Ostrov leží u senegalského pobřeží naproti městu Dakar, ze kterého odjíždějí skoro každou hodinu lodě. Od 15. do 19. století byl ostrov největším centrem trhu s otroky na africkém pobřeží. Postupně se zde u vlády vystřídali Portugalci, Holanďané, Angličané a Francouzi. Zdejší architekturu charakterizuje kontrast mezi ponurou čtvrtí, kde pobývali otroci, a elegantními domy obchodníků.
Místo dodnes slouží jako připomínka lidského vykořisťování a symbol usmíření. Pravdou je, že pokud dlouhodobě cestujeme po Africe a nevidíme nic jiného, než chudé příbytky z větví, hlíny a igelitu, tak místo, jako je ostrov Gorée je doslova a do písmene pastvou pro oči. Obecně ale je pravidlem, že všechna místa, kde nechali portugalští kolonizátoři svou stopu, jsou fajn. Krásné typické domy s verandami, okenicemi, kostely, pevnost a dobrý rozhled nutný pro obranu území a hlavně se všude povalující stará děla, jako by je tam někdo nechal ležet právě včera.
To jsou bývalé portugalské kolonie. Posedáváme na krásném plácku u přístavu v docela slušné místní restauraci a po celou dobu nám pro radost hrají místní muzikanti na své hudební nástroje, zpívají, předvádějí kouzla, předhánějí se, kdo na nás udělá větší dojem, který by později rádi zpeněžili. Jsme na ostrově zřejmě jediní běloši, a tak každý, kdo má co nabídnout stojí nebo sedí u nás. V malém městečku se totiž vše rozkřikne jedna dvě. Atmosféra je přirozeně příjemná, dělají to fantasticky, nejsou otravní, jsou příjemní a velmi vtipní.
Nepříjemný konflikt v národním parku
Národní park Niokolo Koba byl zase pravým opakem pohodové atmosféry. Na vině ale nebyla krásná příroda ani nevinná zvířata, ale jakási místní mafie, která je živa zřejmě jen z odírání cizinců. Průkazky člena klubu UNESCO pro vstupy zdarma sice vydávám přímo já, pro jistotu jsme si ale u místní autority vyřídili autorizaci, která spočívá v písemném potvrzení pro vstup do parku od samotného ředitele s jeho vlastnoručním podpisem. Když jsme přijeli k jezeru, kde bylo obrovské množství pelikánů a jiných opeřenců, začal jsem hned fotit. Když v tom se přiřítil nějaký místní chlápek i s vojákem na motorce a klimbajíce se na ní opřený o naše auto chtěl vidět vstupenku.
Obratem dostal průkazku UNESCOCLUBu i dobrozdání od ředitele, na které se k mému překvapení ani nepodíval. Vysvětlil jsem mu, že máme vstup zdarma, jenže on s tím nesouhlasil. Vztekal se a křičel, že musíme zaplatit. Pokud by ještě byl slušný, tak bych mu snad i zaplatil, neboť šlo o nějakou zanedbatelnou částku, ale on byl úplně mimo. Spěšně opřel motorku o strom a utíkal k nám i se svým poskokem. Protože jeho chování vykazovalo známky nějakého silného psychického onemocnění, nechtěl jsem se hádat a řekl jsem mu, že mám prostě vstup zdarma, ale že mu dám 10 USD na pivo ale ať už se přestane hlavně vztekat.
Říkám mu, že jsme na světě jen na návštěvě a že je zbytečné se rozčilovat a kazit si den. On začal hulákat, že je to jeho země, a že ani já ani nějaký jejich ředitel nebude rozhodovat o vstupném a že chce 300 USD. Bylo mi jasné, že se buď spletl, a nebo to bylo potvrzení mé domněnky, že je blázen. Začal jsem ho proto ignorovat a pokračoval jsem ve focení, což ho rozzuřilo. Nařídil vojákovi, aby mi foťák sebral. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Voják, se samopalem přes rameno přišel ke mně a začal mi rvát foťák z ruky. Řekl jsem si, a dost. Tohle si nemohu nechat líbit. Začal jsem na něj řvát, což obvykle pomůže, v tomto případě můj křik ale neměl vůbec žádný efekt. Rval mi foťák se vší možnou silou z ruky.
Omotal jsem si ho proto kolem ruky, strčil jsem ruce do díry nad navijákem našeho auta, aby se nemohl na moje ruce dostat, přičemž jemu nezbývalo nic jiného než rvát za popruh foťáku a doufat, že ho utrhne. Byl jsem mile překvapený, že ta nepatrná, milimetr silná přezka na Canonu, vydržela. Vyvrcholilo to ale tím, že mě začal voják pěstí mlátit do žeber v domnění, že se pustím. Pustil jsem se, ale vzal jsem ho vší silou foťákem po hlavě, což mělo konečně nějaký účinek.
Věděl jsem, že není dobré pokoušet, nasedáme v krátkém čase klidu a šoku do auta a odjíždíme, než mu dojde, že jsem ho praštil a bude na nás střílet. Již nic jiného by mu už nezbývalo. Byl to nepříjemný zážitek, čekali jsme však, že nás ještě někdo někde odchytne, neboť výjezd z parku byl až po několika desítkách kilometrů, ale už bylo po všem. Připadalo nám, že Senegalu udělali tito darebáčci stejnou ostudu, jako dělají někteří taxikáři v naší zemi.
Čtyři proti jednomu
Další den jsme se do parku vrátili a trochu si ho užili. Řekli jsme si, že si kvůli dvěma pitomcům nenecháme sebrat jedno pěkné UNESCO. Národní park Niokolo-Koba se svou galerií lesů a savan se nachází ve vlhké oblasti podél břehů řeky Gambie. Žije zde velké množství živočichů, například antilopa Derbyho (největší druh antilop), šimpanzi, lvi, leopardi, velká populace slonů, mnoho druhů ptáků, plazů a obojživelníků. V roce 2007 byla oblast zapsána na Seznam světového dědictví v ohrožení.
Důvodem bylo rozšiřující se pytláctví a plány postavit několik kilometrů proti proudu řeky Gambie přehradu, což by znatelně ovlivnilo život v národním parku. Asi hodinu jsme zde pozorovali přetahování čtyř krásných barevných broučků o jiného, který měl sloužit jako kořist pro vítěze. Nikdo to nechtěl vzdát. Byla to zábava a protože se nám po půl hodině zželelo napadeného, zasáhnuli jsme a pomohli mu.
Nejlepší je usínat v baobabovém lese
Dvě noci spíme v nádherném baobabovém lese. Jedná se vlastně o nejpříjemnější prostředí pro spaní, jaké si lze představit. Žádný hmyz, jen obří velikáni a svatý klid. A západy slunce? Jsou to takové ty kýčovité, typicky africké. Když lesem projíždíme, nikde není vidět ani noha. Jakmile se ale utáboříme, ze všech stran se začnou trousit doslova davy domorodců. Nikdo ale nemá odvahu přijít blíže, spíš jen postávají okolo, pozorují nás a v jejich hlavičkách se děje bůhví co.
Nabíjíme počítač, mobilní telefony a autobaterii přes sluneční nabíječku, bez které si vůbec nedovedeme představit život mimo civilizaci. Věnovala nám ji skvělá firma „Energia na cesty“, která nám tímto darem dost usnadnila život na cestách. V žádné jiné zemi se nenabíjelo rychleji než v Senegalu, nabít telefon je otázkou pouhých 30 minut a je po všem.
Vesnici jsme připojili na proud
Protože jsme se další den podívali do vedlejší vesnice, kde žádná elektrická přípojka neexistuje a místní si vozí nabíjet své mobily do jiné vesnice, rozhodnul jsem se, že jim náš nabíjecí modul, z kterého mimochodem byli úplně u vytržení, věnuji. Uprostřed vesnice jsem zastavil a začali jsme si vařit jídlo. Tentokrát jsem chtěl nalákat do naší blízkosti co nejvíce vesničanů, protože jsem jim všem chtěl darovat sluneční nabíječku v hodnotě 600 EUR.
Vybral jsem jednoho podnikavého a přemíru ochotného kluka, který dostal za úkol střežit přístroj jako oko v hlavě a který slíbil, že se bude o nabíjecí modul pečlivě starat. Současně se stává podnikatelem a zároveň nejdůležitějším mužem ve vesnici. Bude nabíjet všem místním své mobilní telefony a zároveň může rozjet obchod s dalšími věcmi. Jsem moc zvědavý, kam až se kluk vypracoval, protože příští rok se ho chystáme navštívit.
Saint- Louis, bývalé hlavní město Senegalu
Dalším místem na seznamu UNESCO je město Saint-Louis, které bylo založeno v 17.století jako francouzská koloniální osada a byla urbanizována v polovině 19.století. Od roku 1872 do roku 1957 bylo hlavním městem Senegalu a hrálo důležitou kulturní a ekonomickou roli v oblasti západní Afriky. Díky umístění města na ostrově v ústí řeky Senegal, jeho pravidelnému urbanistickému plánu, systému přístavních hrází a charakteristické koloniální architektuře má město jedinečný vzhled a identitu. Na seznam UNESCO bylo zapsáno v roce 2000. ¨
  |
Do města se dostáváme přes nádherný starý železný mnoha-obloukový most. Město má neskutečnou atmosféru, kterou utváří místní lidé natlačeni na malém prostoru kolem tržiště a stovek starých rybářských lodí. Všude je neskutečný ruch, staré kocábky, do kterých již dávno začalo téci, zůstávají na místě bez zájmu majitelů v různém stavu rozkladu. Lodičky jsou malované, lidé jsou krásní a všudypřítomné odpadky v řece i kolem jsou v obrovských haldách úplně všude. Tady to nějak patří k celkovému koloritu. Bez té špíny by to asi nebylo vůbec ono.
Z prodeje sušených ryb, které zde každý druhý vesničan suší a které jdou všude cítit, jsou, podle všeho, všichni živi. A kdo neobchoduje s rybami, zcela určitě se zabývá solí. Senegalci dokážou dostat z mořské vody sůl a to tak, že do připravených nádrží vženou mořskou vodu a pak již jen čekají, až sluníčko udělá svoji práci. Moc pěkná podívaná. Jen nechápeme, jak je možné, že ze špinavé vody, která v nádržích je, dokážou získat tak krásně bílou sůl.
