Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Hranice Kamerunu a Čadu. Oblast, kde operuje organizace Boko Haram

Cestování

  6:29
Právě odjíždíme s těžce ozbrojenou eskortou Kamerunských ozbrojených sil BIR z městečka MORA, ležícího v oblasti tzv. extrémního severu afrického Kamerunu a míříme na hranice s Čadem.

Vedle toho taky v přepočtu asi 50 EUR, což je částka, za kterou jejích rodina vyžije více než měsíc. A začalo opravdu nádherné focení. Dívky byly totálně v šoku, když na displeji fotoaparátu viděly sami sebe. Jejich zvědavost sahala dál, než je u těchto obvykle nedůvěřivých etnik běžné. foto: Alexandr Bílek

V oblasti operuje teroristická organizace Boko Haram a tak nás místní vojenské a policejní jednotky na hlavním kontrolním bodě dál nepustily, odvezly k místnímu prefektovi a generálovi Kamerunských ozbrojených sil BIR a po dlouhých jednáních jsme se museli podrobit nařízené a nepřetržité ochraně, o čemž jsme psal v minulém článku.

Opodstatněná opatrnost

Nyní jsme součástí vojenského konvoje, který se skládá z šesti obrněných vozidel se střílnami, kulomety, bedny nábojů a 25 vojáky doslova po zuby ozbrojenými. Celá tato akce byla nařízena včera. Vojáci mají úkol nás doprovodit z města Mora do kamerunsko-čadského hraničního městečka Kousséri a zajistit, aby se nám nic nestalo. Při včerejších schůzkách byly se místní pohlaváři předháněli, kdo nám ukáže hrůzostrašnější fotografie týkající se akcí zvrácené organizace Boko Haram. 

Po dalších asi 50 km zahlédneme pár suchých stromů a pod nimi velbloudy, kteří...
Jsou nádherně oděné, tváře potetované, oči jak přerostlé mandle a co víc, jsou...

Co dokážou je neuvěřitelné. Připoutané krásné mladičké dívenky k potrubí a opásané výbušninami nebo roztrhaná jejich těla po explozi, takových fotografií nám bylo prezentováno nekonečné množství. Navíc před pár dny unesli sedm Číňanů, kteří pracují na projektu místní infrastruktury a o několik týdnů dříve zase únosci propustili za nějaké, blíže nespecifikované výkupné, po 11 měsících další skupinu čtyř lidí, nečernošského původu. Navíc některá doprovodná vozidla nesou známky po střelbě. Na jejich základně jsme také viděli vozidlo, které zřejmě dostalo fatální zásah pancéřovou pěstí.

Mango příčinou nečekaného manévru

Snažíme se udržovat odstup, o který nás vojáci žádali a udržujeme rychlost shodnou s před námi jedoucím vozidlem. Projíždíme vesnice, lidé nám mávají a nepřestanou ani když je pohltí obrovské mračno hustého prachu z naší kolony. Nám se tak moc chce zastavit a vmísit se mezi ty krásné obyčejné lidi ale je to zcela mimo naše rozhodovací možnosti. Není na nich vidět žádný strach, fungují úplně stejně jako v jiných vesnicích, posedávají, prodávají, smějí se nebo spí, jako by zde žádné nebezpečí nebylo. 

Čas i my letíme, někdy se nedaří uhlídat odstup a občas se stane, že v prachu se nám, v určitý okamžik, podaří udělat mezi auty větší odstup, a tak v jedné zatáčce zabrzdím, přičemž mám v plánu během velmi rychlých 5 vteřin vystoupit, otevřít zadní dveře a vytáhnout nějaké mango a banány. Bláhově jsem si byl jistý, že to vojáci ani nezaregistrují. Přesně ve chvíli, kdy zastavím a otevřu dveře, těžký prach rychle klesne a vojáci spouští neuvěřitelnou akci. Vozidla vpředu se na pětníku otáčejí, vozidla za námi se rozprostírají do širokého okolí pouště a během pár vteřin vytvoří kolem nás ochranný kruh o poloměru asi 150 metrů, vojáci vyskáčou a vně kruh tasí zbraně. 

Po stopách UNESCO: Vstříc velkému čadskému průšvihu

No a já, jejich rychlostí a profesionalitou zcela konsternován zavírám zadní dveře a rychle si běžím sednout za volant se dvěma mangy v ruce. Stydím se a raději hned odjíždím. Stejně rychle jak se vojáci rozmístili do palebné pozice tak se i vrátili do původních pozic. Od té chvíle nás vozidla raději jistila i z boku.

Vypálené vesnice

Asi po 80 km a dvou hodinách jízdy zpomalujeme u brány WAZA NATIONAL PARK, který jsme měli původně v plánu navštívit, ale kvůli údajně poschovávaným teroristům uvnitř parku to možné není, a navíc prý jsou všechna zvířata, včetně hrabošů a hmyzu, snědena. Samozřejmě tyto informace bereme s nadsázkou, ne ale tak docela. Navštívili jsme v Africe země jako třeba Mosambik nebo Angolu, kde bylo údajně během války snědeno úplně všechno včetně mravenců. Takže možné to asi je!

Na tomto místě dochází ke střídání našeho doprovodu. Nesměli jsme ale zastavit. Vozidla, která nás doprovázela, zaparkovala u krajnice a byla zde připravena další, která ihned, zcela synchronizovaně, navázala a pokračovala s námi. Čím se přibližujeme více k cíli, míjíme kromě obydlených také vesnice vypálené. Cestu lemují shořelá a zdemolovaná auta, z chýší, které byly částečně zděné, trčí ohořelá torza zbytků obydlí, uvnitř stojí amfory sloužící pro uchování vody jako němí svědci nedávného násilí a utrpení. Snažíme se vžít do toho, co se zde stalo a když si vzpomeneme na včerejší setkání s uprchlíky ve městě Mora, šílené fotografie a nyní vidíme zničené vesnice na vlastní oči, vše zapadá pěkně do sebe.

U větších vesnic mají svá stanoviště vojáci, kteří zde hlídkují 24 hodin. Těmto vesnicím hrozí menší nebezpečí než maličkým diasporám roztroušených po okolí, ve kterých žije pohromadě vždy jen několik rodin. Jsou velmi zranitelní a takové jsou téměř všechny zplundrovány. Na jednu takovou, která byla přepadena včera narážíme asi půl hodiny před našim cílem. Kolem celé, již bývalé vesnice, jsou rozmístění vojáci, mají mezi sebou rozestup jen 2 nebo 3 metry a čekají na další povely. Mají za úkol zabránit vstupu komukoliv, neboť je nejdříve nutné místo prohledat a případně najít výbušniny, které po útocích Boko Haram ráda umisťuje jako bonusový „dárek“ pro vojáky. Naše kolona projíždí velmi svižně, vojáci při pohledu na své kolegy stojící na rozpáleném slunci dosahující teplot nám nepředstavitelných ani nemrknou brvou. Berou to jako každodenní chleba. Neuvěřitelné.

Při loučení u auta se dívky najednou začaly drát dovnitř. Nechápali jsme proč a...

Jak jsme později zjistili od velvyslance francouzské ambasády, vojáci během celé naší jízdy totiž stáli bez ohledu na terén za kulometem, stále drželi prst na spoušti a nechápali jsme, jak je možné že to za A) vydrží, za B) proč si nesednou a nejsou jen pasivně připraveni. Odpovědí bylo, Boko Haram a jejich útoky se dějí často zcela nečekaně, s pancéřovou pěstí na rameni stojící za křovím. Rychlost prvního výstřelu prý má zásadní vliv na to, jak dopadne celé přepadení.

Když kočka není doma, myši mají pré..

Ve městě Kousséri nás ozbrojená eskorta opouští, na hranice s Čadem již jedeme sami. V mnoha kukaních si snažíme vyřídit administrativní záležitosti, týkající se odhlášení se z Kamerunu a přihlášení na čadské straně, což obnáší dvě stejné procedury o několika úkonech jako je razítko do pasu, zápis u policie, celní procedura, kontrola auta, razítka do karnetu a mezitím se musíme handrkovat s naháněči, kteří se na nás snesou jako mouchy a chtějí si utrhnout nějaký podíl na zařizování těchto formalit. Ale to je obvyklý kolorit, proti kterému se dá docela dobře obrnit. Kdyby ale zas nebyl, bylo by to moc nudné a neafrické. Za zlé jim to tuplem nemáme, snaží se prostě uživit. Těsně před vyřízením všeho potřebného na nás jeden Čaďan promluví česky. 

Vy jste z Československa? Otočíme se, vykulíme oči a dáme se do řeči. Sedí v tom svém muslimském obleku na skromné dřevěné lavici a povídá, že umí prý česky už jen trošku. Studoval prý za hlubokého komunismu v Brně a od svého návratu před 35 lety již neměl možnost s nikým v našem jazyce promluvit. Snažil se nás zasvětit do svých historek, ve kterých hlavní roli hrály ženy, večírky, alkohol a zábava noc co noc, což sice nekoresponduje s jeho vyznáním, ale toto téma jsme raději neotvírali, protože bychom ho určitě uvedli do rozpaků. A prý si pamatuje jedno rčení. „Když kočka není doma, myši mají pré“ a velmi hlasitě se u toho směje a my s ním.

N’Djamena

Kousek za hranicemi přijíždíme do metropole N’Djamena, které se prý říká Paříž Afriky. A musíme uznat, že nás velkolepé centrum města překvapilo. Naše cestovatelské ego bylo načepejřené až do stropu. Dosáhnout tak komplikovaným způsobem našeho dlouholetého cíle, o který jsme se pokoušeli již několikrát, z toho máme velkou radost. Moc dlouho se proto ve městě nezdržujeme, máme spoustu atraktivních plánů a času málo. Jen zatím netušíme, že následující okolnosti, které nás za pár hodin čekají, nás poznamenají na celý život a naše plány zcela zhatí.

Nádherné setkání, které bylo příčinou zatčení

Asi 60 km severně za metropolí N’Djamena, u rafinérie Djermaya, odbočujeme vlevo směrem k Čadskému jezeru. Oblast je velmi suchá, slunce pálí jak smyslů zbavené a naše klimatizace, i kdyby fungovala dobře, nemohla by nikdy zvládnout tento žár uchladit. Občas si jen dáme obličej před průduch, který nás kapánek ovane a sníží teplotu našeho obličeje o dva stupně. Na vedro jsme si již dávno zvykli, ale tohle je fakt síla. Po dalších asi 50 km zahlédneme pár suchých stromů a pod nimi velbloudy, kteří ožírají to nic, co na stromech je. Samozřejmě otáčíme auto a vracíme se, přišli nám ta zvířata nějak extrémně vysoká. Chceme se přesvědčit, zda začínáme halucinovat, nebo je to pravda. Na to, co jsme se chtěli podívat, ale hned zapomínáme. Jednohrbé dromedáry hlídají dívky, z jejichž krásy přechází zrak. Jsme opravdu ohromeni. 

Po dalších asi 50 km zahlédneme pár suchých stromů a pod nimi velbloudy, kteří...

Jsou nádherně oděné, tváře potetované, oči jak přerostlé mandle a co víc, jsou z naší přítomnosti zcela konsternovány stejně jako my z nich. Dívky se vůbec nebály. Jejich zvědavost byla opravdu velmi zarážející a neobvyklá. Prohlížely si nás z blízka, prohrabávaly nám vlasy a zjišťovaly, zda jsou naše nebo umělé, usmívaly se a spolu si stále něco štěbetaly. Chtěly nám ukázat, jak žijí, přičemž neustále rozhazovaly rukama jako by nás lákaly někam do vzdálenosti několika kilometrů, přitom jejich příbytek byl téměř vedle nás. Abychom jim jejich ochotu nějak opětovali a současně otevřeli oboustranné kanály důvěry, dostali od nás šperky, zubní kartáčky, zapalovače nebo šperky. 

Vedle toho taky v přepočtu asi 50 EUR, což je částka, za kterou jejích rodina vyžije více než měsíc. A začalo opravdu nádherné focení. Dívky byly totálně v šoku, když na displeji fotoaparátu viděly sami sebe. Jejich zvědavost sahala dál, než je u těchto obvykle nedůvěřivých etnik běžné. Chtěly si i vyzkoušet, jak se dostane osoba, kterou dotyčný fotí, při své velikosti do tak malé kouzelné krabičky. Bylo to tak milé a komické je sledovat, jak nás fotí tu bez hlavy nebo jen kousek ruky či obočí.

Prohlídka jejich obydlí nám trvala jen 15 vteřin, a to jsme ještě ze slušnosti velmi zdržovali. Přístřešek je složen jen z několika klacků a celé to je přetažené pytlovinou a stejně barevným plátnem, ze kterého mají spíchnuté šatičky. Přes něj pak dopadají dovnitř sluneční paprsky, které mění barvu uvnitř na optimisticky červeno růžovou. Každý den nebo dva se tak těch pár klacků vyndá, naloží na oslíka a jde se o kus dál.

Při loučení u auta se dívky najednou začaly drát dovnitř. Nechápali jsme proč a v jejich zvláštním jazyce si to těžko můžeme vysvětlit. Nechali jsme je ať si prohrabou naše věci, byly to pro ně obrovské poklady. Poté jsme se rozjeli a po očku je sledovali, zda jsme to opravdu dobře pochopili. O pár set metrů dále nám daly pokyn, ať zastavíme. Brzy jsme pochopili, o co jim šlo. Chtěly nás ukázat svým kamarádkám.

Během pár vteřin přiběhlo pět jejich vrstevnic, pěkně se postavily vedle sebe a jen se usmívaly. Nejdříve jsme jim rozdali nějaké šperky a pak jsme byli pobídnuti, ať je všechny vyfotíme. V tom nastal zlom.

Vláčení, mlácení a vypichování očí

Snažíme se udržovat odstup, o který nás vojáci žádali a udržujeme rychlost...

Ani nevím odkud se tu vzala, najednou vedle nás prudce zastavila velká naleštěná Toyota, vyběhl chlápek a já, místo abych na hluk reagoval, pokračoval jsem ve focení. Když jsem odhlédl od hledáčku fotoaparátu, v mžiku přiskočil muž v bílém muslimském mundůru a jednu z usmívajících dívek bleskově napadl. Přerazil o ní dřevěnou tyč. Trefil se ji do ramene, ale protože švihl velmi silně, tyč se nárazem rozlétla na všechny strany. Byl jsem si jistý, že ji musel zlomit klíční kost. 

Násilník řval jak blázen a pak holky další tyčí rozehnal. Jako slušní Evropané jsme se logicky rozlítili, ale protože arabsky neumíme ani slovo, naše rozčílení bylo spontánní a plné nadávek v našem rodném jazyce. A co se stalo? Tento zmíněný muž byl místní prefekt, osoba, jež ztělesňuje zákony a právo podle svého výkladu, on je ten nejvyšší, on rozhoduje, jemu nikdo odporovat nebude a také si to nikdo ze zhruba padesáti vesničanů nedovolil. Nikdo proti násilí nezasáhl. Šílený to systém ponižování.

Následovalo zatčení, brutální vytáhnutí nás dvou z auta, jakýkoliv odpor znamenal přetáhnutí pažbou samopalu do zad, vláčení za vlasy, za jakýkoliv oční kontakt mi byl vražen prst do oka snad do hloubky jednoho článku prstu. Byl jsem si jistý, že musím přijít o oko. Následují soudy na místní úrovni za účasti užší veřejnosti, poté místní oficiální soud a následně třetí soud v hlavním městě. Náš tajný telefon poprvé v historii našich expedic se dostává do akce, dvě ambasády a další lidé jsou zatažení do našeho problému. O okolnostech celého incidentu se rozepíši příště.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!