsluha stavědla a na konci v 18 letech mohou být přednosty nádraží nebo se vyučit strojvůdci a řídit vlaky," popsal Schreiber kariérní postup malých "ajznboňáků".
Ti na sobě nosí uniformy východoněmeckých drah, stejně jako dospělí. "Jsou pravé," ujišťuje Schreiber, "jsou to originální kusy, které pocházejí ze šatníku Německých říšských drah," jak se nazýval státní železniční podnik bývalé NDR. Jeho zkratka DR se stále skví na zelených vagonech, které stejně jako lokomotivy už sice nepamatují začátky této železnice, pořád jsou ale pro Berlíňany velkým magnetem.
Každý rok přepraví wuhlheidské soupravy až 65.000 cestujících, převážně rodin s dětmi. V provozu jsou od března do října vždy o víkendech a o svátcích. Jedna běžná okružní zhruba dvacetiminutová jízda vyjde dospělého na tři eura (asi 74 Kč), vrstevníci vlakového personálu to mají o euro levnější.
