Musíme vyplnit desítky formulářů, obstarat mraky fotek, zajistit hromadu nesmyslných potvrzení o zajištěném ubytování, na kterých skoro každá ambasáda lpí, přestože se nikde ubytovávat nehodláme a po získání víz zase musíme rezervace rušit.
Některá víza se dají zařídit během jediného dne, některá za týden a některá za měsíc. Někteří úředníci se dají uplatit pro urychlení procedury lahví Becherovky nebo bankovkou, když to nejde takto jednoduše, požádáme o schůzku s velvyslancem nebo jiným vyšším úředníkem, který dokáže proces často velmi urychlit. Protože převážnou většinu víz vyřizujeme na ambasádách v Německu, je velkou výhodou, že máme každý 5 pasů, což nám umožní vyřídit více víz najednou.
Nejvtipněji si řekl jeden úředník o úplatek a to gesty. Zeptal jsem se, zda můžeme dostat vízum místo za 3 týdny ještě dnes. On že ne, vytáhl jsem 20 EUR a on pokynul, ať to položím do otevřeného pasu. Ani se peněz nedotkl. Pak se na mě důležitě zadíval, podíval se na tu dvacku a nespustil z ní oči. Pochopil jsem, že chce další. Dal jsem ještě 10 EUR. Jeho oči se nechápavě podívaly ke stropu, čímž dal najevo, že si snad dělám legraci. Tak jsem přidal dalších 20 EUR, on vzal pasy, zaklapl v nich peníze a odešel. Za 20 minut byl zpět i s vízy, ani se na mě nepodíval, dal mi pasy do ruky a odešel. Vtipné.
Procedury k nezaplacení
Víza do Pobřeží Slonoviny byla vůbec nejkomplikovanější, jaká jsme kdy zařizovali. Především nebylo možné nic a nikoho obejít a procedury byly velmi složité. Úředníci striktně požadovali biometrické údaje každého z nás, nebylo možné proceduru vyřídit bez účasti všech cestujících, což je jinak běžné. Následně bylo zjištěno, že úhradu za víza není možné provést v hotovosti, ale je nutné v den zažádání složit peníze přes internet na účet francouzské, pro nás zcela neznámé banky, a s dokladem z internetu to stihnout přinést na ambasádu. Proč o tom ale mluvím?
Po stopách UNESCO: Přijíždíme do Ghany navštívit naše děti |
Naše následující cesta vedla z Ghany do Pobřeží Slonoviny, kam nám tato složitě vydobytá víza, díky třídennímu zpoždění zavazadel, propadla. Když jsem si uvědomil, kolik nás to stálo času, úsilí, nervů a peněz a bylo to všechno na nic, byl jsem rozpálený doběla. Na druhou stranu jsme se dozvěděli od místního úředníka na ambasádě, že se do země dá dostat bez povšimnutí, mimo oficiální přechod.
Jedná se tak o velkou absurditu, když se na jedné straně země snaží být světová, požaduje nesmyslné úkony, otisky prstů, snímek oční sítnice apod., na druhou stranu má své hranice pramálo střežené. Jednalo se tedy z našeho pohledu o zbytečnost. Aby však bylo v cestovním pase důležité vstupní razítko, musel jsem nakonec nějaké, řekněme nestandardní kroky učinit, abych náš vstup do země zlegalizoval. O zajímavých podrobnostech se obšírněji rozepíšu až jindy. Důležité je, že v Africe všechno jde.
Největší kostel světa
Pokud bych měl charakterizovat Pobřeží Slonoviny, vidím ji jako zemi kakaových bobů, banánů, ananasů, kávy, tropického dřeva ale také utečeneckých táborů, vojáků, velkého množství zbraní a ostnatého drátu. Nejvíce je ale všude kaučukovníkových lesů, na kterých visí plastové kelímky, do kterých přes zářezy pomalu teče guma. Ta následně ztvrdne a dělníci ji poté pravidelně sbírají. Také jsem si kus vzal jako suvenýr, brzy jsem si to ale rozmyslel, kaučuk totiž strašně páchne.
Hlavním městem Pobřeží Slonoviny je Yamoussoukro, což je město ležící hluboko ve vnitrozemí, které bývalý dlouholetý prezident nechal postavit na místě své rodné vesničky s pouhými pěti sty obyvateli. Hlavní město se ale tak nějak, jak to bývá, neuchytilo, neboť bylo postaveno nepřirozenou cestou na zelené louce jen kvůli touze po velikášství dlouholetého prezidenta Felixe Huuphoëta-Boignyho.
Po stopách UNESCO: Jak se dva Češi rozhodli projet celý svět |
Nejviditelnějším vrtochem tohoto pána zůstává existence největšího křesťanského kostela na světě, který zde nechal postavit a který pojme až 18.000 věřících. Pokud něco přehnal, tak to bylo právě toto. Bazilika Notre-Dame de la Paix je totiž téměř dokonalou kopií baziliky sv. Petra v Římě ale její jedinou výhodou je, že se zde na vstup nečekají kilometrové fronty, ale prostě jen přijedete a procházíte se zde zcela sami. Tato mega stavba prý stála v přepočtu astronomických 6 miliard korun a značně tak zatížila státní kasu, čímž se země dostala téměř k bankrotové propasti. Faktickým a přirozeným hlavním městem země tak zůstává Abidjan.
Nedobrovolně přespáváme na skládce
Poslední dny jsme měli technické potíže, stávalo se nám se železnou pravidelností, že jsme zastavili a auto prostě nešlo nastartovat. Když se to stane na policejním check pointu nebo mezi stovkou žebrajících lidí a my tam stojíme a nemůžeme odjet, nervy jsou docela na pochodu. Nejen že máme rozebrané kde co, protože hledáme příčinu potíží, ale musíme si dávat velký pozor na to, abychom o něco nepřišli. Pokud jsou lidé všude okolo a tlačí se, uhlídat všechno není tak jednoduché.
Ne že by byli všichni zlodějíčci, to ne, ale jsou to extrémně chudí lidé a někteří z nich by určitě příležitosti k zapůjčení něčeho využili. Když se ale člověk zastaví, postaví se třeba na střechu auta, rozhlédne se a vidí tu širokou paletu všech možných odstínu šedi smíchanou s vůní z výfukových plynů, hořících nebo tlejících hromad odpadků a oslích koblihů, na druhé straně velké černošské ustarané oči a silné rty, drobné vysušené a špinavé ruce, snažící se dotknout čehokoliv, co má s námi něco společného, nemůžeme jim mít za zlé, pokud si něco vezmou.
Když jsme hledali nějaký sympatický plácek na spaní, objevil jsem kousek od silnice krásnou zelenou louku. Tak upravený kus anglického trávníku a tady? Bylo mi to divné, a že se jednalo o chyták, jsem zjistil záhy. Vypnul jsem motor, šel obhlédnout okolí a zjistil jsem, že bohužel stojíme na částečně (ale na místní poměry velmi precizně) zatravněné skládce, kdy na druhé straně haldy čile pobíhaly desítky lidí a hledaly, co by se dalo ještě upotřebit. Když foukal vítr od nás, bylo to docela v pohodě, když se ale vítr otočil, smrad byl nesnesitelný. No a protože auto již nešlo nastartovat, museli jsme zde ztvrdnout do rána. Ráno jsem nechal naše auto odtáhnout do značkového servisu, který problém za dva dny vyřešil.
Díky této dvoudenní přestávce jsme si hlavní město, nebo spíše jeho malou část v centru, docela prošmejdili. K dokonalému poznání to ale mělo daleko, neboť Abidjan je třetí největší městskou frankofonní aglomerací na světě. Se svými šesti miliony obyvateli je v těsném závěsu za Paříží a konžskou Kinshasou. Centrum ale není tak rušné, jak by se mohlo zdát, výrazně hustěji je ale ve všech okolních částech města. Směsice širokých bulvárů, vysokých domů na straně jedné a slumů těch nejchudších na straně druhé je pro nás, kteří žijí ve sterilním světě, nádherným a nepochopitelným kontrastem. Takovou Afriku mám fakt moc rád.
48 km za krásných 38 hodin
Hned ráno vyzvedáváme auto a odjíždíme do národního parku Tai. K parku vede z jihu jedna suchá silnice a jedna téměř neprůjezdná. Protože již několik dní nebyla žádná náročná akce a zřejmě jsem postrádal adrenalin, rozhodl jsem se, že projedeme tou druhou částí.
Ostatní neprotestovali, byli odpočatí a myslím si, že se na nějakou akci moc těšili. Kromě dcery, která již se mnou po Africe nějaké tisíce kilometrů najezdila, zde byli další dva členové posádky, kteří na kontinentě Afrika byli poprvé a pro ně byl každý okamžik šokem. Přestože věděli, do čeho jdou, je velký rozdíl znát to všechno z vyprávění a z obrázků na Googlu a najednou se ocitnout uprostřed tohoto neuvěřitelného světa, z kterého se nedá jen tak hned dostat.
Pár desítek kilometrů byla cesta blátivá, ale dala se projet. Občas nějaká hluboká louže, ale nic extra. Chvílemi to vypadalo, že to je asi to nejhorší, co nás mohlo potkat. Začal jsem se nudit. Když ale přišel na řadu naviják, začalo to být zajímavé. Zapadli jsme po okénka do kalné vody a bláta, musel jsem vylézt oknem a po prsa se brodit ve vodě. Naviják byl asi půl metru pod vodou a já musel nahmatat lano a vytáhnout ho. Se zaujetím jsem sledoval, jak se druhá část posádky tváří, zda to již není na ně moc a jestli nebude lepší se otočit. První vytáhnutí proběhlo úspěšně, špinavý jsem byl jen já, takže to ostatní brali spíše jako legraci. Když nás ale na jednom místě míjelo vojenské auto pod značkou UN (mírové jednotky OSN) a já se zrovna sprchoval, nedalo mi, abych se nezeptal, zda jsme schopni tento úsek projet.
    |
Odpovědí bylo jednoznačné NE. Projede tu prý jen vysoký náklaďák, který vozí místní obyvatele mezi vesnicemi a ani oni se svým Humerem by tam prý neprojeli. Místo abych se ale otočil, řekl jsem si, že se o to pokusíme, vždyť vrátit se můžeme kdykoliv. Následujících 48 km jsme ale zdolávali skoro dva dny, utopili jsme náš foťák a při jednom otevření zadních dveří jsme přišli dokonce o krabici tuňáka, kterého jsme si přivezli z ČR. Do té doby to byl nejhorší úsek, který jsem zažil a překonala ho později až cesta mezi Jižním Súdánem a severním Kongem.
Národní park Tai, UNESCO
Tento park je jedním z největších pozůstatků původního tropického lesa v západní Africe. Je bohatý na flóru a ohrožené druhy savců, například zde žije hrošík liberijský a 11 druhů opic. Tyto druhy představují předmět zájmu řady vědců. Park je ale z té strany, po které jsme jeli, hermeticky uzavřený, je do něj zákaz vstupu a i kdybych ho chtěl porušit, což rád dělám, nebylo kudy.
Byla to absolutně neprostupná část pralesa. Cesta, kterou jsme se brodili, vede po jeho okraji a zároveň tvoří hraniční pásmo s Libérií. Později jsme míjeli utečenecké tábory, které jsou ale oproti táborům v severní Keni zcela za vysokými zdmi s ostnatým drátem pod neustálou kontrolou vojáků.
