Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Pověstné angolské hranice

Cestování

  6:39
Pověst Angoly jako velmi drahé země, především co se týče jídla, nás donutila si nakoupit veškeré potřebné chybějící potraviny včetně vody ještě v Namibii. Balenou vodu tak máme nastrkanou úplně všude a dokonce jsme k tomu využili i obvykle nevyužívaný střešní stan, který nyní slouží jako nenápadný mezisklad. Na hranicích jsme očekávali obstrukce, je to prý velmi hrdý, ale zoufale zkorumpovaný národ, na druhou stranu, která africká země zkorumpovaná není.

Lidé vše odhazují na zem a to zcela spontánně. Může za to samozřejmě vedení města, které se neumí o odpad postarat. foto: Alexandr Bílek

Hned po příjezdu nás atakuje asi 5 kluků, kteří nás navigují, kam oni chtějí, a protože se jedná o klasické naháněče, kteří tvrdě bojují za to, aby nám mohli veškeré formality za tučnou odměnu vyřídit, snažíme se je ignorovat. Jenže naváděcí nápisy jsou v portugalštině, a tak jsme nahraní. Obrovské plochy jsou prázdné, a tak není ani čeho se pořádně chytit. Nikde není klasická brána, přepážky, okénka ale jen obrovské hangáry a parkoviště. Mají nás v hrsti, a tak zastavujeme a dva vybíráme. Překřikují se a vzájemně si nadávají, ale už je rozhodnuto. Ti dva jsou nadšení a ostatní docela bez řečí odcházejí číhat na jiné klienty.

Zastavujeme podle jejich instrukcí na rozlehlém parkovišti, které je úplně prázdné. Vypadá to, že Angolané očekávají, že se z jejich hranice stane důležitým tranzitním bodem pro přepravu úplně všeho. Na toto parkoviště se musí vejít stovky kamionů. Kluci nás vedou na imigrační přes sklady, kanceláře a personální prostory. Chtějí nám ukázat, že jdeme jinudy, než kdokoliv jiný, což je taková hra, kterou jim nebaštíme. Má to na nás působit, jako že jsme VIP zákazníci, že máme jiný servis, že oni jsou pro nás velkou přidanou hodnotou, že jiná kontrolní místa díky nim obcházíme, a že všechno budeme mít jednodušší. Teatrálně se s každým zdraví a vytvářejí dojem, že jsou tady velmi důležití a ostatní kupodivu ochotně spolupracují. Jde vidět, že v té přetvářce jedou všichni, oni nás „zkásnou“ a každý dostane něco. To je teda divadélko. Ale to se teda přepočítali!

U přepážky narážíme na problém, máme ukončený pobyt a výstupní razítko z Namibie v jednom pase a v druhém pase zase angolské vízum. Někdy to bývá problém, úředníci nejsou zvyklí, že má někdo více pasů. Náš průvodce mu něco zablekotal do ucha, následoval monolog imigračního úředníka, který si užil dvě minuty důležitosti a nadřazenosti, vše jsme mu odkývali, slíbili, že už to nikdy neuděláme, ubezpečili ho, že si jeho rady bereme k srdci a po bouchnutí několika razítek jdeme vyřídit další papíry k vozidlu. Ale narážíme na problém, přestože se pracuje do 18.00 hodiny. Je teprve 17.00, úředník, který to má zařídit, prostě řekl, že už nepracuje a že máme počkat do zítřka. Je to nátlak a evidentní korupce.

Ve městě Lubango máme jeden cíl, nad městem je postavená kopie brazilského...

Chtějí peníze, očekávají, že vytáhneme 50 USD a oni se začnou smekat. Ale peníze jim dát odmítáme a raději se dohadujeme. Tvrdíme, že máme setkání s angolským prezidentem, a i když to vypadalo, že naše tvrzení nějakou váhu má, nakonec to stejně nevyšlo. Vracíme se zpět do Namibie ke 30 km vzdálené moderní benzínové pumpě TOTAL, kde hodláme přespat. Jsme již v zemi nelegálně, ale nikoho to nezajímá. Na hranicích se pohybuje tolik individuí, že bychom do rána nedělali nic jiného, než si hlídali záda. Tady je klid.

