Silnice E6 propojuje jih Švédska se severem Norska, vede Oslem a Trondheimem až do Kirkenesu na hranicích s Ruskem a rozhodně stojí za zmínku, neboť vede malebnou krajinou a panenskou přírodou. Tak jedem!
Vodopády pod Trondheimem
Naše trasa začíná v Praze. Po velkém nákupu vyrážíme před půlnocí ve čtyřech plně naloženi včetně rakve na střeše na naši dlouho plánovanou cestu. Jedeme přes Lipsko a Hamburk, po pevnině do Dánska přes Kodaň, Švédskem přes Malmö, Helsingborg, Göteborg, Svinesund až do Norska. Naše trasa pokračuje přes Oslo a dějiště zimních olympijských her z roku 1994 – Lilehammer. Večer poprvé provětráme stany v národním parku Rondane. Autem se od silnice E6 nastoupá serpentinami několik set metrů do Mysusaeteru, odkud se dá vyrazit na několik túr. Vzhledem k tomu, že cíl naší cesty je ještě hodně daleko, vydáváme se ráno jen na krátký výlet k nedalekým vodopádům Storulfossen. Zanedlouho se nám naskytne pěkná podívaná nejen na vodopády, ale i na řeku valící se skalnatou průrvou.
Na E6 můžete před Trondheimem, bránou na sever, zastavit na krátký výlet nedaleko městečka Oppdal v chráněné krajinné oblasti Åmotan, kde se dá podniknout několik menších výletů na troje vodopády. Ze silnice se odbočí na Gjøru a potom na Jenstad, kde jsou dvě parkoviště. My se sem podívali na cestě domů a prošli se k vodopádu Lindalsfallet.
S batůžkem do "nejdivočejšího kusu norské přírody"
Naší další krátkou večerní zastávkou je Trondheim, odkud celou noc pokračujeme přes polární kruh do národního parku Rago, který jsme stačili krátce poznat již minulý rok. V průvodci je označován jako nejdivočejší kus norské přírody. Máme pocit, že jsme viděli už větší divočinu, ale přesto musíme uznat, že je park jiný a zajímavý ve srovnání s ostatními místy, které jsme v Norsku poznali. Loňská návštěva Raga nás přiměla se vrátit.
Odbočka z E6ky k parkovišti a zároveň výchozímu bodu všech túr v parku je snadno přehlédnutelná, neboť je přímo za tunelem, i když označena směrovkou. Po probdělé noci nás čeká docela náročná desetihodinová túra přes dvoje vodopády. Slunce pálí a tak kluci neodolají a zchladí se v ledové zelenomodré vodě meandrující řeky, podél které vede první úsek naší trasy. Začátkem července je vody nejspíš v důsledku nedávného tání sněhové pokrývky ještě dost, neboť cesta, která byla v loňském srpnu bez problémů průchozí, teď splynula s korytem řeky. Nenecháme se ale zas tak snadno odradit a chvíli se prodíráme vysokou trávou, až se konečně pěšina vzdálí od vody. Cesta je příjemná, místy vede relativně po rovince bažinami po dřevěných, na Norsko nezvyklých, chodníčcích a stoupá asi jen ve třech místech. Asi v jedné třetině trasy u vodopádů Trollforsen, kde se také dá přespat za nějakou tu norskou korunu v chatičce Storskogvasshytta, poobědváme, nabereme síly a jdeme dál.
Lesní pěšina začíná stoupat, přechází ve skalnatý povrch a sem tam se objeví značení trasy. V Norsku jsme se zatím s turistickými značkami, natož s ukazateli času nebo kilometrů, moc nesetkali. Začátek trasy bývá označen dřevěnou šipkou s názvem cílového místa, ale často je dost náročné najít, odkud túra vychází. Jediným Nory zavedeným značením jsou červeně nakreslená písmena "T", která napovídají, kudy cesta vede. Dokážete si asi představit, jak jsou taková "téčka" v terénu vidět, když padne mlha. My sice máme jasno a slunečno, ale cestu, která se už tak zdá nekonečná, se nám v jednom místě podaří ztratit.
ČTĚTE TAKÉ: |
Zacházka naštěstí není nijak dramatická a po dlouhém očekávání už konečně slyšíme hukot vodopádu, který vytéká z jezera Litlverivatnet. Přejdeme přes dřevěný most, dlouho sedíme opodál a pozorujeme, jak voda padá po skále do údolí a vtéká do meandrující řeky. V pozadí jsou vidět vrcholky hor a my si užíváme celý ten krásný pohled, který se jen těžko dá zachytit foťákem.
Chvíli ještě jdeme skalnatým terénem, který se brzy mění v bažinatý. Nikdo ale botu neutopil, spíš je půda ještě ze zimy hodně promáčená. Na pár stinných místech jsme ještě zahlédli sníh. Sestup je dosti prudký, ale po široké travnaté cestě docela pohodlný a k autu to máme ještě asi dva kilometry po silnici. Protože nám výlet trval celý den, v rychlosti si jen uvaříme polévku a s ešusy na klíně sedáme do auta, abychom stihli poslední trajekt z Bognes. Před půlnocí už jsme na Lofotech, resp. Vesterálech, neboť připlouváme do Lodingenu. Rychle najdeme místo na stan a konečně si můžeme dopřát zasloužený spánek. Dva týdny báječných zážitků jsou před námi!
Lucie Obenbergerová, Pohora.cz
