V zemi, kde se nedodržují téměř žádná pravidla, kde v dopravě platí jediné právo a to právo silnějšího, rychlejšího a drzejšího, byl pro nás jeho přístup překvapením. Ale nedalo se nic dělat, policisté natáhli přes silnici zátaras ve formě ostnatého pásu a nebylo možné ho proto ignorovat. Ptám se tedy, jak to vidí a kolik nás to bude stát.
Byl jsem připraven něco zaplatit, ale částka, kterou zmínil, byla tak přemrštěná, že jsem s tím rovnou nesouhlasil. 250 USD jsem mu dát rozhodně nechtěl ani nemohl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to je moc a pokud si neřekne o rozumnou částku, nedostane vůbec nic. Nato mě vyzval, abych si zajel na polní cestu do obilí, což jsem udělal. Každému v okolí bylo jasné, co to znamená, my jsme to také tušili.
Policista začal vyjednávat nejdříve docela ve zlém, nasadil taktiku vyhrožování a tvrdil, že pokud nezaplatím, dostanu ihned na místě předvolání k soudu, který se bude konat do 24 hodin. Tento fakt nás také překvapil, takhle to nefunguje ani na západě. Bylo ale vidět, že to chce vyřešit klasicky a že jen dělá varhánky, peníze potřebuje nutně pro sebe a své kolegy. Ptá se, kolik mám, chce vidět vše, co máme u sebe, jeho zvědavé prsty lezou všude. Naštěstí opravdu nemáme skoro nic, zrovna plánujeme vybrat peníze z bankomatu.
Po chvíli trochu uraženě odchází a nechává nás čekat. Já částečně na protest a částečně z praktických důvodů vytahuji vařič a začínáme si chystat oběd. Také si rozkládáme křesla a užíváme si pěkného počasí v obilí. Nebylo to nic nového, je to vůči přehnaným požadavkům policistů docela osvědčená a hlavně fungující taktika. Policistovi musí naším chováním dojít, že máme v úmyslu tam zůstat třeba několik dní, zatímco jemu služba brzy skončí. Obě strany vyčkávají. Asi za hodinu ale přichází a tentokrát nasazuje mírnější tvář.
Lady Gaga a Obama
Hned jsem spustil, že chci vidět záznam a aby zavolal svého šéfa. On mě místo toho poklepe po rameni a ptá se, jak se jmenuji, přičemž na mé požadavky nijak nereaguje. Řekl jsem proto svoji oblíbenou formulku, že Veronika je Lady Gaga a já Obama. Zasmáli jsme se a on ať mu dám, co mám. Dávám mu tedy 20 USD, k tomu si bere krabičku tuňáka a kompot. Sterilovaný hrášek nakonec odmítá, ale bere si nějaké suvenýry a školní potřeby pro své děti. Ještě si nezapomene strčit do kapsy svítilnu, kterou jsem zapomněl schovat. Už toho víc nepobere, protože má jen dvě ruce a tak dává povýšenecký pokyn, ať odjedeme. Byl to dobrý zážitek a ani žádná časová ztráta, protože stejně by nás čekala hodinová přestávka na vaření, a tady to bylo i s programem.
Národní park Tsavo East
Konečně se dostáváme k bráně národního parku Tsavo East, kde nás prý má čekat velká pětka. Parků jsme již v životě pár viděli, přesto jsme se na zvířata hrozně těšili. Tradičně jsme u pokladny chtěli ohromit naší kartičkou pro volný vstup, bohužel to ale nevyšlo. Pokladní se na naši žádost snaží vykomunikovat námi nárokovaný vstup zdarma se šéfem, kterého si pak ještě vzala k telefonu i Veronika a 20 minut se ho snažila zpracovat. Bylo ale jasné, že bazírují na nějakém papíru, který nemáme. Vydává ho organizace, která má pod palcem všechny národní parky v zemi, Kenya Wild Services sídlící v Nairobi, a se kterou jsme před odjezdem komunikovali.
Bylo to ale moc náročné a nakonec neúspěšné. V hlavě mi už ale kvete úžasný plán, jak si do budoucna zajistit vstupy do všech parků za cenu místního vstupného. To ale půjde nejdřív příští rok. Pokud se to povede, ušetříme stovky dolarů. Protože se nám nedaří najít místo, kudy se do parku dostat mimo oficiální vstup, nezbývá nám nic jiného, než zaplatit vstupné 65 USD/osobu na 24 hodin, což nám přijde přemrštěné. Později ale zjišťujeme, že se jedná o druhý nejlevnější park. Takže bude hůř.
Krokodýla jsem přehlédl
Dáváme přednost východnímu parku před západním, a to výhradně z praktických důvodů. Hlavní brána je ve městě Vol. Míříme totiž k pobřeží do města Malindi a chceme tam jet parkem a ne po hlavní silnici. Dále máme v plánu pokračovat do bývalého portugalského města Lamu a zkusit štěstí překročit hranice do Somálska.
Západní park je prý mnohem rozmanitější, mnohem bohatší na flóru i faunu. Východní park, do kterého jsme nyní vjeli, je spíše pouštní a zvířata se musí více hledat. Jsou tu suché a rozlehlé pláně, kde na zvíře v období sucha téměř nenarazíte, s výjimkou pštrosů. Snažili jsme se projet park doslova křížem krážem, ale nejvíce zvířat se stejně pohybovalo v blízkosti řeky.
Žiraf, zeber a slonů, těch je tu opravdu dost, všichni zde žijí v nádherné symbióze, respektují se a nepřekážejí si. To samé se týká hrochů a krokodýlů, kteří nemají žádný problém se společným soužitím. Když jsem se šel podívat blíže k řece, jednoho takového krokouše jsem vyloženě přehlédl. Byl asi 5 metrů ode mě a já si vesele dělal fotky. Až když přišla Veronika, decentně se mě s vykulenýma očima zeptala: „ O tom krokodýlovi vlevo, doufám, víš.“ Moje odpověď byla samozřejmě „ne“. Jeho barva a balvan ve stejném odstínu mu zajistily jeho úžasnou neviditelnost.
Slon se drbe o naše auto
Přestože to je zakázané, spíme přímo ve volném parku mimo kemp. Tma spadla velmi rychle a už není čas místo opustit. Rychle vaříme tomatovou polévku a zalézáme do bezpečí našeho auta. Natočili jsme auto tak, aby bylo ráno pohodlně vidět z naší postele na řeku, která bude podle všeho plná zvířat.
Je hrozně příjemné ležet v posteli a přitom nerušeně pozorovat obrovská zvířata. Noc byla celkem klidná, až k ránu nás vzbudilo pár slonů, kteří se pohybovali kolem našeho auta. Jeden z nich se začal drbat o naše auto tak silně, že jsme málem vypadly z okýnek. Stádo naštěstí pokračovalo k řece, kde se asi hodinu cákalo. Potom přešli poměrně silný proud vody na druhý břeh a ztratili se v lese.
Přísná pravidla
Vstupné do parku je platné 24 hodin, pokud nestihneme vyjet, museli bychom zaplatit další den. Ty neskutečně tvrdé podmínky nemáme rádi, jsou limitující, chybí zde překvapivě benevolence. Restrikcí a tvrdých sankcí za cokoliv, co se vymyká nastaveným pravidlům, je v Evropě i Americe dost. Zde si chceme užívat vstřícnosti a volnosti pravidel.
Proč to ale v Keni oproti většině afrických zemí takhle úplně nefunguje, je zřejmé. Je to tu zaměřené na bohaté turisty a peníze jsou bohužel až na prvním místě a to nám ten celkový dojem trošičku kazí. Ještě více nás ale překvapují ceny vstupného a víz pro Američany a Iry, kteří se musí smířit dokonce s dvojnásobnou cenou.
Žirafy, sloni a zebry
Zbývá nám už jen poslední hodina, je to tu moc fajn a je nám líto, že musíme z parku pryč. Zvířat tu sice není zase tak moc, jako v jiných parcích, ale každý park je jiný, ráz krajiny i vegetace se liší park od parku a proto se jen těžko stane, že se člověk přírody a zvířat nabaží. Navíc nás baví, že musíme zvířata hledat, než když jsou všude.
Díky tomu se dostaneme na boční cesty, kde nikdo nejezdí. Už jsme chtěli pospíchat k bráně, když narážíme na asi 150hlavé stádo slonů, žiraf a zeber. Jsou všude kolem nás a my nevíme, co pozorovat dřív. Cvakáme jeden záběr za druhým. Žirafy jsou ale pro nás objektem č.1, těch jsme dnes viděli jen několik. Každá má na svém dlouhém krásném krku několik drobných ptáčků, kteří trpělivě vyzobávají parazity. Jejich krásné oči a dlouhé řasy jsou nejkrásnější.
Pozorujeme, jak elegantně pijí vodu, a nechápeme, jak je možné, že se jim nezatočí hlava. Hned si to ujasňujeme v knížce o zvířatech, ve které jsme se dozvěděli, že žirafí krevní oběh musí zásobovat kyslíkem kromě všech orgánů také mozek, když ale žirafa pije, její mozek se nachází o 2 metry níže, než je srdce. Normálně by tak musely upadnout do bezvědomí.
To se ale nestane, neboť i s touto zvláštností si příroda dokázala poradit. Žirafy prý mají vytvořené důmyslné krevní řečiště, skládající se z cévek s pružnými stěnami, díky kterým je krev, která proudí ze srdce hlavovou tepnou, zadržována. Je to asi trochu složitější, ale aspoň tak jsem to pochopil.
Hroší stádo
Od zaplacení dalšího vstupného nás dělili jen 2 minuty, peníze za vstup do parku jsme tak využili beze zbytku. Jak jsme ale hned zjistili, za hranicí parku bylo zvířat možná ještě víc. Takže dlouhé pozorování zvířat pokračuje tentokrát zdarma. Zajíždíme k široké řece, odkud se ozývají neskutečné zvuky. Ve vodě je asi stovka hrochů, kteří si tímto způsobem povídají, noří svá těžká těla pod vodu, funí a užívají si. Na místě zůstáváme asi 2 hodiny a nemůžeme se nabažit té neskutečné atmosféry. Myslím, že takhle přesně vypadají spokojená a šťastná zvířata.
Naše auto zmizelo
Pokračujeme po komplikované kluzké cestě k pobřeží Indického oceánu. Po obou stranách jsou hluboké a nebezpečné rigoly, stačí nepatrný nebo nepozorný manévr a jsme v příkopě. Nezbývá nic jiného než jet pomalu. V jedné vesničce zastavujeme a jdeme koupit nějaké ovoce a zeleninu k místním vesničanům.
Auto nezamykáme, ale pro jistotu přecvakneme speciální tlačítko, které zabrání nastartování vozu. Nerad auto zamykám, protože tím dávám všem okolo signál, že jim nevěřím a já chci, aby jim bylo jasné, že se o auto ani jiné věci v jejich společnosti nebojím. Když se po pár minutách vracíme s plnou náručí manga, brambor, avokád a česneku, naše auto zde není. Mysleli jsme si, že jsme si spletli stranu, ale byla tu jediná bahnitá silnice a nebylo možné se mýlit. Otázkou bylo, kam se podělo? Zvláštní situace, auto nebylo možné ukrást, a proto to nedávalo smysl. Navíc jsme byli pryč asi 10minut.
To, co se ale stalo, jsme opravdu nečekali. Jakmile jsme zabouchnuli dveře, auto se začalo pomalu klouzat po extrémně vlhkém a bahnitém povrchu skloněném na obě strany a skončilo asi 4 metry pod cestou. Navíc překonalo široký hustý keř, který se zase narovnal a auto tak bylo opravdu neskutečně dokonale maskováno. Byla to opravdu hodně dobrá zápletka. Stojíme tam, místní nás pozorují, auto nikde. Pak vybuchneme smíchy a celá vesnice má z naší reakce doživotní zážitek. Rozdáme velké množství dárků a pak rychle odjíždíme, než nás z nich vyždímají.
