Nic nevyhazuje, veškeré plechovky, zavařovací sklenice, staré gramofony, televize, šicí stroje a všechno harampádí slouží překvapivě jako vkusná dekorace, bez které by se dovnitř asi nikomu dobrovolně nechtělo. Zdi nesou podpisy od stovek kolemjedoucích a to od podlahy až ke stropu, mapa světa u vchodu vybízí k napíchnutí malého barevného špendlíku do místa, odkud přijíždíme, a tak připíchneme špendlík do České republiky. Ale špendlíky Němců, Holanďanů, Belgičanů a Francouzů jsou v obrovské přesile.
V jedné místnosti, která je současně malým koloniálem s úzkým sortimentem základního zboží, je také mini restaurace se třemi stolky a improvizovanou poštou. Na policích jsou vystaveny domácí džemy ze zeleniny i ovoce překryté starými novinami a ovázané motouzem. Sedíme uprostřed toho krásného blázince, kdy vše působí velmi přeplácaně, ale zároveň tu lze vycítit vzácnou harmonii chuti, citu a trpělivosti. A odhodlání, protože ta paní na tomto bohem zapomenutém místě, odkud stoprocentně mnohokrát již chtěla utéci, tady dokázala přežít. A jen ona, pánbůh ví proč, již dávno neutekla jinam. Udělala nám vynikající omeletu.
Největší písečné duny světa
Pokračujeme po prašné cestě k největším písečným dunám na světě. Některé dosahují výšky až 300 metrů a lze si je snadno splést s horami. Přijíždíme k bráně parku v Sessriem až kolem 16. hodiny. Hlídač si nás zapíše a tvrdí, že je již pozdě na návštěvu a že se musíme ubytovat v kempu a na duny můžeme jet až ráno. Spustíme na něj česky a on po chvilce mávne rukou a pouští nás. Někdy je to dobrá taktika, když nám někdo něco zakazuje, tak mluvíme mateřštinou a on to vzdá.
V kempu je rušno, a tak kolem recepce opatrně projedeme a namíříme si to k dunám. V zrcátku sledujeme, zda nás někdo nekontaktuje, ale vše vypadá v pořádku. Bylo nám jasné, že pokud si budeme chtít koupit permit, nikdo nás tam již dnes nepustí. Jenže my chceme vidět duny při západu slunce. Projíždíme další bránou, tu také nikdo nehlídá, a vjíždíme na jedinou asfaltku v kraji, která protíná 60 km dlouhý park s dunami. Uháníme, ať stihneme, co se dá, sluníčko je ještě docela vysoko. Duny jsou po obou stranách silnice ve vzdálenosti několika set metrů, jsou romantické, teplé, čisté, nádherně září, v záplavě slunečních paprsků jsou na jedné straně rudé a na druhé zlaté.
Nacházíme se na místě, které je zapsané na seznamu UNESCO a navíc nás to nic nestálo. Jedná se o jedinou pobřežní poušť na světě, která zahrnuje rozsáhlé dunové oblasti ovlivněné mlhou. Rozkládá se na území přes tři miliony hektarů. Pouštní duny jsou tvořeny přemísťováním materiálů tisíce kilometrů, materiál je přemisťován řekou, oceánskými proudy a větrem. Zahrnuje štěrkové pláně, pobřežní roviny, skalnaté kopce, pobřežní laguny a řeky. Mlha je hlavním zdrojem vody v jedinečném prostředí, ve kterém se endemičtí bezobratlovci, plazy a savci přizpůsobují neustále se měnícímu přirozenému prostředí. Přestože samota v obětí písečných velikánů může na někoho působit dost úzkostlivě, nás rozradostňuje.
  |
Dojíždíme na konec asfaltky, kde je malé parkoviště. Je tu několik vozidel místních průvodců, terénní otevřené vozy pro početnější skupiny známé z přírodních rezervací, klíčky v zapalování, na sedadlech odložené batůžky a jiné osobní věci. Vše bezstarostně opuštěné. Průvodci jsou podle všeho se svými klienty na pěší obhlídce. Necháváme zde auto také a jdeme pěšky směrem, kterým ukazuje šipka zapíchnutá do země. Ujdeme asi 2 km a máme pocit, že tu nikdo nikdy neprošel. Na zemi se válí parohy od antilop, na cestě nejsou žádné stopy a nás přepadá tak trochu úzkost. V hlavě se nám přemítá, co budeme dělat, pokud slunce zapadne a my netrefíme zpět.
Každou chvilku se díváme zpět k autu, které již dávno nevidíme, ale našim orientačním bodem je množství stromů. Zapínáme navigaci v mobilu, podle které bychom se mohli zpět, v případě potíží, dostat. Vylézáme na duny a procházíme se po jejich okraji. Naše stopy boří elegantní a dokonale špičaté vrcholky dun. Stín našich postav je dlouhý několik desítek metrů, slunce je již nízko. Z vrcholu je neskutečný pohled a až na samotném vrcholu se otvírá prostor pro skutečné poblouznění.
Fotíme, přemýšlíme a říkáme si, jak jen to máme pěkně zařízené, že zde můžeme být. Všude je jen písek. Stále však z obavy vzhlížíme směrem k našemu autu. Krása nás pohlcuje, fotíme, díváme se na zapadající slunce a dobře si uvědomujeme, že za pár minut je konec. Ale ta krása je dokonalým magnetem a nejsme schopni se odpoutat. Čas je ale neúprosný, paprsky se rychle dotýkají horizontu 300 metrové duny a pak už je to otázka jen jedné-dvou minut a okolí znatelně potemní. Musíme rychle zpátky. Již nenašlapujeme opatrně, ale dupeme jak sloni.
Za námi se bortí písečné vrcholy a spouští jednu písečnou lavinu za druhou. Skáčeme do dun, rychle se dostáváme dolů, jenže ztrácím botu, kterou již nejsem schopný najít. Šipka u auta ukazuje jiným směrem, než ukazovala předtím. Vítr ji otočil. Už tomu rozumíme. Uháníme k bráně, i zde vítr otočil čas na hodinách, ale brána se asi vůbec nezavírá. Dáme si pivo, poohlédneme se po sprše, a odjíždíme do pouště uvařit večeři a spát.
Obratník kozoroha
Přejezd další částí pouště trvá déle, než jsme předpokládali. Na asfaltku do města Walvis Bay to mělo být asi 270 km po docela zoufalé cestě, trvalo nám to až do odpoledne. Projížděli jsme několika průsmyky mezi skalisky. Žádnou odbočku jsme nenechali bez povšimnutí a vždy jsme si kousek zajeli. Vlastně šlo o vyhlídky, ze kterých bylo vidět do širokého okolí a přístupné byly jen vozidlům s náhonem na všechna čtyři kola. Přes cestu nám přebíhali přímorožci i pštrosi. Opět jsme míjeli obratník kozoroha, kde jsme tentokrát jen chtěli přibrzdit, neboť zde byly dva autobusy plné lidí a my tlačenice rádi nemáme.
Ještě by si nás někdo mohl splést s účastníky zájezdu. Jen jsem vyskočil, nalepil samolepku naší expedice na druhou stranu cedule mezi stovky ostatních a hned jsme chtěli ujíždět. Jenže klienti cestovní kanceláře nás začali zvědavě kontaktovat, jeden po druhém si nás začali fotit a nakonec jsme byli pro ně důležitějším objektem pro focení než samotné místo. Ale to je normální. Naše auto opatřené všemi vlajkami afrických států, každému hned prozradí, jaký je smysl naší expedice. Je normální, že se lidé vyptávají, co máme za sebou a tak. Párkrát jsme se později s autobusem předjížděli a lidé nalepení na sklo nám mávali jak diví, řidič troubil, a to bylo příjemný. A když už o tom mluvím, po našem návratu jsem dostal email od jedné Češky, která žije v Belgii, kdy nám posílá fotku s naší samolepkou. Domluvili jsme se, že se brzy potkáme, takže občasné zanechávání naší stopy je také docela dobrodružné.
Vraky aut v poušti
V jedné malé vesničce Solitaire jsme posnídali vyhlášený jablečný koláč, o kterém se píše v knižním průvodci a který proslavil jeden Němec - starousedlík. Ten ale podle parte, které bylo v této pekárně vyvěšeno, umřel před více než rokem. Zaměstnanci mu tak vystavili poděkování, které zde visí každému na očích a svíčka, která zde plápolá, prý od jeho úmrtí ještě nezhasla. Jsou na ten jablečný koláč dost pyšní a chtějí, aby každý věděl, kdo tento koláč do tohoto místa přinesl. Německý pekař byl prý v kraji legendou a místní, kterých je jen pár desítek, na něj nedají dopustit. Popravdě řečeno, koláč byl dobrý, ale nijak výjimečný.
Ale bez něho by tu neměli vlastně skoro nic k prodeji. Takže byl opravdu ze všeho nejlepší. Že však tento pekař stojí i za přitažením, rozmístěním i naaranžováním opravdové pouštní sbírky vraků starých aut a traktorů, to bych řekl, že stojí za větší uznání. Auta působí v kombinaci s okolo rostoucí květenou a kaktusy velmi fotogenicky. Vraky jsou vděčným fotografickým objektem všech turistů. Nachází se prý v širokém okolí, zde jsou ale ty nejlepší.
Tisíciletý kaktus a obrovské kolonie plameňáků
Obrovský kaktus uprostřed pouště nemůže nikdo přehlédnout. Vedou k němu dvě vyježděné cestičky. Zjišťovali jsme stáří kaktusu a podle místních lidí mu může být mezi 1000 až 2500 let. Ale kdo ví. Asi 10 km před městem Walvis Bay zajíždíme k nádhernému skalnímu útvaru, který se táhne v šířce asi 300 metrů nedaleko silnice. Jedná se o žulovou skálu, která byla nádherně vytvarována pískem a větrem za mnoho tisíc let do zvláštních uměleckých, velmi jemných a oblých tvarů. Skoro máme podezření, že se na tomto masivu vyřádili nějací kameníci z Hořic.
Walvis Bay je čisté a spořádané město, má jen jednu vadu. Nikde žádní lidé. Ale to je prý v neděli normální, všichni jsou prý u Duny č.7. Také jsme tam byli, pod ní bylo zaparkováno asi sto aut, lidé seděli na rozkládacích sedácích, u rozložených stolků piknikovali a jejich děti blbnuly na prudkém svahu písečné duny. Také to je prý jediná duna, na které se sjíždí na prkně. Nabereme zásoby vody a nafty a odjíždíme do nedaleké laguny, která je součástí Národního parku Dorob. Žádné vstupné se zde neplatí a ihned u vstupu nám je jasné, že jsme historicky snad nejblíže k obrovskému množství plameňáků. Je to neuvěřitelné divadlo přímo u silnice. Lagunu lze objet po 15 km silnici a plameňáci jsou prostě všude. Součástí parku jsou i odsolovací plantáže, kde místní firma do připravených mělkých rezervoárů čerpá vodu z moře, která se časem vypaří a zůstává sůl. Podobné solné útvary lze vidět například u Mrtvého moře v Izraeli nebo u jezera Assal v Džibuti. Strávíme zde podstatnou část dne, na plameňáky by se dalo dívat celou věčnost.