Místo vykradení nakopaný zadek

Včera jsem úspěšně zabránil našemu vykradení. Nikdy neodcházíme od odemčeného auta oba, vždy někdo hlídá, hlavně batoh, kde máme úplně všechno. Veronika šla vyřídit kopie dokladů a já se výjimečně na dvě vteřiny vzdálil. Nechal jsem batoh mezi sedačkami a šel odnést barely vody do kufru. Jen jsem však stačil obejít auto a otevřít dveře, vidím nějaké kluky, kteří se podezřele pohybují u dveří spolujezdce. Najednou jeden z nich otvírá pěkně potichoučku dveře od auta, a tak zařvu a běžím k nim. Okamžitě se dávají na útěk. Než přeběhnu k volantu, z druhé strany zase jiný darebák otvírá jiné dveře, ale ke krádeži již nedojde, byť jeho ruka již batoh držela, ale já ho vší silou nakopnul do prd.... Zavírám rychle auto a utíkám za nimi. Opodál stojí policisté a místo toho, aby něco dělali, usmívají se, a tak jsem jim přišel za jejich službu veřejnosti alespoň poděkovat. Oni se culí. Bylo to prý vtipné divadlo.

Absurdity ano, ale nic složitého

Ležíme v posteli zaparkovaní na dohled personálu benzínky, obdarovali jsme je několika drobnostmi a oni na nás prý do rána dohlédnou. Neuvěřitelnou náhodou se nám však podařilo prolomit heslo k WIFI, a tak jsme se snažili až do 2 hodin ráno vyhledávat informace o Angole, poslat nějaké fotky na facebook, dopsat deník atd.

Všichni nás strašili, že získat vízum do Angoly je už samo o sobě dobrodružství a když se nám ho povede zařídit, je to prý považováno jako významný cestovatelský skalp. Nám se to podařilo v Berlíně, bylo to trochu zdlouhavé, ale nakonec to nevybočovalo z nějakého průměru. Přece jen už jsme vyřizovali několik desítek víz do Afriky a z tohoto hlediska již dokážeme objektivněji posoudit, co je složité a co ne. Další překážkou měl být hraniční přechod do Angoly. To, že včera jsme se o přechod pokusili a nakonec to nedopadlo, protože úředník nechtěl pracovat, bereme jako jistou africkou anomálii. Občas se tak stává, je vidět, že se tento úředník o své místo nebojí.

Je to také první město v Angole, kde jsme zase po dlouhé době mohli obdivovat...

Brali jsme to jako fakt, a tak jsme dnes ráno na místo přijeli podruhé. Odchytili nás stejní kluci jako včera. Oni již věděli, co máme zařízené a co ne, což byla výhoda. Nakonec jsme ale byli rádi, že nám pomohli, protože angličtinu ovládají a své kontakty mají také. Velké přechody jsou vždy problém, když to trochu jde, je lepší využít nějaký maličký, kde vše vyřeší 2 lidi. Věděli jsme, že budou chtít hromadu kopií našich dokladů, a tak jsme si je pořídili. Jenže nám byli nakonec k ničemu. Oni totiž chtějí kopie pasů, kde již máme jejich vstupní razítko.

To je teda kravina. Pak chtějí fotky našeho auta ze všech stran. Musíme si ho vyfotit svým foťákem a nechat někde vytisknout. Jenže když někdo něco takového požaduje, mohl by zde zařídit nějakou kancelář, kde se to dá vytisknout. Ale to ne, to ty chytré hlavy nenapadlo. Musíme proto jít pěšky do prvního města v Angole (zatím nelegálně) a najít někoho, kdo to vytiskne. Náš průvodce již spolupracuje s nějakými Číňany, takže to není problém. Otvíráme obrovské plechové dveře a za nimi je království tiskáren Minolta, pět Číňanů mlčky doplňuje barvami tonery dovezenými z jejich vlasti s opatrností, jako by se jednalo o jaderný materiál. Všichni pracují na doplňování tonerů barvou, jeden dělá modrou, druhý žlutou... Suší je fénem a zprovozňují je. Je to neuvěřitelné divadlo.

Další zážitek, chceme vyměnit peníze, nechceme peníze od překupníků,...
Další překážkou měl být hraniční přechod do Angoly. To, že včera jsme se o...

Jeden z nich se nás ujímá, mlčky napíchne náš foťák na svůj počítač, vytiskne nám fotky, které následně kopíruje. Později ještě děláme kopie pasů a všech dokumentů. Průvodce nechce nic zanedbat, proto kopíruje vše, co může. Platíme 13 USD a pak děláme kolečko u šesti okének a všude je něco, platíme silniční daň 6.300 KZ (1.300 Kč) a jiné poplatky. Poté jdeme s papíry za někým, koho prý chce úplně každý zabít. Má kancelář, velmi dobré postavení a k tomu ještě frajírek. Pár dotazů, získali jsme jeho sympatie, dostáváme potřebné razítko a je hotovo. Později zjišťujeme, že za to, že máme jeho souhlas, je zbytek procedury zjednodušený. Nikdo nám například nešacuje auto atd.

Výměna peněz

Další zážitek, chceme vyměnit peníze, nechceme peníze od překupníků, předpokládáme, že kurz bude špatný a máme obavy, aby nám nepodstrčili neplatné peníze. Trváme na bankovní výměně. Jenže když zajdeme do banky, nestačíme se divit. Pán nemá peníze. Je jasné, že jde na ruku překupníkům, kteří nás předešli před pár vteřinami a pěkně si připravili píseček. Prostě nám nic nevymění a ještě se tváří jako největší borec. Ptám se, je toto banka? Ano. Máte peníze? Ne. A co tu děláš? Nic. Vyměňujeme proto peníze u překupníků, kde dostáváme za 100 USD 14.000 KZ. Později vybírám z bankomatu, kde tratíme neuvěřitelných 800 Kč. To je teda něco.

Tanky kolem silnice

Dle očekávání jsou hlavní silnice super, nádherný asfalt a doufáme, že bude napříč celou Angolou. Míříme na sever, asi 380 km od hranic je první větší město Lubango. Zastavujeme každou chvilku, podél silnice je totiž spousta vraků tanků a obrněných aut se střílnou, což jsou pro nás zajímavé fotografické objekty. Jedná se o pozůstatky občanské války, která po 27 letech bojů skončila vlastně nedávno, v roce 2002. Velké oblasti jsou prý stále zaminované.

Míříme na sever, asi 380 km od hranic je první větší město Lubango. Zastavujeme...

Hory odpadků jsou všude

Ve městě Lubango máme jeden cíl, nad městem je postavená kopie brazilského Ježíše Krista s nádherným rozhled na obrovské roztahané město. Je to také první město v Angole, kde jsme zase po dlouhé době mohli obdivovat nádhernou koloniální portugalskou architekturu. Socha není příliš veliká, má ale nádherné umístění. Dojem ale bohužel kazí neskutečné množství odpadků, kterých jsou všude tuny. A to je mor, který trápí všechna velká africká města a Angolu dvojnásobně. Skládky přímo v centrech měst, na křižovatkách a opuštěných domech nebo z obří hromady odpadků vytvořený kruhový objezd, to je realita. Lidé vše odhazují na zem a to zcela spontánně. Může za to samozřejmě vedení města, které se neumí o odpad postarat. A když už nějaké kontejnery rozmístí, nezařídí jejich odvoz, jak je rok dlouhý. Takže jsou kontejnery přeplněné a okolo je ještě asi stonásobné množství „sajrajtu“, ve kterém se přehrabují bosí a chudí lidé nebo zvířata, lidé na odpadcích odpočívají a třeba hrají karty.

Autor: