Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Barma, strach je tu nadřazen radosti

Cestování

  7:17
Hned po příletu do hlavního města Rangúnu (dříve Myanmar nebo Myanma) na nás dolehla nějaká prapodivná úzkost. Takový pocit jsem nikdy dříve ani později v žádné jiné zemi nezažil. Atmosféra zanedbaného letiště a všudypřítomný strach byl cítit z každého, s kým jsme přišli do styku.

Každý by rád cizince kontaktoval, zároveň má z případného kontaktu strach. foto: Alexandr Bílek

Věděli jsme z doslechu, že jsou místní lidé šťastní, když se potkají s cizinci, ale to prý platí jen pro případ, že se jim to poštěstí zcela mimo veřejné dění, mimo svědky. V opačném případě z nich vyzařuje strach a obava z toho, co se stane, pokud je cizinec kontaktuje. Barma je totiž zemí, kde i ta nejnevinnější otázka nebo i obyčejný pozdrav si může někdo vyložit jinak, než to bylo myšleno a to zpravidla znamená problém. Zvědové jsou prý všude a nikdo neví, kdo na koho donáší. Systém „práskačů“ je zde zakořeněný jako metastázovaná rakovina v posledním tažení.

Každý by rád cizince kontaktoval, zároveň má z případného kontaktu strach. Když jsem totiž jednoho ze zřízenců letiště pozdravil, jeho rty se jen lehce a neslyšně zahýbaly a oči zůstaly přikované, po celou dobu mé snahy dosáhnout alespoň krátkého očního kontaktu, do země, přestože jsem chvilku předtím cítil, že mě ty samé oči zvědavě propichují.

Nabídka, které se nedalo odolat

Netušili jsme, co můžeme od té podivné země, plné nádherných starodávných chrámů ale i vystrašených lidí, kteří se bojí udělat cokoliv, aby neublížili své rodině i sobě, očekávat. Země je téměř nedotčená moderním světem, prostě a jednoduše se zde zastavil čas. Jaká překvapení a nepochopitelné situace můžeme od místní, světově notoricky známé, vojenské junty, která drží tuto zemi po dlouhá léta v atmosféře strachu, očekávat?

Věděli jsme z doslechu, že jsou místní lidé šťastní, když se potkají s cizinci,...

Byli jsme strašně zvědaví, jak náš výlet dopadne. Neměli jsme totiž původně v plánu během našeho cestování po Indočíně do Barmy zavítat, zaujala nás ale nabídka na jednom letišti v Thajsku, které se prostě nedalo odolat. Jen blázen by odmítnul koupit letenku za 99 USD tam i zpět.

Naši průvodci setřeseni

Barmská junta vládla do nedávna útlakem, brutalitou, vražděním, zavíráním a otročením 50 až 60 milionové buddhistické země. Vojenská junta tak vydělávala prodejem plynu, elektřiny z vodních elektráren, dřeva a nerostů do Číny a Thajska obrovské peníze. 80% Barmánců přitom stále nemá žádný přístup k elektřině a zbytek si ji užívá jen omezených několik hodin denně.

Když se nám podařilo na hodinu v jedné vesnici setřást naše průvodce, o kterých bude řeč později, měli jsme jedinečnou možnost ponořit se do nitra jedné obyčejné vesničky. Místní lidé nás málem svým obrovským zájmem roztrhali. Všichni chtěli, abychom navštívili jejich domov, a tak jsme střídali jednu rodinu za druhou, obešli jsme jich asi dvacet. Každá domácnost měla v domě sochu posvátného Buddhy, nad kterou vždy svítila jediná a zřejmě i nejslabší možná žárovka, pod kterou se učilo několik dětí. Každou chvilku ale světlo zhasínalo.

Barma je totiž zemí, kde i ta nejnevinnější otázka nebo i obyčejný pozdrav si...

Lidé tak žijí celé dny ve velkém šeru nebo naprosté tmě. Hlavním placem na světle je proto vysunutá terasa chráněna před deštěm stříškou, kde během dne celá rodina, pokud nemá nic jiného na práci, polehává. Nemají prý vůbec žádný příjem, vše zde prý funguje jen výměnným obchodem. Rozdali jsme jim vše, co jsme mohli a protože se spustil strašný liják, mazali jsme k našemu autu. Průvodci ale naši hru na kočku a myš prokoukli a trvali na tom, abychom jim alespoň ukázali naše fotky.

Duté hlavy drancují, co mohou

Po bohatství žíznivá a chamtivá vláda postupně přemístila tisíce vesnic proti vůli místních obyvatel, aby mohla přírodní bohatství drancovat. A že u toho prakticky vždycky tekla krev, je bohužel jen smutný fakt. Nevím, jestli si dokáže vůbec někdo z nás alespoň vzdáleně představit, co znamená život pod vládou vygumovaných, bezcitných a ubohých vojáčků, kteří si respekt dokážou zajistit jenom díky schopnosti ponižovat a zabíjet a jejich snadnému přístupu ke zbraním. Já tedy ne.

Miliony Barmánců mnoha etnických skupin trpí dlouhá desetiletí, protože hrstka „pošahaných“ si to prostě přeje. Vláda každý rok udržuje armádu 400 tisíc vojáků, což prý spolkne asi polovinu z obrovského státního rozpočtu, stačí to ale k tomu, aby v zemi udrželi atmosféru strachu. Ne všichni se s tímto stavem smířili, nejvíce viditelní jsou pochopitelně strůjci většiny demonstrací a akcí odporu, mniši.

Jedno překvapení za druhým

No a jak to vlastně vypadalo po našem příletu? Hledali jsme autopůjčovnu, u které jsme měli objednané auto. Již tento fakt, že to bylo v této zemi vůbec možné, nás významně uchlácholil, že to v té zemi nemůže zase být tak ztracené. Země, kde se dá půjčit auto, nemůže být přeci tak sešněrovaná. Na druhou stranu jsme se dozvěděli, že se prý jedná o jedno z prvních aut, které se zde kdy půjčilo. Dějí se prý velké změny, s lehkým úsměvem podotkl jeden z agentů místní nové autopůjčovny. V kanceláři na letišti jsme vyřídili nějaké papíry, složili velmi vysokou kauci, neboť platební karty zde nebylo možné použít a už jsme šli se dvěma zřízenci do garáže.

Netušili jsme, co můžeme od té podivné země, plné nádherných starodávných...

Obvyklé kolečko kolem vozu, jestli není něco rozbité atd., dali jsme si zavazadla do kufru a libovali si, že nám dali mnohem větší auto, než jsme si rezervovali. Někdy se to stává, když prostě žádané vozidlo půjčovna nemá, tak klient dostane za svoji cenu auto vyšší kategorie. Když jsme si ale chtěli sednout, oba zřízenci nás předešli, sedli si na místo řidiče i na místo spolujezdce a nastartovali.

Sedli jsme si tedy do druhé a třetí řady v domnění, že asi chtějí někam odvézt, a tak nám předají řízení až o pár minut později. Jenže chyba lávky, po hodině jízdy jsme se osmělili zeptat, kam jedou a oni že jsou přiděleni k nám na celých deset dní. Vytřeštili jsme oči. „Cože, vy jako pojedete s námi? To my ale nechceme, my jezdíme rádi sami,“ snažíme se jim vysvětlit. Oni že to tak nejde, máme prostě řidiče a ten druhý nám bude dělat průvodce, tečka.

Později jsme ale zjistili, že hlavním důvodem jejich asistence byla vládní snaha uhlídat cizince, aby se nedostali do styku s místními a nezačali jim líčit, jaká žumpa jim tu organizuje jejich životy. Byli jsme z toho docela dost rozladěni, postupem času jsme ale zjistili, že vše špatné je pro něco dobré. Chlapíci, jež nevím ani jak se jmenovali, ale vím určitě, že jsem jejich jméno nedokázal stejně vyslovit, nakonec byli naší povedené partičce docela prospěšní a po pár dnech se dokonce přiměřeně otevřeli a dokázali se bavit o tom, jak to u nich funguje a jak se navzájem všichni hlídají. Navíc bez jejich pomoci a znalosti místního jazyka bychom celou řadu zajímavých míst, která snad viděla jen opravdová hrstka cestovatelů, nikdy neviděli.

Země je téměř nedotčená moderním světem, prostě a jednoduše se zde zastavil čas

Nejen že jsme se o těchto místech nikde nedozvěděli, ale ani žádné informace nebo ukazatelé zde nebyly. Každý večer jsme si našli nějaký hotýlek a oni spali v autě. Když jsme se šli projít, jeden hlídal auto a druhý nás. Když se na nás přilepilo pár zvědavých místních vesničanů, průvodce jim vždy něco vysvětlil a oni se stáhli. A tak to šlo každý den.

Barmská pýcha, Švedagon

Rangúnskou chloubou je bezesporu 116 metrů vysoká, pláty zlata obložená Švedagonská pagoda. Vrchol je posázený tisíci drahokamy. Jedná se o nejdůležitější a nejobřadnější místo v zemi, je zde umístěno asi 750 soch Buddhů a spousta zvonů. Lidé zde neustále rozjímají, povídají si s bohem a jsou vlastně skoro pořád při této činnosti v jakémsi transu. Uvnitř stavby se udržuje skoro sterilní čistota, což působí v kontrastu s lidmi žijícími venku přes ulici v podmínkách neskutečně ubohých.

V blátě a dešti schovaní v úplně černém přístřešku, všichni špinaví, jejich vrásčité a nešťastné tváře říkají jediné, naše životy jsou plné utrpení, strádání a bolesti. Jejich ustarané tváře stírají věkový rozdíl každého z nich. Je těžké odhadnout, zda je té či oné ženě 25 nebo 50 let, věk se nedá vůbec odhadnout. Lidé mají často ochrnuté končetiny nebo jiné viditelné deformace po těle. Jedna žena dokonce měla na krku nádor velký jako její hlava. Většinou všichni sedí vzadu, v koutě si cosi vaří v černém hrnci. Protože zde je neštěstí více než si dovede kdokoliv představit, vláda zde distribuuje místní rum v placaticích, jehož cena je tak nízká, že si svůj žal může tímto mokem zahánět asi kdokoliv a je tedy otázkou, zda je to opravdu jejich záměrem.

Barmská junta vládla do nedávna útlakem, brutalitou, vražděním, zavíráním a...

Místní průvodce si to myslí a my také. Já kupoval půllitr za 6 Kč, což byla bezesporu cena pro bílé a ještě v restauraci. Místní ho mají snad za jednu korunu. Paranoidní junta si v roce 2005 postavila nové nedobytné sídlo daleko ve vnitrozemí, přemístila vládu z Rangúnu do města Neipyijto a město vyhlásila novým hlavním městem. Nebyla by to ta správná diktatura, pokud by si zde vládnoucí síla nevybudovala také kopii Švedagonské stúpy, a tak si zde zřejmě užívají nakradených peněz a využívají všech výdobytků civilizace na úkor celé své země.

Kdo s námi smí mluvit a kdo ne je jasně dané

Lidé, kteří se pohybují po hlavním městě, jsou čistější, muži nosí kolem pasu omotanou látku zvanou sarong nebo také longyi, žvýkají na chodníku červené chomáče betelových oříšků a plivanci krvavé barvy pak zdobí své okolí. Mniši zase chodí ve svých oranžových rouších po ulici a kouří jednu cigaretu za druhou. Ženy mívají namazané tváře pastou, které se říká tanaka a kterou si můžete prohlédnout v našem cestovatelském Klubu UNESCO ve Špindlerově Mlýně.

Jedná se o originální ochranný krém vyrobený z kúry stromů, kterým si ženy a...
Miliony Barmánců mnoha etnických skupin trpí dlouhá desetiletí, protože hrstka...
Barmská junta vládla do nedávna útlakem, brutalitou, vražděním, zavíráním a...
Země je téměř nedotčená moderním světem, prostě a jednoduše se zde zastavil čas

Jedná se o originální ochranný krém vyrobený z kúry stromů, kterým si ženy a děti natírají tváře jako ochranu před sluníčkem. Je ale pravdou, že ho ženy používají i jako významný estetický doplněk a moc jim to sluší. Je také lehké rozeznat lidi, kteří mají povolení vlády komunikovat s cizinci. Ti, kteří nesmí, to ani nezkoušejí, jen nás z povzdálí potajmu sledují.

Ti, co mají toto privilegium, ale umí brilantně anglicky a to tak dobře, že jejich úrovně asi nikdy nedosáhnu. Jsou čistí a vypadají důvěryhodně. Jsou vyvolení, prověření a oprávnění. Oni s námi mluvit mohou a mohou nám také prodávat ovoce nebo suvenýry. Tak jsem to viděl v Barmě já před mnoha lety, nyní se již situace prý lepší a je pravděpodobné, že první parlamentní volby, které proběhly v listopadu 2010, skutečně zemi přinesou svobodu, kterou si místní lidé zaslouží a uprchlické tábory v Bangladéši a Thajsku se pomalu a na vždy vyprázdní.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...