Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Město duchů a dárek starý 90 let

Cestování

  6:36
Je to asi osm let, co úředníci Jihoafrické republiky a Namibie zprovoznili maličký hraniční přechod mezi JAR a Namibií, nacházející se přímo v parku Richtersveld, který je zapsán na prestižním seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Místo je obýváno polokočovným kmenem Nama, který se živí pastevectvím, reflektují se zde sezonní vzorce přežívající v jižní Africe po dvě tisíciletí.

Jen si představte, přijdete do domu, místnosti jsou plné písku, okna se otvírají a zavírají, vržou a bouchají, meluzína hvízdá, kabely a lustry se samovolně pohupují. foto: Alexandr Bílek

Je to jediná oblast, kde doposud staví příslušníci tohoto kmene přenosná obydlí z rohoží a praktikují sezonní přesuny za pastvinami. Krátký úsek přes řeku je nutné překonat malým přívozem, jenže poslední odjíždí před západem slunce, což je právě teď. Pečlivě nalíčené a vyparáděné úřednice již mají své kabelky připravené na pultě, a tak chápeme, že jsme to pro dnešek prokaučovali. Bývalo by stačilo jen pár minut a vyšlo by to. Normálně bychom se je pokusili přemluvit, aby nás ještě převezli, ale tak nějak jsme rezignovali. Jsme unavení, rozkodrcaní a vyklepaní. V hlavní budově, kde se nachází pokladna i malá restaurace, se jdeme podívat na terasu. Pod námi je hluboký kaňon, na řece se v proudu pohupuje přívoz ukotvený na laně.

Paní od pultu na nás mává, z její gestikulace chápeme, že asi máme ještě přece jen šanci se na druhou stranu dostat. Přestože se paní tváří dost otráveně, je plná ochoty, popadne vysílačku a dává pokyn chlapíkům na voru, ať na nás počkají. Potom to již má rychlý spád. Imigrační, razítko, customs, razítko, karnet, dvě razítka, policie, razítko a jedeme. Na vor musíme sjet po velmi příkré cestě, kluci na nás mávají, čímž to všechno chtějí ještě urychlit, byť se s tím rozhodně nepářu. Najíždím na vor velmi rychle, div že dobrzdím a neskončím mimo něj. Přes řeku mají natažené ocelové lano, na kterém vor vlaje, pokud by se přetrhlo, vor by velmi rychle uplaval a nikdo by ho již nezachránil. Přeplutí trvá asi minutu.

I na druhé straně mají úřady, musíme bezpodmínečně uhradit poplatky za silniční daň, bez toho nás prý policie pěkně potrápí, ale máme problém, nemáme namibijské peníze. Jihoafrické randy nechtějí, dokonce i tvrdá měna jim nevoní. K našemu překvapení neberou ani karty. Nestačíme se však ani podivit a úřednice rychle nabízí jedno praktické východisko. Úřad zavírají a všichni odjíždějí, a tak do nejbližšího města pojedeme za nimi, kde si vybereme z bankomatu a zaplatíme jim to někde na parkovišti. Její ochota je obdivuhodná, souhlasíme a v malém konvoji 3 vozidel, ve kterých se tísní veškerý personál přechodu, se pomalu suneme prašnou cestou do civilizace.

Namibie

Namibie má přes dva miliony obyvatel, což je neuvěřitelně málo. Má snad nejmenší hustotu zalidnění v Africe. Hlavním městem země je Windhoek, kde žije kolem 500.000 obyvatel. Namibie, dříve tzv. Německá jihozápadní Afrika, získala nezávislost až v roce 1990 jako jedna z posledních afrických zemí a to od Jihoafrické republiky. Namibie je považována za jednu z nejbezpečnějších a nejkrásnějších zemí Afriky. V zápiscích v následujících týdnech čtenářům přiblížíme vše důležité a zajímavé, co se této země týče.

Město duchů

Míříme do města Lüderitz, které leží na pobřeží Atlantiku, ale než tam dojedeme, zastavujeme se na prvotřídní snídani ve vesnici Aus, v krásné, precizně vybudované a ultra čisté restauraci, kterou vlastní německý pár. Je zde vidět nadšení, dokonalost ve všem od průčelí hotelu, gastronomie, servisu i toalet, prostě německá kvalita. Ochotou zde nikdo nešetří a to ani zde v restauraci, ani v blízkém servisu, kde se nám na auto přišel podívat sám 80ti-letý majitel o holi. Pobíhal kolem auta i v díře pod ním a dokázal během pěti minut přesně identifikovat problém. Pomoci nám sice nemohl, ale jeho rady nám později velmi pomohli.

Nádherná zákoutí
Jdete do koupelny, kde nic po těch dlouhých letech nečekáte, ale je tam...

Jen pár kilometrů před Lüderitzem se nachází fascinující opuštěné město v písku Kolmanskop, město duchů, jak se tomuto mystickému místu říká. Očekávali jsme zde návaly turistů, neboť se jedná o skutečnou ikonu Namibie, ale protože přijíždíme po zavírací době, není tu vůbec nikdo. Ale ani přes den to není tak horké, hlídač tvrdí, že se tu zastaví jen pár desítek lidí denně a někdy vůbec nikdo. Za mírný poplatek, který je podezřele nízký, máme možnost si celé „město“ čítající několik desítek budov, projít sami.

Bereme to oklikou, chceme být mimo zorné pole hlídače, aby si to náhodou nerozmyslel a nechtěl jít s námi. Jako první navštěvujeme velmi krásnou a zachovalou vilu pana architekta, který celé město navrhnul. Zvláštní to atmosféra, která tu panuje, vypadá to, jako by budovu opustili její majitelé před pár dny nebo týdny. Zdi jsou oprýskané, ale nátěry stěn jsou zářivě barevné a zachovalé, a to jak omítky, tak krásné zdobené papírové tapety.

Kaktus

V místnostech jsou některá okna otevřena, jiná zavřena, písek z pouště, který město díky pouštním větrům postupně pohlcuje se otevřenými okny dostává dovnitř, kdy se mu zachce. Nechápeme, proč ta okna nezavřou napořád, písek by se tam nedostal a byl by klid, ovšem to by pak to místo nebylo tak zvláštní a tajemné. Tento dům je ještě docela chráněný a dost možná i částečně opečovávaný, písek zde někdo pravidelně vyhazuje zpátky z okna ven. Jedná se však o výjimku jednoho nebo dvou domů, v ostatních to je o dost horší. Písek zaplňuje často i polovinu místností, někdy je nafoukaný až ke stropu, což bohatě ilustrují fotografie nebo video, které jsou součástí těchto zápisků. Dveře v domech se dělí na dvě skupiny, polovina jich již nejde několik desetiletí otevřít, polovina zase zavřít.

Kabely vedoucí od vypínačů k osvětlení, které již dávno nefunguje, se vlivem průvanu pohupují a to desítky a desítky let, což působí jak z nějakého hororového filmu. Jen si představte, přijdete do domu, místnosti jsou plné písku, okna se otvírají a zavírají, vržou a bouchají, meluzína hvízdá, kabely a lustry se samovolně pohupují. Jdete do koupelny, kde nic po těch dlouhých letech nečekáte, ale je tam smaltovaná vana a umyvadlo včetně baterií. Jediné co by nám mohlo způsobit zástavu srdce, by bylo, pokud by byla ona vana napuštěná a v ní utopenec. Uvnitř nejsou žádné stopy po předešlých návštěvnících, neboť je vítr hned zavane. Celkový dojem neruší ani nějaké informační tabule, upozornění, restrikce. Prostě vše je silně autentické a věrohodné. Musím říci, že jsme něco podobného viděli poprvé.

Jdete do koupelny, kde nic po těch dlouhých letech nečekáte, ale je tam...

Další vana z domu hlavního účetního se povaluje venku před domem. Nenapadá mě nic hloupějšího, než se vysvléknout a lehnout si do ní, jen tak pro srandu a udělat si fotku. Procházíme tak postupně další a další domy nebo jejich zbytky. Před v stupem do jednoho z nich nás varuje cedule, upozorňující na výskyt hadů. To nás nezastaví a ve šmejdění pokračujeme. Některé domy jsou již téměř nepřístupné a jejich větší část je již pod pískem a zdá se, že poušť souboj s domy definitivně vyhrála. Ve spodní části města lze nahlédnout do pekárny, prádelny, kovárny nebo třeba zdravotního střediska.

Dar z města duchů

V jedné místnosti se potkáváme s dvěma muži, hlídač a jeho nadřízený. Hledali nás a moc je zajímalo, jaké máme naše cestovatelské cíle. Vyptávali se dopodrobna na různé detaily a vše co má spojitost s UNESCOCLUBem, jehož název máme na autě. Byli nadšení, neustále kladli další a další otázky a kroutili hlavou. V jedné zachovalé budově, ve které si povídáme, visí na stěně mohutný řetěz, starý asi 90 let využívaný při práci během hledání diamantů. Jeden z nich vyšplhá po hromadě písku až skoro ke stropu, sundá ho a s velkou radostí nám ho věnuje jako dárek.

Nevěřícně kroutíme hlavou, uvažujeme, zda ho můžeme přijmout a to především díky absenci místa v autě a možné další přepravě domů. Váží asi 15 kg. Ale nakonec ho bereme, je to koneckonců super vzpomínka na toto úžasné místo a řetěz krásně zapadne v našem cestovatelském klubu na hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně mezi další dovezené artefakty úplně parádně. Prý máme propagovat Kolmanskop, aby nezemřelo navždy. S radostí přijímáme a pevným stiskem ruky se loučíme. Neumíme posoudit, zda město bude na místě ještě za 5-10-20 let, jisté ale je, že sevření města pouští je stále silnější a že vzpomínka na romantiku a nostalgii z doby největší diamantové horečky bude již brzo pod nánosy písku pohřbena a nezůstane tak nic jiného než dobové fotografie a pár zachráněných předmětů. A diamanty samozřejmě.

Z historie Města duchů

Kolmanskop je pozůstatek města z doby, kdy se v Namibii začaly těžit diamanty, nachází se v poušti Namib, 10 km od přístavního města Lüderitz. Město bývalo kdysi domovem pro více než tisíc hledačů a jejich rodin. Příběh začíná v roce 1908, kdy železniční dělník jménem Zacharias Lewala našel zářivý kámen a ukázal ho svému nadřízenému, Augustu Stauchovi, který v něm ihned rozpoznal diamant. Stauch získal prospektorskou licenci a migrace německých hledačů diamantů a štěstí mohla začít. Bývalo dokonce běžné, že si hledači lehli na zem, pomalu se plazili a sbírali diamanty v hrstech. Německá vláda rychle zakročila a vyhlásila rozsáhlé území kolem Kolmanskopu za zakázanou zónu, „Sperrgebiet“.

To nás nezastaví a ve šmejdění pokračujeme. Některé domy jsou již téměř...

Hledači diamantů se svými rodinami se začali postupně usídlovat a budovat město. Domy a budovy vznikaly v německém stylu a Kolmanskop začal díky těmto prvním hledačům a jejich bohatství velmi rychle prosperovat. Město mělo nemocnici, taneční sál, elektrárnu, školu, bazén, kasino a dokonce kuželnu a továrnu na led. Jako první v jižní Africe mělo také vlastní rentgen. Zásoby diamatů však koncem 1. světové války začaly docházet a do roku 1956 byl Kolmanskop úplně vylidněný.

Autor:

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Přípravář staveb/rozpočtář

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Jihočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč