Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Río Platáno v Hondurasu a stovky švábů

Cestování

  6:00
Moje dcera je na cestování zvyklá, poprvé se mnou byla na měsíční cestě, když jí byl teprve jeden rok. A když jí bylo deset, vzal jsem ji poprvé na opravdu náročnou cestu po Latinské Americe. Procestovali jsme Salvador, Honduras, Nikaraguu, Kostariku a Panamu.

Rozhodli jsme se mezi nimi projít až k památníku, který jsem chtěl vyfotit. Najednou všichni ztichli, mlčky nás obě strany pozorovaly a nevěřícně kroutily hlavami. foto: Alexandr Bílek

Dnes má ve svých 16 letech procestováno 40 zemí. Pokud se jí zeptám, co považuje zatím za nejnáročnější, řekne dobytí rezervace Río Platáno. A já s ní souhlasím.

Biosferická rezervace Río Platáno leží na severovýchodě Hondurasu, oblast je známá jako Mosquitia Hondureňa. Na seznam UNESCO se toto neuvěřitelné místo dostalo již v roce 1982. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, zvažoval jsem, zda s dcerou moc neriskuji, přece jen je rozdíl pokud jedu s dítětem nebo ne. Ale nakonec jsme se rozhodli, že se o to pokusíme. Na část cesty za námi přijel i kamarád Láďa, taktéž velký cestovatel a milovník Latinské Ameriky, a tak jsem měl aspoň pocit, že na případné potíže nebudu sám. Nakonec se ale ukázalo, že o život šlo nejvíce právě jemu.

Tropický deštný prales

Rezervace nacházející se v povodí řeky Río Plátano je jedním z mála pozůstatků tropického deštného pralesa ve Střední Americe a oplývá bohatou a různorodou flórou a faunou. V této hornaté krajině svažující se ke karibskému pobřeží si na dva tisíce původních obyvatel zachovalo svůj tradiční způsob života. Někdy se oblasti říká „poslední plíce Střední Ameriky“. Abychom se na místo dostali, museli jsme využít služeb místní letecké společnosti Aerolineas Sosa, jednalo se o maličké letadýlko pro pár cestujících, letěli jsme ale téměř sami.

Odlétali jsme z letiště Goloson a letěli po celou dobu v nadmořské výšce kolem 4.000 m. Pilot měl během celého letu otevřené okénko a kouřil jednu cigaretu za druhou. Komunikovali jsme s ním bez problému během celého letu, když ale přišla řeč na to, odkud jsme, vykřiknul radostí. Cože? Československo? Tohle letadlo je od vás, z Kunovic. Létá s ním prý již několik desítek let. Měl obrovskou a upřímnou radost. Divil se, že do těchto končin vůbec cestujeme, lokalita je to prý turisty téměř nepolíbena a když už se tu nějaký ukáže, jedná se o ekology vyslané nějakou organizací.

Stovky švábů

Když jsme přistáli na louce, pilot otevřel bránu, která byla opatřena jen řetězem a visacím zámkem. Byla zde zřízena přírodní letištní hala z několika kůlů (na snímku). Do nejbližší asi 2 km vzdálené vesnice jsme se dostali pěšky. Našli jsme si ubytování u jedné místní podnikatelky, měla slušný domek natřený na růžovo, což do této džungle rozhodně pasovalo jako pěst na oko. Nikdo ale neuměl anglicky ani španělsky. A tak nám nezbylo nic jiného, než najít dámu, která prý jediná anglicky umí a je prý dokonalou studnicí vědomostí. Bez ní se nikam asi nepohneme.

Rezervace nacházející se v povodí řeky Río Plátano je jedním z mála pozůstatků...

Dočetl jsem se o ní na internetu a jeden cestovatel tam o ní mluvil výhradně v superlativech. Když nás k ní jeden místní zavedl, nestačili jsme se divit. Jednalo se o 13letou holčičku, která jako jediná vše dokázala zařídit a ve všem poradit. Maminka prý loni umřela a ona po ní vše převzala. Když jsem se ptal, kdy letí nějaké letadlo zpět, řekla, že letenky se kupují u ní a příští letadlo letí až za 10 dní, pokud se obsadí alespoň 5 míst. Asi hodinu po našem příletu poslala armáda vrtulníkem tři vojáky, kteří nás měli hlídat. Nejdříve nám to nepřišlo normální, nevěřili jsme, že tu jsou kvůli nám, ale ta chytrá holčička nám vysvětlila, že je to pro naši bezpečnost velmi důležité. Vláda si prý nemůže dovolit, aby se někomu z nás něco stalo, a tak vyslala na místo tyto tři, po zuby ozbrojené muže. Marně jsme je přesvědčovali, že to není nutné, oni nám byli prakticky pořád za zadkem a to nemáme moc rádi. Nebylo to moc platné.

Naše holčička nám domluvila na další den loďku, která nás měla dopravit na pobřeží, kde jsou prý k vidění obrovské, tisíc kilogramů těžké a tři metry velké želvy. Jsou jich tu prý tisíce a kladou do písku vejce. To jsme chtěli vidět, a tak nebylo co řešit. Noc byla dost náročná, neboť jsme v pokoji nebyli sami. Byla zde asi stovka švábů, někteří nám dokonce v noci lezli po obličeji. Bylo to hnusně odporné. Ráno jsme proto přivítali s radostí, na stádečko hodili deku a šli jsme k vodě. Tušili jsme, že dnešní den bude velkým životním zážitkem.

Šest hodin v děravé lodi

Majitel lodičky na nás čekal se svým synem. Jeho 8 metrů dlouhá a metr široká loď byla děravá jak řešeto a naivně ucpaná hadříky po celém obvodu. Chlapík chtěl zálohu na benzín do lodního motoru, jedná se o velmi vzdálenou lokalitu a vše je zde prý extrémně drahé, benzín nevyjímaje. Litr prý stojí 15 USD. Když jsme odrazili od břehu, následovalo ještě asi 15 minut bezstarostné jízdy, pak se již lodička šikovně protahovala mezi hustými kořeny mangrovníků, narážela do kořenů, plula chvilku po otevřeném karibském moři, chvílemi zase v lagunách delty, kde se vlévá řeka do moře.

Nikdo ale neuměl anglicky ani španělsky. A tak nám nezbylo nic jiného, než...

Někdy jsme se doslova prodírali v mělkých korytech plných kořenů, jindy se musel motor zcela vyndat a muselo se použít k odstrkávání kus prkna, dokonce jsme museli jednou vystoupit, aby se lodi odlehčilo a neškrtala o dno. Po celou dobu jsme museli vylévat vodu z lodi. Celá ta legrace trvala 6 hodin. Když jsme na místo dorazili, želvy zde ale nebyly. Naše zklamání bylo znatelné, strašně jsme se těšili. Seděli jsme na pláži, naše oči zaostřovaly vzdálená místa na pláži a doufali jsme, že snad někde nějakého opozdilce zahlédneme.

Organizátorka místního projektu na záchranu želv si k nám přisedla a začala nám vysvětlovat, že obvykle želvy kladou vejce od dubna do konce června (byli jsme zde posledního června) a pak odplouvají na jiné místo poblíž Panamy, kde jsou od července do září. To jsem zbystřil a oči se nám rozzářily. Máme tedy ještě šanci ty želvy vidět? Není to ztracené. Do Panamy totiž míříme také, prostě si ty obrovské želvy najdeme tam. Paráda. Poslední želva prý odtud odplula před dvěma týdny. A protože paní chtěla nějaký maličký finanční příspěvek, vykopala asi z půlmetrové díry želví vejce, které rozlomila a želvičku nám ukázala. Hýbala ploutvičkami, světlo světa viděla poprvé. Pak ji zase vložila do skořápky a ještě na pár dní uložila ke spánku mezi ostatní.

Peklo na potápějící se lodi

Když jsme se ale vraceli zpět, nastal problém. Začala bouřka neuvěřitelné síly. Blesky byly kilometr dlouhé a zdálo se, že práskají hned vedle naší lodě. Vlny byly neuvěřitelně mohutné a s kocábkou si dělaly, co chtěly. Kamarád ale bohužel neumí plavat, což byl docela aktuální problém. Po celou dobu jsme museli prakticky nepřetržitě vylévat vodu z lodi. Protože byla loď neustále do poloviny zaplněna vodou a vždy už chyběla jen jedna vlna, která by ji potopila.

Majitel lodičky na nás čekal se svým synem. Jeho 8 metrů dlouhá a metr široká...

Počítali jsme s tím, že nejsme schopni naši cestu dokončit. Kamarád motivován z nás nejvíce strachem z potopení nám nedovolil ve vylévání vody pomáhat, zato on jel jako vysokorychlostní fretka. S dcerou jsem se již domlouval, že pokud se potopíme, že musí plavat k nějakému pevnému bodu. Já jsem počítal, že budu mít dost práce, abych Láďovi pomohl. Holka se již svlékla do spodního prádla a jen čekala, kdy k tomu dojde, já zase uvažoval, zda dřevěné židle, na kterých sedíme, budou plavat. K žádnému břehu se nedalo připlout, neboť se jednalo výhradně o nepřehledné a zrádné mangovníkové kořeny hustě propletené mezi sebou a loď se k nim prostě nemohla dostat.

Pokud bych si měl tenkrát vsadit, zda se potopíme, vsadil bych úplně všechno, že ano. Loď byla prakticky nepřetržitě plná vody. Jaké bylo ale překvapení, když nám ve 2 hodiny ráno kapitán oznámil, že jsme v cíli. Kapitán přirazil k bahnitému břehu a hned po vystoupení se loď potopila. Další den jsme ji přišli s místními vytáhnout. Láďa ale plný radosti, že přežil svůj nejhorší životní zážitek, stačil hned po vystoupení spadnout do nějaké betonové šachty plné odpadků, a tak mu četná zranění, mokvající rány a strupy po poranění toto dobrodružství připomínaly ještě 3 měsíce po návratu domů.

Drsná jízda, auto plné vody

Ještě dva dny jsme zde strávili a pak jsme již hledali možnosti, jak se odsud dostat. Letadlo letělo až za několik dní a to bůh ví jestli. 13letá holčička nám proto domluvila, že nás vezmou tři černoši na korbě auta, které jede další den ráno s propanbutanovými lahvemi do 200 km vzdáleného města. Potíž byla v tom, že tu žádná cesta nevede, a tak se muselo jet po pláži. Profíci sekali kilometry vysokou rychlostí, přestože pláž byla zanešená vším, co kdy moře přineslo.

Rozhodli jsme se mezi nimi projít až k památníku, který jsem chtěl vyfotit....
Mě s dcerou, jako jediné toho divadla ušetřili, a tak jsem alespoň stačil...
Počítali jsme s tím, že nejsme schopni naši cestu dokončit. Kamarád motivován z...
Těsně před cílem byl náš autobus obklíčen vojáky, všichni jsme se museli opřít...

Kličkovalo se tak mezi kmeny stromů ale i vším, co spadlo z lodí a ani obrovský kontejner zapíchnutý v písku nebyl vzácností. Bylo několik úseků, kdy se nám do cesty postavila i skála, která končila až v moři a musela se objet vodou. Kluci to neřešili, vjeli do moře, černoši vyskočili a plavali a auto tlačili ke břehu. Do auta tekla voda všemi otvory, řidič měl vodu až po volant, jak rychle do auta voda natekla, tak zase na suché pláži vytekla. Myslel jsem, že mě už nemůže zase tolik věcí překvapit, ale tohle bylo fakt vtipné.

Vojenský převrat, ruce vzhůru

Nakonec se nám podařilo do města dopravit a tam jsme si vzali první autobus, kterým jsme během noci dojeli do hlavního města Tegucigalpy. Problém nastal až těsně před příjezdem, kdy už jsme si mysleli, že veškerou nejistotu máme za sebou. Těsně před cílem byl náš autobus obklíčen vojáky, všichni jsme se museli opřít o autobus, ruce vzhůru a nechat vše prohledat. Mě s dcerou, jako jediné toho divadla ušetřili, a tak jsem alespoň stačil udělat jednu tajnou fotku.

Mě s dcerou, jako jediné toho divadla ušetřili, a tak jsem alespoň stačil...

Ve městě to vřelo, na jedné straně demonstranti, na druhé straně kordón vojáků s obrannými štíty. Rozhodli jsme se mezi nimi projít až k památníku, který jsem chtěl vyfotit. Najednou všichni ztichli, mlčky nás obě strany pozorovaly a nevěřícně kroutily hlavami. Nechápali, jakou máme drzost se mezi nimi procházet a ještě si jdeme fotit nějakou sochu. Bylo to moc pěkný. Večer byl nařízen zákaz vycházení, a tak jsme si půjčili auto a jeli jsme si raději mimo město užít další památku, která je na seznamu UNESCO. Nikdo netušil, co se tu ještě semele.

Autor: