Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Naše děti v Ghaně

Cestování

  6:20
Abych pro pořádek shrnul situaci, o které jsem psal v minulé reportáži, musím říci, že moje 14letá dcera přiletěla do Accry, hlavního města Ghany, spolu se svým strýcem a tetou. Kamarád, který se mnou procestoval 15.000 km z České republiky přes Gibraltar, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin a Togo před týdnem z Ghany odletěl domů.

Jakmile předáme vše, co nám bylo svěřeno, už se vyptávám na „své“ děti, které mnoho let podporujeme foto: Alexand Bílek

Já jsem si krátil čas ultra příjemným čekáním na jedné zastrčené a opravdu panensky nádherné pláži spolu s místními obyvateli chytáním krabů, shazováním kokosů, drhnutím auta, praním prádla, opalováním a labužničením ze zásob, které se sice tenčily, ale pořád jich bylo dost.

Nyní jsme již kompletní a vzhledem k tomu, že je naše auto značně přeplněné, mimo jiné krabicemi plnými darů pro místní školu, které vezeme z Prahy od humanitární organizace Humanitas Africa, a k tomu přibyla zavazadla dalších tří lidí, není již v autě místo snad ani pro myš. Nemůžu se dočkat, až se této zátěže „zbavíme“.

Házej pomerančem, abych tě poznal ...

Humanitas Africa se postarala o to, aby vesnice, ve které se škola nachází, věděla, že nás mají očekávat. Problém byl, že nikdo nevěděl, zda se nám podaří přes spoustu nástrah a nejistých situací, které nás doprovázely po celou dobu první části expedice, vůbec dorazit a když ano, zda ještě budeme mít zásilku adresovanou této škole a nepřijdeme o ni. To se mohlo stát kdykoliv. Kromě zpoždění se ale nic nestalo a my jsme připraveni na setkání s koordinátorem Humanitas Africa.

Ještě večer mu telefonuji a domlouváme se, že na nás počká u francouzské pobočky bankovního domu Barclay za městem. Protože se ale jednalo o velmi zalidněnou část města, domluvili jsme se, že bude v ruce držet pomeranč, se kterým si měl ve smluvený čas pohazovat. Byl jsem rád, že jsem vymyslel originální způsob, jak najít konkrétního černocha mezi tisíci dalšími, ale neslyšel jsem od nikoho ani slovo uznání J. On si z nás ale dokonale vystřelil. Sehnal dalších několik kluků, každému dal do ruky pomeranč a když jsme se v předem domluvený čas měli sejít, viděli jsme jich hned několik, kteří si pomerančem házejí. Byl jsem překvapený, že byl tak vtipný. To, že jsem se trefil hned napoprvé, jsem se však dozvěděl až poté, co jsem kontaktoval všechny „pohazovače“. Ten pravý se mi s obrovským úsměvem, když mě potrápil, přiznal.

Naše narvané auto je v očích Afričana poloprázdné …

Protože v Africe neexistuje, aby jelo auto poloprázdné, naopak, auta bývají nacpaná často na 200%, nebylo proto divu, že Kwadwa (Kvadža), tak se koordinátor jmenoval, ani na vteřinu nevyvedlo z míry, že jsme úplně plní. Plní jsme totiž byli pouze z našeho pohledu, z jeho pohledu jsme měli ještě aspoň 4 místa a to na klínech ostatních. Prostě se nacpal ke spolujezdci na první sedačku a to tím stylem, že otevřel přední dveře, narval se bez přemýšlení ke spolujezdci jako by tam nikdo nebyl, usmál se jako by nic a pokračoval v telefonování.

PSALI JSME:

Protože ale nemohl zavřít dveře, stáhnul okénko a dveřmi pak velmi silně praštil. Komické na tom bylo právě to, že to považoval za úplně normální, pokud by se taková situace stala u nás, mluvilo by se o ní mnoho měsíců. Bylo před námi více než 150 km a mojí chatrnou angličtinou jsme probrali skoro všechno, co se dalo. Měl jsem původně v úmyslu vesnici a školu najít sám, nerad se spoléhám na někoho jiného a rád hledám, ale bylo mi to důrazně rozmluveno. Příští dvě hodiny jsem pochopil, že to bylo správné rozhodnutí.

Celá vesnice je na nohou

Vesnice se nachází daleko od hlavní silnice, po projetí asi stovky odboček, často v poli, nebo v lese, kdy jsem se již po několikerém odbočení přestal orientovat, jsem to musel vzdát. Do vesnice Obom přijíždíme dopoledne a je evidentní, že se celá vesnice na náš příjezd připravovala a možná i těšila. Přijeli jsme k modře natřené škole, kde školáci sedí spořádaně na dřevěných lavicích a plastových židlích, personál školy nás celý rozjařený vítá, místní drží transparent z prostěradla, na kterém je napsáno „Welcome Alexandr“.

Ihned po přijetí jsme terčem smrště otázek, na které odpovídám v rychlém sledu za hlasitého obdivného hučení. Když nerozumím otázce, odpovídám na něco jiného s úmyslem setřít moji konverzační nedokonalost. Po prohlídce malé kanceláře/kabinetu dostáváme skromné pohoštění, jakési tradiční pečivo a kávu, jdeme se přivítat se žáky v uniformách, kteří sedí v otevřené, polovenkovní učebně, kde jim přednáší pan učitel. Tedy přednášel, nyní není jediné oko, které by hledělo někam jinam, než na nás.

Protože jsme byli vpuštěni s naším expedičním vozem přímo na travnatou plochu...
Jakmile předáme vše, co nám bylo svěřeno, už se vyptávám na „své“ děti, které...
Všichni měli stejný nápad, provést nás všechny po celé vesnici, představit...
Školní tabule

Protože jsme byli vpuštěni s naším expedičním vozem přímo na travnatou plochu před učebnu, nikdo z nás ani z našeho extravagantního auta nemůže spustit oči. Využíváme chvilky, kdy nepadá žádná otázka a už otvíráme zadní dveře a snažíme se vyndat všechno, co jsme z Prahy pro ně přivezli. Najednou je v autě „dýchatelno“, po 15.000 km máme nejobjemnější krabice pryč a těším se, jak jednoduchá bude večerní příprava na spaní.

Jakmile předáme vše, co nám bylo svěřeno, už se vyptávám na „své“ děti, které mnoho let podporujeme. Rebece Amě Agyiriwě bylo tehdy asi tak 8 let, když jsem se rozhodnul k této podpoře, nyní jí je o 12 víc. Dzikpor Dodzi a Victor Gefli své podporovatele ztratili, protože ale byli ze stejné školy jako Rebeca, rozhodl jsem se k podpoře i těchto dvou kluků, což bylo před pár lety. Řekl jsem si, že alespoň bude mít Rebeca nějaké ochránce a také jsem je chtěl všechny z jedné školy, abych nemusel během návštěvy v Ghaně nahánět všechny „své“ děti po lese.

Z Rebecy je pořádný kus ženské a bylo mi hned jasné, že to má v hlavě srovnané. Kluci, které jsem znal dosud jen z fotek, na které vypadali jak zlodějíčci autorádií, mě překvapili svojí plachostí a stydlivostí. Je jasné, že Rebeca se o ně postará spíš než oni o ni. Všichni měli stejný nápad, provést nás všechny po celé vesnici, představit rodině a sousedům, ukázat jak žijí, co pěstují a jaká zvířata chovají. Škola je bezesporu nejhezčí stavbou, na kterou je celá vesnice velmi pyšná. Jiné části školy jsou tradiční, jak je známe z celé Afriky. Celkem jsme navštívili asi 30 rodin a strávili jsme zde celý den.

Jedeme? Nejedeme ...

Takový malý trapas vznikl, když jsme se krátce před setměním velmi srdečně rozloučili, nasedli do auta, zamávali, otočil jsem klíčkem a … nic. V naší nepřítomnosti si někteří zvědavci hráli v našem autě. Úmyslně ho nezamykám poměrně často, nechci vzbuzovat pocit, že jim nevěřím. Někdo ale nechal světla rozsvícena a baterie to nezvládla. Proto jsme se rozhodli na školním dvorku přespat a do rána se podařilo baterii zprovoznit. Setkání v nás zanechalo opravdu dobrý pocit, že skutečně existuje jedna menší humanitární organizace, která dokáže dělat dobře svoji práci.

Všichni měli stejný nápad, provést nás všechny po celé vesnici, představit...

Jsem rád, že existují děti z masa a kostí, které dostávají od nás pravidelnou roční podporu a ta podpora je někde vidět. Jsem rád, že jsme ty děti viděli a mohli jsme s nimi strávit nějaký čas a jsem rád, že mi je umožněno v podpoře pokračovat, zejména pak ve vyšším vzdělání Rebecy, která má ambice něco dokázat. Stejně hezký pocit jsme měli, když jsme loni navštívili dalšího kluka, kterého podporujeme také již dlouho, pro změnu v Keni.

Alespoň jedno UNESCO

Protože jsme měli v plánu po krásném setkání najít jednu lokalitu, která je zapsaná na seznamu UNESCO, naším dalším cílem byly právě tradiční obydlí Ašantů. Nebylo lehké je najít, ale za výrazné pomoci místních se nám nakonec zadařilo. Tato obydlí na severovýchodě Kumasi jsou tím posledním co zbylo z významné ašantské civilizace, jež dosáhla vrcholu v 18.století. Protože jsou tyto domy postaveny z hlíny, dřeva a slámy, podléhají vlivům počasí a stárnutí a člověk musí opravdu tvrdě hledat, aby nějakou takovou stavbu našel.

Autor: