29. června 2018 6:20 Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Mimořádné setkání s šimpanzem a unikátní fotografie

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Opičí královna si ji přitáhla k sobě velmi citlivě a něžně, sílu její paže však... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Opičí královna si ji přitáhla k sobě velmi citlivě a něžně, sílu její paže však... | foto: Alexandr Bílek

Asi 60 km od kamerunské přístavní metropole Douala se nachází město Edea, ležící na důležité křižovatce spojující významné turistické přímořské letovisko Kribi a hlavní město Yaounde. Málokdo by však čekal, že pár desítek kilometrů odtud leží poměrně utajené místo-rezervace DOUALA-EDEA WILDLIFE RESERVE, kde žijí divocí Šimpanzi.

Najít toto místo bez vydatné pomoci místních je prakticky nemožné, stojí to spoustu přemlouvání a šustit bankovkami přitom nestačí. Než se k bezejmenné vísce u řeky dostaneme, musíme se proplést mezi několika kontrolními body, obrovskými plantážemi palmy olejné, kaučukovníků a banánovníků, což nám zabere něco přes dvě hodiny. U řeky a nádherného kostela však cesta končí, zde je nutné sehnat místního vesničana s lodičkou, který by nás byl ochotný za primáty odvézt. Nejsme tu poprvé, a tak víme na koho se obrátit.

Vlezla v oblečení do vody a začala bedlivě zkoumat, co na to opice bude říkat. Nikdy by mě taková věc nenapadla, přeci jen nějaký přirozený respekt z těch zvířat mám, a navíc ta voda nebyla příliš čistá.
Opičí královna si ji přitáhla k sobě velmi citlivě a něžně, sílu její paže však nebylo možné ani v tomto poblouznění přehlédnout. Možná proto Janička otočila dlaň nahoru, což je prý výraz podřízenosti a otevřenosti a klekla si před ní, aby byla menší.

Záchranná stanice pro malé šimpanze

Ještě ve městě Edea jsme nakoupili kolem 40 kg ovoce, především manga, ananasy, banány a papáju. Víme, že úplatky pro opičáky ve formě ovoce jsou důležitou vstupenkou pro získání důvěry. Po naložení nákladu odjíždíme k nedaleké záchranné stanici a sirotčinci opic, které se prý podařilo zachránit z rukou lovců a překupníků. Stará se zde o ně parta nadšenců. Drobné roztomilé opičky a dva psíci nás již vyhlížejí, zvuk motoru dobře znají a vědí, že přijíždí zábava. Je to velmi vtipné, šimpanzi se honí, skáčou po střechách a stromech, kradou boty a házejí je po sobě, vystřelují se na ohebných stromech nebo strhávají oblečení, nakukují přítelkyni pod sukni a předvádějí se. Jsou jak malé děti. Trávíme zde předepsanou půlhodinku, ale čas stanovený pro naši návštěvu na ostrově je striktní a nekompromisní. Předáváme provozovatelům záchranné stanice nějaké peníze, které slouží jako příspěvek na provoz záchranné stanice a odjíždíme na lodičce proti proudu k dalším ostrovům.

Od místního rybáře se dozvídáme, že lidé, kteří tuto záchrannou stanici provozují, nejsou odborníky příliš obdivovány, neboť prý opice vykupují od samotných pytláků na trzích. Tento model záchrany prý není obecně z logických důvodů kvitován, neboť je obvyklejší a správnější tyto vězně přírody zabavovat, než je vykupovat. Proč tak nečiní se nám nepodařilo zjistit, nicméně skutečně tvrdým postupům a zabavováním se zabývají v Kamerunu i další organizace, které jsou ale mnohem větší a provozovány jsou zahraničními organizacemi. Má to jistě logiku, výkup znamená de facto podporu pytláků.

Zlí a nadržení

Po pár minutách projíždíme kolem ostrova, na jejichž břehu blbnout obrovské šimpanzí rodinky. Samci stojí a s údivem na nás všichni zírají se ztopořenými údy. Po chvilce začnou řvát a pobíhat, jak smyslů zbavení. Pokud bychom se k nim přiblížili, myslím, že by nám úplně s přehledem utrhli hlavu. Jde z nich respekt a strach, jsou obrovští a zlí. Těchto ostrovů je několik.

Hodní a nesmělí

Asi po hodině projíždíme kolem divoké opičí pláže, na které sedí mnohem klidnější jedinci. Zastavíme a začneme jim házet ovoce. Nejdříve z velké dálky, oni se je snaží chytat nebo lovit ve vodě a moc je to baví. Jeden z nich dokonce přichází blíže k lodičce. Je zde poměrně mělko, a tak jednoho z nich necháme dojít až k nám. Je vtipný, urostlý a silný. Ovoce mu předáváme přímo do jeho tlap. Nestačí mu však jeden nebo dva ananasy, bere, dokud je schopný plody udržet. Má velmi lidské oči i pohyby těla se moc od těch našich neliší. Chodí vzpřímeně po dvou. Poté se mlčky vrátí na břeh, kde to všechno sám spořádá. Mezitím házíme ovoce všem ostatním. Nikdo jiný nemá odvahu přijít až k nám. Až na jednu samici.

Pojď za mnou, pojď..

Vůbec jsme si ji nevšimli, stála ve vodě mimo naše zorné pole. Pozorovala Janu, přesněji řečeno, doslova ji hypnotizovala. Nespustila ji z očí. Jestli ještě nikdy neviděla tak široký úsměv nebo světlé vlasy, nevím. Každopádně mezi nimi docházelo k nějakému zvláštnímu spojení, které si člověk v plné intenzitě uvědomil, až když bylo po všem. Jana seděla v lodičce za mnou, neviděl jsem její výraz ve tváři ani grimasy údivu, jediné, co jsem zaslechl bylo: „Myslíš že můžu za ní?“ Vůbec mě nenapadlo, že by to myslela vážně, a tak jsem jen z legrace a tiše utrousil, „to víš že jo..“ Najednou se zhoupla loď a byla tam. 

Vlezla v oblečení do vody a začala bedlivě zkoumat, co na to opice bude říkat. Nikdy by mě taková věc nenapadla, přeci jen nějaký přirozený respekt z těch zvířat mám, a navíc ta voda nebyla příliš čistá. Ale to, co se se stalo, by mohly vysvětlit jen oni dvě. Lodník vypnul motor a ani neceknul. Vše si fotil na svůj zdemolovaný mobil. Chviličku se na sebe holky dívaly z diskrétní vzdálenosti, po chvilce udělala první krok ta chlupatá kráska. Další dva kroky udělala moje kráska. Pak chlupatá kráska zase krok a ta moje zase dva. Pomalu se k sobě přibližovaly, já začal fotit a tušil jsem, že nesmím přestat. Ani mě nenapadlo, že by mohla být Janička v ohrožení. Viděl jsem ten zvláštní výraz i oči, pomalé a velmi elegantní pohyby obou. Že by zde mohla opice plánovat nějakou zákeřnost, bylo zcela vyloučené.

Zamilování na první pohled

Až když byly od sebe krok nebo dva, uvědomil jsem si, jak je přítelkyně vůči opici malá, později jsem se dozvěděl, že si před ní klekla, aby ji dala najevo podřízenost. Opice natáhla svoji dlouhou ruku, což je vidět na jedné z fotografií, na kterou jsem ze všech nejvíce pyšný. Janička ji s chladnou hlavou a spontánně přijala. Opičí královna si ji přitáhla k sobě velmi citlivě a něžně, sílu její paže však nebylo možné ani v tomto poblouznění přehlédnout. Možná proto Janička otočila dlaň nahoru, což je prý výraz podřízenosti a otevřenosti a klekla si před ní, aby byla menší. Chlupáček ale udělal totéž, klekla si také, což byl další neuvěřitelný úkon, který by byl hodný odborné reakce někoho, kdo se zabývá řečí těla. Na zlomek vteřiny jsem si řekl, zda to náhodou není převlečený člověk. Ty gesta, reakce, oči, pohyby a cit, kterým opice Janičku zahrnula především pak přitisknutím a obejmutím, což opět iniciovalo tohle krásné zvíře nebo evidentní touha po polibku, to vše bylo dech beroucí, nefalšované, čisté a strhující. Vše trvalo všehovšudy dvě nebo tři minuty. Poté se opičí kráska probrala z poblouznění, políbila Janičku (celou dobu bylo evidentní že o polibek moc stojí), obejmula ji, něžně přitiskla a rozhodla se vrátit za svým partnerem, který v dálce vše sledoval.

Pohádkový příběh 21. století

Byl to zážitek, řekl bych až pohádkový příběh, který se jistě již nikdy opakovat nebude. Jsem nadšený, že jsem v pravou chvíli a v pravý čas dokázal mačkat spoušť u svého fotoaparátu, neboť by jen těžko někdo z nás byl schopný příběh plný citu a lásky na první pohled interpretovat lépe, než zmíněné fotografie. Nafotili jsme na cestách po Africe asi 300 000 fotek, ale žádná nebyla taková jako tyto.

Po našem návratu vidělo jen na našich FB tyto fotografie jen za první týden hodně přes milión lidí, následně se tři fotografie staly součástí výstavy probíhající na Staroměstském náměstí v Praze v rámci prestižní a největší národní soutěže CZECH PRESS PHOTO.

Alexandr Bílek a Jana Benešová
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz