Jak se řídí v chaosu
Doménou velkých měst jsou mikrobusy, naháněči visí za jednu ruku z mikrobusu, ve které drží úhledně naskládané bankovky propletené mezi prsty a kteří vykřikují směr jejich jízdy, což opakují na jeden nádech třeba 15x. Řidič zase nepřetržitě troubí, uvnitř mikrobusů sedí 3x více cestujících než je jejich kapacita, ale lidé stále přistupují. Vše, zdá se, funguje dokonale, bez fungujících semaforů, bez pravidel, bez bodového systému. Nejslabším článkem toho mumraje tak zůstává jednoznačně chodec.
My máme oproti ostatním jednu výhodu, jsme vidět, jsme běloši, naše auto každého zaujme a všichni nás neustále sledují. Bouráme zaběhnuté pravidlo silnějšího, přednost nám často dávají i obří náklaďáky. Do toho všeho nás všichni kontaktují, zdraví, ukazují nám zdvižený palec. My zase stále dokolečka opětujeme jejich zájem a zdviháme palce také, máváme, občas vysvětlujeme z okénka do okénka, kam jedeme, tiskneme si ruce. No prostě sranda.
Tak se žije v Luandě...
Než se dostaneme z města, trvá to asi 3 hodiny. Spousta času v autě nás donutí přemýšlet a debatovat o různých věcech. Poslední hodiny ale nejčastěji mluvíme o odpadcích, to je téma, o kterém se nedá nemluvit. Odpadky trápí třetí svět úplně všude, dosud jsem si myslel, že jsme z odpadkového království viděli všechno. Luanda ale nabízí o hodně víc. Lidé se zde v nich doslova topí, jsou všude a jsou jich hromady, závěje, laviny.
Zajímalo by nás, kolik má taková Luanda popelářských aut, podle nás jen pár. Ten, co si vylosuje volant, je vítěz, ostatní si vezmou roušky na tvář, lopaty a jedou. Nikdy ale nedokážou vyčistit třeba celou ulici. Vedle jednoho kontejneru je totiž obvykle mnohem větší množství odpadků, které by zaplnilo další desítky kontejnerů. Nechápeme, jak je možné, že lidé, kteří zde žijí, nedokážou zatlačit na představitele města. Tomu se snad nedá uvěřit. Země, která má ropu i diamanty? Nedokáže nakoupit 300 náklaďáků a sehnat 2.000 lidí, kteří nebudou nic jiného dělat než čistit město? To je přeci hloupost. Asi zde chybí silné osobnosti, které by ten zkorumpovaný, líný a neschopný státní aparát rozpohybovali.
Hnus v nádrži...
Pokračujeme do vnitrozemí do městečka Zenza, do Tombe a dále do vesnice Lucala, kam již vede asfaltová cesta, byť v mapě je uvedená prašačka. Tak jsme rádi, ušetřili jsme tak 150 km a asi 4 hodiny času. Na jedné docela moderní pumpě doplňujeme zásoby vody z místního kohoutku, ze kterého lidé vesele pijí, a tak se ani neptáme, jaká je její kvalita. O pár minut později ale zjišťujeme, že ta voda je úplně žlutá a strašně smrdí. Jsem naštvaný, protože jsme si tímto svinstvem zaneřádili celou nádrž. Ale jiná není, takže si ji necháváme, potřebujeme akutně vyprat a osprchovat se. Doufáme, že nic nechytíme.
Krajina se hodně změnila. Od pobřežních polopouštních oblastí po velmi zarostlé, kde trávy dosahují výšek kolem 4 metrů. Značky, které jsou po okrajích silnice v dobré víře rozmístěny, jsou úplně zarostlé a vidět jsou, jen když se o trávu opře silný vítr.
Tohle už bylo přespříliš...
Zahlédneme jednoho z mnoha žebráků, který vyhledává v odpadcích něco k snědku. Sedí ve smrdutých hromadách, pomalými pohyby otvírá každý pytlík, kterých má kolem sebe tisíce. S obrovským zájmem a pečlivostí vše prohlíží, a když najde něco, co se dá sníst, tak to jíst prostě začne. Jsme svědky něčeho, co se vymyká úplně všemu, co jsme kdy viděli a nad čím zůstává rozum stát. I zvíře svoji potravu nejdříve očichá a teprve pak ji sežere, ale tento chudák ne. Drží pytlík, ze kterého vypadlo několik kousků něčeho organického, snad zbytky kůže z drůbeže ležící na této hromadě několik dní, barvu to má nepopsatelně hnusnou, je to zkažené, lepkavé a odpudivé více než cokoliv jsme kdy předtím viděli.
  |
Ani náhodou bych nevěřil, že se do toho pustí, ale on překvapil. Šup s tím do pusy. Vedle toho rozbaluje dětskou plenku a na obsah toho balíčku zírá tak, že mám vážné obavy, jestli to nemá v úmyslu náhodou také pozřít. Je nám opravdu šoufl. Pán je navíc úplně hluchý a zdezorientovaný, jeho oči jsou bez lesku a naděje, ruce i nohy úplně suché a ztvrdlé, zaschlou pěnu u pusy nelze přehlédnout. Ten chlápek nežebral, jen byl zahloubaný do svých odpadků a otočený zády k silnici. Běžím tedy zpět do auta, vyndám plechovku fazolí v tomatové omáčce a toastový chleba, zatímco Verča na něj mluví. Podávám mu jídlo, chvilku mu trvá, než mu to dojde. Oči se mu okamžitě úplně zalily slzami, bylo to hrozné. Veronika mu ještě tiskne do nemocné dlaně dvě pětidolarovky a ještě mu nese lahev čisté vody, sušenky a jablko.
Hned poté jsme si chtěli zajít na kávu do místního podniku a trochu se po ránu zkulturnit, což jsme ale po tomto zážitku vynechali. Přišlo nám to nespravedlivé opustit toho muže a jít naproti do kavárny. Tolik je na světě neštěstí, zavržených lidí, které nikdo nechce a nepotřebuje. To je strašné. Přiznám se, že mnohem více než lidi, lituji zvířata, protože ta si nemohou nijak pomoci, nikdo jim nerozumí, nikdo se jich neptá, jak jim je a musí se naučit trpět všechno, o čem člověk rozhodne. Lidé si ale vždycky mohou pomoci sami a změnit svůj život v rámci možností tak, aby jim bylo lépe. Jsou ale lidé, kteří jsou na mentální úrovni zvířat a mezi ty musíme zařadit i tohoto muže. Nechápu, jak se může někdo dostat do takového stavu, že mu nikdo nepomůže. Po našem odjezdu již nemluvíme o ničem jiném než o něm.
Nejkrásnější vodopády Kalandula
Před odjezdem do Afriky jsme v rámci zjišťování našich budoucích cílů připravovali plán cesty. V Angole žádné místo pod ochranou UNESCO bohužel není, a nejsou zde ani žádné významné pamětihodnosti, kromě architektury z dob portugalské koloniální nadvlády. Skrytých přírodních krás zde ale pár je. Pokud se některé z těchto míst v budoucnu dostane na prestižní seznam UNESCO, tak to budou právě nádherné vodopády Kalandula, ležící na řece Lucala asi 400 km východně od hlavního města.
Tato fascinující přírodní scenérie je již nyní pohodlně přístupná po silnici. Vláda sem postavila prvotřídní asfaltku, neboť si je vědoma obrovského turistického potenciálu. Na konci silnice je maličký kruhák a konec. Vodopády jsou jen o pár metrů dále. Již při příjezdu nás atakují místní kluci, které míjíme už několik kilometrů před vodopády, a když nezastavujeme, postupně všichni utíkají, co jim nohy a síly stačí. Všichni jsou jak pijavice, turistů sem asi zatím moc nejezdí, a tak svoji příležitost výdělku si nechce nikdo nechat ujít. Zatímco někteří již doběhli, aniž se stačili vydýchat, začnou se překřikovat a nabízet zaručené průvodcovské služby, tak další dobíhají a hluk sílí.
Počkáme na poslední, každému dáme krásnou propisku a suše jim oznámíme, že průvodce nepotřebujeme. Zamykáme auto a jdeme na průzkum. Nakonec ale zůstanou tři, kteří jsou neodbytní. Jeden malý kluk si oblíbil Veroniku a držel se ji jak klíště, chytal se ji za ruku a snažil se být vtipný. Má jedno oko vypíchnuté, je drobounký, ale nestydí se. Ti druzí dva se snaží ze sebe vypotit nějaké anglické slovíčko a dát trochu více důležitosti svému průvodcovství. Tvrdí, že jsou jedinými oficiálními průvodci a že nás budou provázet, ať chceme nebo nechceme. Ubezpečujeme je, že nějakou odměnu určitě dostanou, ale že průvodce opravdu nepotřebujeme, dívat se přeci umíme sami. Oni však nesouhlasí, a tak se stávají na příští hodinu našimi ocásky. Dalších dvacet nám hlídá auto.
Vodopády jsou fakt super, jsou druhými největšími v Africe. Prvními jsou Victoriiny, ležící mezi Zambií a Zimbabwe, které jsme již viděli několikrát, nyní jsme u druhých a jsme na rozpacích určit, které jsou hezčí. Nechápeme, že jsme o nich nikdy neslyšeli. Jsou dobře přístupné a hlavně zadarmo. Kouzlo umocňuje absence vydlážděných cestiček, ukazatelů, laviček a prodejců suvenýrů. Jsou krásné a drsné. Svoji výškou 104 metry a šířkou 400 metrů patří mezi vodopádové velikány. Až do položení asfaltky prý patřily mezi poklady skryté v srdci divokého pralesa.
Při odjezdu se jde s námi rozloučit jeden „dredař“, který jako jediný nic nenabízel ani nic nechtěl. Pronesu jen tak z legrace a česky: ahoj, jak se máš? A on odpoví: dobře, děkuji. Vykulíme oči, dostal nás. Tvrdí, že jeho manželka je Češka, Simona a ukazuje nám fotku. Dostává nějaké dárky, kluci po jednom dolaru, trička, propisky a odjíždíme. Při odjezdu je ale tlak na peníze tak enormní, že si musíme hlídat důkladně všechno. Jeden kluk dokonce běží za autem 200 metrů, slintá a začíná brečet. Prosí o dolary a sotva popadá dech. Projevil velkou dávku snahy, a tak dostává 50 KZ, což s radostí přijímá. Odjíždíme.
