Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Prvotřídní asfaltka vede do kurníku

Cestování

  9:34
Afrika je plná paradoxů, o tom píši snad pořád a Angola není výjimkou. Jednou stavaři postaví opravdu krásných, možná dvacet obřích mostů v horách, na kterých rozhodně nešetřili a nemuseli by se za ně stydět ani v Evropě, ke kterým však nevede vůbec žádné napojení na silnici, i když původní úmysl ji postavit zde určitě byl.

Trhy v Kongu foto: Alexandr Bílek

Na druhou stranu k severním sousedům vyšvihnou nádhernou silnici, po které neprojede za celý den vůbec nikdo, ale mosty zde chybí. Takže nádherná silnice na sever je přerušena desítkami starých mostů, které jsou úzké jen na jeden pruh a ještě jsou totálně zarostlé. Další zvláštností, nad kterou zůstává rozum stát, je, že když už vyasfaltovali a vybetonovali, co mohli tam, kde nikdo nejezdí, na samotné nejseverněji položené město jim už nevystačil ani kýbl té rychlotuhnoucí hmoty. Město je prašné, hnusné a ponuré.

Třetí zvláštností je, že udělají asfaltku z tohoto města vedoucí na přechod, který je v mapě vyznačen jako drobounký ležící na prašné cestičce, zatímco po hlavní silnici by málem neprojel ani tank. Podle policistů však vláda nechce, aby se o ní vědělo, prý aby se nepoškodila. A konečně poslední paradox je ten, že i kdyby nakrásně Angolané kalkulovali s tím, že nechtějí v budoucnu být těmi, kteří nedokážou zajistit napojení páteřní silnice k severním sousedům, a tak dělají vše pro to, aby svůj úkol splnili, je evidentní, že pokračování autostrády nebude.

Kongo totiž téměř žádné silnice nemá a to ani v mnohem důležitějších místech, a tak se nedá předpokládat, že by někdy v budoucnosti nějaké napojení, kromě pěšinky, bylo z hranic realizováno. Takže prvotřídní asfaltka vede přímo do kurníku starého kohouta.

Přechod je maličký, přesto musíme obejít všechny čtyři kukaně a všude se podrobit časově náročné proceduře. Spíše než o úředničinu jde o snahu se dokonale s cizinci seznámit a navázat, pro ně drahocenný kontakt. Každý úředník chce mít možnost nám ukázat svoji kancelář, na kterou je velmi pyšný, ukázat nám fotku své rodiny a svoji autoritu. A vyvrcholí to razítkem, které má každý schované jako svátost a které dodává proceduře punc výjimečnosti. V knize je evidováno mezi 3-7 lidmi, kteří přechod každý den využijí. Nejde o žádné turisty, jen Angolany a Konžany.

Místní chlapec

Největší „kápo“ je tady dáma v uniformě. Když ráno přijela, voják salutoval, všichni ji zdraví a klaní se. Její autorita daleko přesahuje výšku našeho auta. A svoji důležitost jim všem pěkně nechává sežrat. Před branou čeká asi 20 žen s lavory na hlavě. Mají v nich motyky a potřebují projít. Ona je ale nechává čekat za plotem. Nejdříve pouští některé chlapy s vozíky, pytle, které vezou, policajt propichuje dlouhým pýchákem, aby se ujistil, že v něm nic jiného než obilí není. Jako by to nebylo jedno. Je to komické, ale i dost ponižující. Úřednice nám jde osobně otevřít závoru, vstupujeme na prašnou cestičku. Jsme v Kongu.

Procedura v Kongu

Demokratickou republiku Kongo navštěvujeme již potřetí. Je to jiná úroveň. Kancelář = chlívek starého kozla. Všude tma, úředníci si svítí baterkou. Uniforem si ale váží, mají je krásně čisté a nažehlené. Úředník si nás ve svém kanclu užívá, portugalština se mění na francouzštinu a ptá se nás na koniny. I když mu skoro nic nerozumíme, vše odkýváme. Po 40 minutách je hotovo. Jdeme za nejvyšším úředníkem, který se s námi opět zavře do chlívku, koza spí pod stolem a slepice vyzobávají drobky ze snídaně. Stejná procedura, přátelská, ale zbytečná. Stejné informace, stejná kniha.

Mluví ale anglicky, takže probíhá konverzace o naší cestě a přestože má nejlepší pozici, chce jet s námi. Má trochu i slzy v očích. Ptá se, zda nemáme v autě mléko. Jeho žena ho nemá prý na kojení dostatek. Má šest dětí. Ptá se, co mu můžeme dát, je nám ho líto. Jdu do auta pro tričko, propisky pro jeho děti a omalovánky. Vše přijímá, ale stále čeká. Na peníze. Dostává 20 USD, měsíční plat. Odcházíme, jdeme s očkovacími průkazy na další oddělení. Kluci si nás vychutnají, jde přeci o ebolu. Vše probíhá podobně, vlastně je nezajímá nic jiného než MY, naše země a naše cestování. Otázky a odpovědi trvají skoro hodinu, pak odcházíme. Nikdo nic platit nechce. Loučíme se, všichni okolo nám mávají, ukazují zdvižený palec.

Víme, že by rádi jeli s námi. Někteří mají od nás email, ozvou se prý, až nebude internet blokovaný. O 30 m dále je závora. Musíme vyřídit ještě naše auto. Chtějí karnet, přestože na seznamu zemí, které ho akceptují, Kongo není. Dostávají ho, nám to nevadí, vyplňují ho a my odcházíme. Další domek však následuje. Chtějí udělat stejnou proceduru, taky chtějí do karnetu vrazit razítko a taky ho tam vrazí. Když nám však dojde, že si chtějí utrhnout díl, který je určený na výjezd ze země, rychle je zarazíme a tento díl jim nedáme. Úředník ale byl tak šťastný, že to razítko mohl použít, jeho život tak dostal úplně jiný rozměr.

Vědí o nás...

Po asfaltce pokračujeme po příšerné cestě. Průměrná rychlost 10-15 km/h. Koleje ve vysušeném blátě, strouhy po prudkých lijácích, červená hlína, bahno a místní lidé. Vypadá to, že jsme jim připravili podívanou. Všichni a v každé vesnici se chovají přesně tak, jako by projížděl samotný prezident. Všichni mávají, křičí a projevují srdečnou a nefalšovanou radost. Každý velmi ocení sladkým úsměvem, pokud mu věnujeme skutečný oční kontakt.

Třetí zvláštností je, že udělají asfaltku z tohoto města vedoucí na přechod,...

Pokud se komukoliv podíváme do očí, na jeho tváři se okamžitě ukáže obrovský úsměv. Všichni většinou sedí před svojí hliněnou chatrčí, matky kojí své děti, chlapi posedávají a jen koukají, co se kde děje. Je to jejich každodenní činnost, prostí černoši, milí, srdeční, ale nemají co dělat. Klídek, žádný stres. Docela závidíme. Máme i podezření, že si mezi vesnicemi dávají vědět o našem průjezdu mobilem. Ač neděláme žádný rachot, všichni nás jakoby vyhlížejí. Mávají i ze vzdálenějších míst, ze třetích, čtvrtých i pátých řad. Je to fajn pocit.

Kinshasa

Přijíždíme do Kinshasy, hlavního města D.R.Congo. Máme Konžany asi nejraději. Je tu špína, prach, ale nádherná atmosféra. Lidé tancují, zpívají, mají krámky pomalované nádhernými obrázky. Je tu chaos, ale tak pěkný, fotogenický. Než se dostaneme do centra, trvá to asi 2 hodiny. Hledáme něco, kde posedíme v civilizovaném prostředí a napíšeme deník. Je tu jedna malá kavárna. Asi po dvou hodinách klidu se rozhodujeme, že do NP Salonga nepojedeme. Hlavním důvodem jsou peníze, ty už prostě nemáme. Druhým důvodem je, že tam nevedou vůbec žádné cesty. Nevedete tam ani vlásečnice a to si bez peněz a s polorozpadlým autem nemůžeme dovolit. Auto bychom v tom lepším případě úplně vyřídili, v tom horším utopili.

Protože se jedná o NP zapsaný na seznamu UNESCO, určitě se o něj pokusíme příští rok a z jiné strany. Jde o oblast nepřístupnou a uzavřenou. Tím pádem nás v D.R.Congo nic nedrží, jiný cíl v této části nemáme. Jsme tu již potřetí, dá se tu fotit prakticky všude a pořád. A co? Vlastně „jen“ atmosféra a lidi. A to také děláme. Párkrát u někoho vzdělanějšího zastavíme a zvědavě zjišťujeme, co je pravdy na prý velmi neuvěřitelném přejezdu přes řeku Kongo. Historky o překročení řeky kolují po internetu všelijaké a od našeho kamaráda z Anglie máme také pár drsných informací, neboť jede pár týdnů před námi.

Pokus o přemístění z jedné strany řeky na druhou

Hned u brány do přístavu se nás ujímá asi 30 naháněčů, nejčastější oslovení: my brother, my sister, no problem... Částečná ignorace je na místě, z toho vykrystalizuje člověk, který umí anglicky. Bereme ho, on cítí příležitost, ale rovnou ho ujišťujeme, že náš budget is deep under zero (je hluboko pod nulou). Jdeme si vyřídit vystoupení ze země, což je prý nutná procedura, kterou prý nelze učinit jinde. Jak později zjistíme, byla to lež. Do pasu prý nejdříve potřebujeme razítko ukončení pobytu a to bez ohledu na to, jestli zde ještě budeme pár dní, nebo pojedeme pryč hned. To prý nikdo neřeší. Razítka máme po pár minutách.

Ženy chodí na dřevo

Dostat se přes řeku je možné za 25 USD a průvodce se nás snaží natlačit, abychom si koupili lístek na převoz hned. Jenže my potřebujeme nejdříve vyřešit přemístění našeho auta na druhou stranu. Přes několik poskoků a stovku dotazů se dostáváme k nějakému šéfovi. Všichni však dělají obstrukce. Rovnou je upozorňujeme, že když bude vysoká cena, jedeme do Luozi, což je sice velmi komplikovaná cesta, ale cena srovnatelná s cenou snídaně. Po několika telefonátech tvrdí, že cena bude 270 USD ale až v sobotu. Jenže je úterý. Poděkujeme a jdeme ještě do soukromé firmy, kde je cena 600 USD. Pořád méně než dostal náš anglický kamarád, od kterého chtěli 2.000 USD.

Nakonec se rozhodujeme, že na to kašleme, jedeme do Luozi. Prý je během deště cesta téměř nesjízdná ale prý to zvládneme, když máme ten naviják a čas. Nám nejde o nic jiného než o cenu. Našemu průvodci poděkujeme, chce 30 USD, dostává 20 USD a je spokojený, ale protože si chceme nechat otevřená vrátka na sobotní přejezd za 270 USD, pokud by nám to náhodou nevyšlo, loučíme se a bereme si na něj číslo. Situace je nyní následující. V zemi již máme vyřízené formality a de facto zde již nemáme co dělat. Ale asi se tu budeme ještě pár dní brodit bahnem a řezat prašné zatáčky. Do Luozi to máme asi 250 km. Odjíždíme do Matadi, to je stejná cesta, po které jsme přijeli původně z Angoly do D.R.Congo.

Druhý pokus o přesun přes řeku Kongo a divadlo ve vesnici

Brzy ráno odjíždíme. Po cestě se pokusím vyměnit u jednoho chlápka deset dolarů. Jedná se o jediného muslima, kterého jsme za celou dobu viděli. Přinese peníze a při té příležitosti mě málem smete náklaďák. Nechápu, hrozně jsem se lekl, ale ustál jsem to. On se začal chytat za hlavu, vzal nějakého kluka a naznačil mi, že pokud by náklaďák smetl jeho, vůbec by se nic nestalo. Ale pokud by smetl mě, byl by to prý velký mezinárodní problém. No samozřejmě přehání, nikoho by to také nezajímalo, ale asi by to byla větší procedura.

U vody jsme potkali malého chlapce
Na druhou stranu k severním sousedům vyšvihnou nádhernou silnici, po které...

Každopádně už vím, že pro mě není bezpečné vystupovat z auta. Kupujeme si pár koblížků, na které jsou Konžané odborníci. Smaží je na ulici a jsou opravdu super. Za 25 korun se dá pořídit 8 koblihů, to je jako před revolucí u nás, kdy stál jeden 3 Kč. Následuje chvílemi dobrá, chvílemi skoro nesjízdná cesta, někdy jsou krátery od vody uprostřed silnice několik metrů hluboké. 100 kilometrů z Kimpese do Banza-Sanda dáváme za 13 hodin. Začínají se ozývat nové zvuky, máme opět po pár dnech strach o auto. Olej v diferenciálu je napěněný, což je známka toho, že se tam dostala voda. Cesta vede k řece Kongo, je široká a na konci je poklidná vesnička.

Hned jak přijedeme, máme radost. Je tu cedule, na které je jasně a zřetelně uvedeno, kolik stojí přeprava auta na druhou stranu. V Kinshase byla cena za osobu 25 USD, tady nula. Lidé jsou zdarma. To je moc fajn informace. Auto by nás mělo vyjít na 9.000 CF (to je asi 8 USD/200 Kč). V Kinshase se ceny za auto pohybují od 270 USD, což byla nejnižší cena, která nám byla nabídnuta, po 600 USD u jiné společnosti až po 2.000 USD, což byla cena, kterou nabídli našemu kamarádovi z Anglie. Takže rozpětí mezi 6.000 Kč a 50.000 Kč. Prostě zlodějna.

Tak abych se vrátil k naší malé vesničce Banza-Sanda, ve které jsme nyní. Jsou zde dva betonové sešupy do řeky o délce asi 100 metrů. Jeden je již ale polorozpadlý. Dole plavou dva kovové bontony, jeden veliký, modrý, který patří mírovým jednotkám OSN. Mívají je na více místech pro případ nějakého přesunu. Druhý je starý a maličký. Podle jízdního řádu má přívoz přijet kolem 14.30. Je teprve kousek po poledni, všichni na nás koukají, a tak se jdu zeptat do jedné místní hospůdky, zda mají pivo. Nemají. Jdu do druhé, tam to není problém.

Protože všichni nedělají nic jiného, než že nás svlékají očima, abych trochu uvolnil atmosféru, vysvětlím jim všem, jakou cestu absolvujeme, aby se již nemuseli trápit, jak se nás zeptat, když jim stejně nerozumíme a oni nám též ne. Jeden z nich projevil snahu mluvit anglicky, a tak vše přeložil. Bylo tak jasno, a protože se tvářili přátelsky, objednal jsem 6 piv. Pivo mají 0,7 litru, takže velké. Rozdáme je, a když chceme zaplatit, nestačíme se divit. Z ceny, kterou mi ukázal na kalkulačce, nejdřív bylo 5 USD, pak 10 USD a nakonec 20 USD.

Jasně jsem mu vysvětlil, že víc jak 10 USD nedám a on, že to jsou jen 3 piva. Tři jsem tedy odebral a nechal jsem jen 3 na stolech. A on že to je OK. Jenže na nás nezbylo pivo žádné. Přestože vypiju 3 piva za rok, teď jsem ho prostě chtěl a Veronika to samé. Tak jsem se zeptal, kolik stojí vlastně to pivo? Napsal na papír, že 2 USD. Tak jsem mu polopaticky vykreslil na papír, že když jsem zaplatil 10 USD, je to 5 piv. Došel jsem si pro další dvě, otevřel a bylo to vyřešené. Každopádně jsme nechtěli, aby si mysleli, že neumíme počítat. Paní nám pak přinesla jako malou omluvu avokádo.

Přejezd přes řeku Kongo

Přívoz nakonec přijel až v 17.00 hodin. Už jsme počítali s tím, že budeme čekat i třeba další jeden nebo dva dny. V Africe je všechno možné. Ale za tuhle cenu klidně budeme trpěliví.

Náklaďák, který vyjížděl z přívozu, nebyl schopný vyjet. Byl moc těžký a měl ještě nějaký problém. Byla ale vedle něho škvíra, a tak jsem tam proklouznul, aby nám přívoz ještě náhodou neujel. Za nás se postavilo ještě auto nějaké humanitární organizace, které přijelo na poslední chvíli. Pak nastoupilo ještě asi 20 lidí, odrazili jsme od břehu a asi za 20 minut jsme byli na druhé straně. Byl to fofr, přívoz jel rychle, aby ne, když měl velký čínský motor. Řeka tu je klidná oproti Kinshase, kde je mnohem dravější. Vyjíždíme na břeh a čeká nás nejsložitější část této cesty. 120 km převážně velmi špatnou až téměř nesjízdnou cestou do vesnice Boko.

Autor: