Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Namibie a záchrana přímorožce

Cestování

  6:50
Asi 10 kilometrů za městem duchů (Kolmanskoop) se nachází pobřežní německé městečko Lüderitz. Pár kilometrů před ním nás nečekaně zastihne krátká, ale vydatná písečná bouře. Asfaltka, která zde je brutálně sevřená z obou stran dvacetimetrovými haldami světle žlutého písku, vypadá úplně bezbranně, vlastně ani nechápeme, jak je možné tento úsek permanentně udržovat sjízdný.

Lüderitzský poloostrov se dá po prašné a kamenité cestě celý objet. Spoustu času jsme strávili focením a pozorováním plameňáků, kteří jsou v obrovských hejnech jen kilometr nebo dva za městem. foto: Alexandr Bílek

Po krajnicích jsou tu a tam zaparkované buldozery a písečné pluhy, dopravní značky, na nichž je napsáno jediné slovo SAND, upozorňují řidiče na nebezpečí písku na silnici. Auta jedou pomaličku, ti kteří nemají náhon na všechna čtyři kola, stojí u kraje a čekají, až cestu někdo přijede uklidit. Když se vítr na okamžik uklidní, není možné přehlédnout les obrovských stožárů bizardně utopených často do poloviny své výšky v písku.

Lüderitzský přístup

Pečlivě upravené ale dost roztahané městečko v bavorském stylu Lüderitz na nás zapůsobilo velmi pohodovou a příjemnou atmosférou. Jádro města je dokonale čisté, domy precizně udržované a všude se pohybují běloši nebo černoši, skoro bych řekl až aristokratického vzezření. Až se trochu za svůj vzhled stydíme. Čím dál od centra se dostáváme, tím se čistota a dokonalost vytrácí. Těšili jsme se, že zde strávíme pár dní a dáme si auto do pořádku a u toho si trochu odpočineme. To jsme ale ještě netušili, že se zde žije a pracuje jen podle pečlivě stanoveného harmonogramu a že zde není žádný prostor pro případné nahodilé situace.

Přestože je německá ochota všeobecně známá a očekávatelná, zde jsme dost tvrdě narazili. Potřebujeme servis, a i když jezdíme od jednoho k druhému, všichni nás posílají za někým jiným. Ochotně nám poradí, kdo nám pomůže, ale oni to nebudou. Postupně jsme tak poznali pana Schwaba, Pilzna, Rotheho nebo Wernera a každý z nich odkazoval zase na někoho z nich. Všechno to bylo úplně zbytečné. Prostě nikdo nemá zájem ani čas. Na Afriku nevídaný přístup. Obvyklé je spíše to, že se o kšeft poperou, než aby nás odmítli. Po poledni již rezignujeme, ztrácíme naději a nakonec tomuto městu udělujeme zlatou medaili za neochotu pomoci kolemjedoucím cestovatelům. Vyřešení našich potíží tak odkládáme na neurčito.

Shark Island

Lüderitzský poloostrov se dá po prašné a kamenité cestě celý objet. Spoustu času jsme strávili focením a pozorováním plameňáků, kteří jsou v obrovských hejnech jen kilometr nebo dva za městem. Míjíme několik málo lodí, které ráno přivezly ryby a rovnou se zpracovávali a ukládali do chladících boxů. A pak již následuje jen velmi smutná, temná a ponurá příroda. Okolí je lemováno černými skalisky, jen opuštěný, zářivě červeno bílý maják na samém výběžku by mohl být jediným světlým bodem, pokud by se zde dalo nějak normálně vystoupit z auta. Vichřice je neuvěřitelně silná a mrazivá a ani se nám nechce vystupovat z vytopeného auta.

Jediná, větrem a solí ošlehaná restaurace s přilehlou budovou, působí neutěšeným dojmem a lze jen odhadovat, kdy byla naposledy otevřena. Vystupujeme, když se vítr na pár vteřin uklidnil a směřujeme ke kříži, který zde vztyčil Bartolomeu Diaz na konci 15. století. Místu se říká Diaz point a dalo se k němu ještě před pár lety dojít přes dřevěný most, ze kterého již zůstalo jen torzo. K žulovému kříži jsme se proto rozhodli dojít po zemi za neustálého přeskakování tůní, bahna a kluzkých kamenů. Velká zima, prudký vítr, nebezpečné útesy a kam oko dohlédne nic, přesto má tento kout světa své kouzlo.

Okolí je lemováno černými skalisky, jen opuštěný, zářivě červeno bílý maják na...

Drsná příroda, člověk by se intuitivně odtud co nejrychleji klidil, minimálně za skalní útes, kde tolik nefouká, lachtani si zde ale v prudkých vlnách hrají, chytají ryby a jen o centimetry míjejí ostrá skaliska. Rackové si umí s větrem perfektně poradit a plachtí nad našimi hlavami jako by nic. Jiní se zase svými zobáky dobývají do škeblí, kterými je celé pobřeží zcela zaplněno. Vůbec si nedovedu představit, jak to Bartolomeu Diaz udělal, když z lodi přitáhl se svými muži na tento výběžek obrovský kříž, symbolizující zabrání území.

Dvě světové zvláštnosti

Další den jsme se zaměřili na hledání endemické květiny. Není to ledasjaká květina, je to kopretina, která nikde jinde na světě neroste a my jsme si umínili, že ji najdeme. Říká se jí Aus Daisy, roste jen v okruhu 30 km od města Aus. Počasí zde bývá extrémní a stává se, že během jediného dne se vystřídají všechna roční období stejně jako třeba v Lüderitzu. Když jsou srážky mohutné, vykvete zde prý úplně všechno. Úspěšní v hledání jsme nebyli, přestože nám jeden místní farmář vydatně pomáhal. Asi 20 km za Ausem je místo, kterému se říká Garub. Jsou tu pravděpodobně jediní divocí pouštní koně na světě. Jejich populace se pohybuje mezi 80-300 kusy. Jejich původ je prý stále záhadou, pravděpodobně ale pocházejí z koní uprchlých z farem nebo jde o koně německých Schutztruppen, kteří byli ponecháni svému osudu po 1. světové válce.

Po krajnicích jsou tu a tam zaparkované buldozery a písečné pluhy, dopravní...
Rackové si umí s větrem perfektně poradit a plachtí nad našimi hlavami jako by...

Je možné, že pochází dokonce z hradu Duwisib poblíž Maltahöhe. V roce 1907 se zde usadil baron Hans Heindrich Wolf, který si zde koupil několik farem a nechal si postavit toto nádherné sídlo. Majitel hradu - tvrze, která vypadá jako by byla postavena ve středověku, byl doslova fanatickým milovníkem koní a dokázal shromáždit 35 plemen, což bylo pro něj ale pořád zoufale málo. Proto odjel do Anglie pořídit další kousky do své sbírky. Zrovna když byl na nákupech, vypukla válka, což asi zamrzelo. Byl nečekaně odvelen a ve válce zahynul. Koně se tak museli o sebe postarat sami. Toto sídlo nás zajímá, dostáváme se k němu však až po třech hodinách a dvou proražených pneumatikách. Objekt je pečlivě opečováván, trvale v něm žije správce a vypadá to, jako bychom k němu přijeli domů na návštěvu.

Záchrana přímorožce

Noc jsme přečkali v poušti, kde spíme vůbec nejraději. Široko daleko nebyla ani noha, žádný hmyz ani jiní predátoři a obloha plná hvězd. Oheň, který jsme si večer rozdělali, ráno ještě dohoříval. Využili jsme tak ohýnku a uvařili jsme si rychle oběd, abychom se později nemuseli zdržovat. Během cesty na sever však narážíme na chudáčka schváceného přímorožce, který se dostal mimo oplocení a nemohl najít cestu zpět. Byl na něj zoufalý pohled, běžel podél plotu z plných sil, pěna mu tekla z huby a tu a tam v plné rychlosti narazil do plotu, který prostě neviděl. Nedalo se na to nereagovat, bylo to smutné a stavitelé plotů si od nás vysloužili spoustu nadávek.

Plot z obou stran silnice má primárně zabránit kontaktu zvířete s autem, ale pokud se plot neudržuje a nekontroluje, zvíře přeskočí a již má pramalou šanci se dostat zpět. A tak jsme se rozhodli, že mu pomůžeme. Podařilo se nám najít místo, kudy mohl kluk projít. Plot byl částečně poškozený, a tak jsem tam vzteky bez sebe najel autem a díru zvětšil. Veronika si stoupla za strom před tu díru a celé to divadlo natáčela, já jsem upaloval za přímorožcem, který už zase uběhl dva kilometry.

Zvíře jsem donutil se otočit a naháněl jsem ho autem k díře, současně ve vhodnou chvíli, zpoza stromu vyskočila, přímorožec před ní uhnul a skočil kam má, tzn. do díry v plotě. Byl hrozně nešťastný a na druhé straně plotu celé to bizardní divadlo pozorovalo stádečko jeho kamarádů. Povedlo se, přestože se do pletiva šíleně zamotal, vypadalo to dost hrůzostrašně, nakonec se z toho dostal a utíkal bez zjevného zranění vstříc svému příbuzenstvu. Bylo to neuvěřitelné a dojemné divadlo, které nás nabudilo, abychom pomohli i dalším, na které jsme po cestě narazili.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.