Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Luanda a zatčení v prezidentském paláci

Cestování

  6:30
Další den dopoledne, asi 50 km před periferií hlavního města, zajíždíme na jednu nenápadnou polní cestičku. Chceme si uvařit jídlo na celý den, protože netušíme, jaká bude situace v hlavním městě. Pokud najdeme slušnou restauraci, samozřejmě do ní zajdeme, ale vařit ve městě se moc nedá, neboť bychom měli plné ruce práce s hrozny místních lidí nalepených na naše auto ze všech stran a s jeho ohlídáním.

Zajímavé bylo, že válčení nebylo možné zabránit ani za asistence mírových jednání mezi válčícími stranami a OSN, ta trvala od roku 1994 do 1999, kdy muselo OSN přiznat, že mírový proces byl neúspěšný foto: Alexandr Bílek

Není moc taktické auto kvůli každé kravině zamykat, dáváme tím najevo, že jim nevěříme, a tak raději děláme opak. Na druhou stranu ve velkém městě lidem věřit opravdu nemůžeme, je to úplně jiný svět, svět odlišný od zbytku země a to v této nebo jakékoliv jiné. Když na jedné straně vaříme a auto je otevřené, z druhé strany nás je schopný někdo během vteřiny vybrat.

Dary za ohniště

Kousek od cesty je malé kukuřičné políčko a u něho ohniště. Nikdo ale v celém okolí není, ještě se rozhlížím ze střechy auta, jestli někoho neuvidím, abychom se pozeptali, zda můžeme u něho uvařit, ale nic. Vaříme si brambory, do nichž vyklopíme dvě konzervy tuňáka, hrášek, česnek a pesto. Je to fakt dobrota a navíc k tomu máme krásné čisté místo. Nejraději bychom tu přespali, ale nemáme moc času.

Protože někomu okupujeme jeho vlastní ohniště a chodíme po jeho vlastním políčku, necháváme mu tam na kameni za odměnu několik dárků. Nové kraťasy, tričko od firmy ORIGO-AUTOSKLO, pastelky, propisky, sešit, do kterého jsme napsali vzkaz s poděkováním a dovětkem, že pokud bude příjemce dárků gramotný, může nám napsat. To, jestli je gramotný, jsme samozřejmě nepsali, ale pokud gramotný bude, tak to dokáže přečíst a možná i reagovat. Těšíme se, že se majitel políčka ozve. Nezapomeneme také na pět dolarů, které udělají radost komukoliv, kdo je najde.

Všichni pěstují a prodávají úplně stejnou zeleninu

Podél silnice prodávají „místňáci“ všechno, co doma dokáží vyprodukovat. Zeleninu mají rozestavěnou na dřevěných policích, ale nejsou bohužel příliš inovátorští a jak se zdá, do pěstování nových plodin se nikdo nehrne. Úplně všichni totiž prodávají stejné plodiny, stokrát brambory, stokrát cibuli nebo stokrát rajčata... Jiní zase drží živé slepice nad hlavou a mávají s nimi na projíždějící auta s jediným cílem, zaujmout a prodat. Další prodávají mléko nebo sušené maso. Celá oblast, kterou poslední stovky kilometrů projíždíme, je poseta nádhernými, velmi vysokými kaktusy, jsou tenké a vysoké třeba 5-10 metrů. Někdy jsou rozvětveny jako stromy, jindy je dominantní kmen rovný jako tyčka, který je na vrcholku rozvětvený. Jsou jich tu kvanta a fotit se dají do nekonečna. Nejkrásnější jsou při západu slunce, kdy jejich korunky dokonale vynikají proti růžové obloze.

Málem nám moře vzalo foťák...

Za městem Sumbe nás zaujala nádherná útesová scenérie a azurově modré moře. Nedalo nám to a po jedné téměř nesjízdné prašné cestičce jsme se odhodlali přijet k moři blíže, aniž bychom respektovali ceduli informující na ZÁKAZ VSTUPU – SOUKROMÝ POZEMEK. Objevili jsme několik těžce nemocných lidí, jejíchž prací je získávat sůl z odpařené mořské vody.

Ruce i nohy mají rozežrané od soli a jejich výraz ve tváři je nepochopitelně bázlivý. Když jsme k nim šli, nechali práce a raději odcházeli pryč, nebo spíše se dali na útěk. Zanechali jsme auto přímo u jednoho velkého vraku těsně u pobřeží a nechali na kapotě nějaké dárky pro dělníky, rukou jsme pokynuli, že si to mohou vzít a odcházíme se projít po pláži. Pobřeží je totiž vraky přímo poseté. Cesta k nim vede podél kolmých až 150 metrů vysokých skalních stěn, po velmi úzké písečné pláži, kterou neustále bičují vlny, které se tříští o skalní masiv. Touha přijít až k těm monstrům, které mají za sebou evidentně dost dramatickou minulost, byla příliš veliká, než abychom se vrátili k autu. Dostat se k nim ale bylo docela „o hubu“.

Zajímavé bylo, že válčení nebylo možné zabránit ani za asistence mírových...
Co je ale pro nás nejzajímavější, že v roce 1983 obsadila UNITA město Alto...

Dva nejnáročnější úseky, které neměly příliš prostoru pro přeběhnutí, kdy se musela vychytat vhodná chvilička mezi přicházející vlnou a vracející se vlnou, přičemž se nedalo odhadnout, jak která vlna bude silná, a tak bylo jen otázkou času, kdy nás jedna taková totálně přikryje. Nebylo úniku a klidně nás to mohlo smést do moře. Písek jsme měli úplně všude, mokří od hlavy až k patě, protože nás vlna opravdu přeběhla. Odnesl to ale dost brutálně i náš foťák. Začali jsme mít docela strach, jestli se nám podaří dostat se zpět. Přece jen tady neznáme rychlost nastupujícího přílivu, a tak jsme udělali u lodí rychlé fotky a mazali zpět. Lidé ze solné plantáže již byli pryč, dárky byly rozebrány a nám nechali ve zbytku starého pytle dvě hrstky soli. Dáváme si rajčata se solí, máme celou bednu za půl dolaru.

Luanda, jsme zatčeni

Přijíždíme do angolské metropole Luandy. Co nelze přehlédnout, jsou obrovské haldy odpadků, všude kam se podíváme. Ze dvou jízdních pruhů funguje jen jeden, neboť ten druhý je přeplněný prakticky všude marastem. Řeka, kterou přejíždíme, je obrovskou a nechutnou stokou, kde se líně pohupují miliony plastových obalů a hnijících zbytků všeho organického, co velké město dokáže vyprodukovat. Podle našeho odhadu zde ještě nikdy nikdo odpady neodvezl. Musí to být letitý problém a jedná se rozhodně o nejšpinavější město, které jsme kdy viděli.

Pravý opak nás však čeká u prezidentského paláce, kde necháváme auto na parkovišti a jdeme si projít tuto nádhernou část města. Veškeré budovy jsou pečlivě opravené a dávného koloniálního ducha lze vycítit na každém kroku. Prostě fakticky nádhera. Má to ale jeden háček. Všude jsou vojáci a kdykoliv zvednu foťák, už jsou u nás a začnou divoce gestikulovat. Když jsme u kostela, kde se zrovna koná svatba, začnu fotit, neboť mám za to, že vyfotit kostel mi nemůže nikdo zakázat. Jsme párkrát upozorněni, ale nerespektuji to. Proč bych si nemohl vyfotit kostel?

Rozbouřené moře a vraky

Začíná na nás hon, předávají si nás s vysílačkou a jeden aktivní voják se dokonce snaží od samého začátku nás sebrat. Pořád kontaktuje šéfa a domáhá se, abychom zastavili a počkali. Odmítáme, není důvodu. Bere mi foťák, to se rozčílím, v žádném případě ho nepustím z ruky. On tuší, že to přehnal a na chvilku mě nechá být. Začíná se zde srocovat mnoho vojáků a svými těly nám brání odejít, byť jsme jen pár kroků od svého auta. Najednou přijíždí zásahová jednotka, na korbě auta je 8 ozbrojených vojáků, seskáčou a obklíčí nás. Nutí nás nasednout na korbu auta. Nesouhlasím, dávám Veronice klíče od auta, aby zde počkala a že tedy pojedu sám.

Oni ale dobíhají i ji, popadnou ji za ruku, a protože ona se nenechá nikam násilím vléci, velmi drsně protestuje, ještě nikdy jsem ji neslyšel mluvit tak rychle a tak sprostě. Působilo to komicky. To ji ale není moc platné a jsme nuceni nastoupit na auto. Následuje zběsilá jízda až na jejich základnu, otvírají se vrata do hermeticky uzavřeného vojenského objektu, vjíždíme dovnitř a vrata se za námi s pronikavým skřípěním zavírají. Jsme okamžitě strčeni asi na půl hodiny do fajnového vězení. Následuje čekání a domlouváme se, jaký styl vyjednávání zvolíme. Když nás služba přivede na nádvoří, nastoupí celá jednotka a stojí pěkně srovnáni ve dvoustupu.

Pak přichází ve vojenské hierarchii ten nejvyšší, vojáčci salutují a stojí s vážnou tváří a s obdivuhodným respektem. Vypadá však spíše než jako voják jako profesor matematiky. Fotky si v tichosti prohlíží, všichni stojí jako správní vojáci v pozoru a na nádvoří je hrobové ticho. Šéf se vážně podívá na své vojáčky, zakroutí hlavou, pak se podívá na nás a velmi krásnou angličtinou se omluví. Žádné závadné fotografie nenachází, snad jen jednu doporučuje vymazat, ale správně pochopil, že to bylo všechno zbytečné. Vysvětlujeme mu, že celé město je utopené v odpadcích s výjimkou tohoto místa, které je velmi dobře udržované a patří mezi skvosty města i Angoly vůbec.

Krásný západ slunce..

Argumentujeme tím, že by byl hřích si tu krásu nevyfotit. On souhlasně pokyvuje, popadne demonstrativně odpovědného vojáka pod krkem a řekne mi, ať ho chytnu pod krkem a dám mu do držky. Jsem na rozpacích, nemám v plánu nikomu dávat do držky, hlavně že se to vysvětlilo a máme zase o jeden zážitek víc. Jednotka nastoupila tentokrát do čtyřstupu, všichni nám zamávali a odvážejí nás zpět k autu.

Unešení Češi

Dnešní den byl ve znamení proplétání se narvanými silnicemi v hlavním městě Angoly, Luandě. Žije tu prý kolem dvou milionů obyvatel, ale bůh ví, jak to je. Angola je bývalá portugalská kolonie, nezávislost si Angolané vydobyli až po 14 letech válčení v roce 1975. Tento rok mají 40. výročí a je možné zde zahlédnout pár billboardů. Během válčení se utvořila tři uskupení, která měla na budoucnost země rozdílné názory, Nejsilnější byla MPLA, která spolupracovala v USA, druhá byla UNITA, která měla napojení na Kubu a třetí uskupení FNLA to nakonec vzdalo s tím, ať se ty dvě zbývající nejsilnější strany mezi sebou pobijí v rámci občanské války, která následovala od vzniku nezávislosti v roce 1975 až do roku 2002!

Co je ale pro nás nejzajímavější, že v roce 1983 obsadila UNITA město Alto Catumbela a zničila místní papírnu, kde zrovna pobývali českoslovenští odborníci s rodinami. Celá skupina krajanů byla unesena, bylo tam tenkrát 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých Čechoslováků absolvovala 1.320 km dlouhý pochod, během kterého jeden muž zemřel. První skupina, ve které bylo 7 mužů, ženy a děti byla propuštěna po více než třech měsících, druhá skupina byla propuštěna až o rok později. Jedna z unesených žen navštívila naši Hromovku před pár lety a měli jsme tak možnost si s touto dámou popovídat.

Zajímavé bylo, že válčení nebylo možné zabránit ani za asistence mírových jednání mezi válčícími stranami a OSN, ta trvala od roku 1994 do 1999, kdy muselo OSN přiznat, že mírový proces byl neúspěšný. A co bylo impulzem k ukončení války? Taková drobnost. Vůdce UNITA Jonas Savimbi byl zastřelen a najednou se všichni dokázali dohodnout. Takže v dnešní době vládne nejsilnější strana MPLA a nejsilnější opoziční stranou je UNITA.

Hlavní tahy po Angole jsou asfaltové a to je fajn. Mají zde také síť benzínek, u každé je vždy pěkná restaurace, do které samozřejmě nechodíme, protože jsou neskutečně drahé. Když nemáme vhodné místo ke spánku v přírodě, benzínka je vždy po ruce, tam jsme v bezpečí pod dohledem ochranky. Restaurace a potraviny jsou v zemi obecně strašně drahé. Možná nejdražší na světě. Dát si jídlo v obyčejné restauraci ve městě, to jsme zkusili jen jednou. Kolik za to chtěli? Za hnusnou kuřecí čtvrtku 400 Kč. Na druhou stranu zde je alespoň levná nafta, za neuvěřitelných 12 Kč za litr. Lidé jsou velmi milí a ochotní pomoci, takže nic nového pod sluncem. To se nedá srovnat třeba s Namibijci, kde najít nějakou pomoc byl nadlidský úkol.

Kousek od cesty je malé kukuřičné políčko a u něho ohniště. Nikdo ale v celém...

Pevnost, kterou postavili Portugalci, je v samém centru města, nedaleko nádherného nábřeží. Včera jsme se snažili do pevnosti najít vchod, projezdili jsme to tu všemi směry a nepodařilo se nám to. Je to velmi chaotické město, nic nefunguje, semafory jsou rozbité, kde je zákaz stání, tam se vesele parkuje dokonce za pomoci policie. Dnes se nám ale hned ráno podařilo najít maličkou uličku, která nás dovedla až k bráně pevnosti St. Miguel. Jedná se o představení vojenské historie a jejich vůdců. Muzeum pod širým nebem plné starých, ale naleštěných vojenských vozidel. Mají zde dokonce speciální úklidovou četu, která všechny ty stroje leští a leští a leští. Jsou zde k vidění dokumenty a fotografie o slavnostním aktu, kdy byla podepsána dohoda o konci války, o jejich otci zakladateli Dr. Antoniu Agostinhovi apod.

Odjíždíme, město jsme si užili a už se těšíme na přírodu. Náš další cíl jsou vodopády Calendula a pak rychle do Konga.

Autor: