Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Sto tisíc lachtanů, unikátní rytiny a Etosha

Cestování

  6:31
Jsme stále v Namibii, asi 100 km od Atlantiku. Museli jsme to stočit z nejsevernějšího cípu Pobřeží koster směrem na východ do vnitrozemí. Protože dále již je jen vědecká oblast, vydali jsme se hledat úžasnou květinu Welwitsia Mirabilis. Rostlina, která roste rychlostí asi 1 cm za pět let a která se dožívá až stovek let.

Cape Cross navštívil jako první Evropan v roce 1485 portugalský mořeplavec Diego Cao. Byl v té době prvním Evropanem, který doplul tak daleko na jižní pobřeží Afriky. foto: Alexandr Bílek

Jenže jsem díky této prapodivné květině, o které jsem psal v minulé reportáži podrobněji, zapomněl přiblížit jeden z nejhezčích zážitků posledních dní.

Tisíce lachtanů

Cape Cross se nachází u pobřeží Atlantiku, 160 km severně od Walvisbaai. Tento výběžek je známý především díky výskytu obrovské populace lachtanů, což je dokonalé divadlo, z něhož přechází zrak i sluch. Protože již bylo pozdě, překvapilo nás, že jsme byli u brány vpuštěni. Museli jsme však nejdříve zaplatit za nás oba i auto asi 20 USD. Sice příliš rádi neplatíme, ale když správci tvrdí, že peníze jdou do nadačního fondu, který se stará o lachtany, neprotestovali jsme a bez řečí zaplatili a ještě něco přidali navíc.

Autem jsme přijeli k pobřeží, což je asi 3 km od brány. Je zde veliké parkoviště, na kterém se povaluje a různě kymácí tisíce krásných tvorů bez nožiček. Lachtani bečí jako ovce a samozřejmostí je neuvěřitelný zápach, který zprvu vypadal, že se jen tak vydržet nedá, ale nakonec si naše nosy zvykly. Všude leží samice s tisíci mladými. Mláďata bečí-brečí a tím prý přivolávají svoji matku, která prý volání toho svého z dálky pozná. Mláďata mají zalepené oči, krásnou lesklou srst a pijí matčino mléko, mačkají se k sobě, blbnou a běhají.

Často jich je tolik, že leží přes sebe v několika vrstvách a je s podivem, že se ti dole neudusí. Dřevěné chodníčky, které byly postaveny pro turisty včetně jedné vyhlídkové čekárny s lavičkami, již ale dávno okupují lachtani, což působí dost bizardně. Povalují se u cesty, na parkovišti, u informačních cedulí, na útesech, na písku, prostě všude. Stačí ale udělat jeden rychlejší pohyb a velké množství lachtanů se dá do zdánlivě neohrabaného ale velmi rychlého běhu směrem k moři, kde se cítí nejbezpečněji. Objevili jsme jednoho prcka, který má na krku velký zbytek sítě, zvědavec již asi dávno strčil hlavu někam, odkud ji již nevyndal a jak roste, síť se mu zařezává do krku. Vypadá tak jako lachtan s bryndákem, a tak jsme si řekli, že se k němu dostaneme a třeba mu od něj pomůžeme.

Udělal jsem první krok a všichni se dali na zběsilý útěk do moře, neměl jsem absolutně žádnou šanci. Protože nás správce rezervace nenutil, abychom odjeli, rozhodli jsme se přespat přímo mezi nimi s tím, že ráno toho chudáčka najdeme a pokusíme se mu ještě pomoci. V noci jsme se moc nevyspali, na smrádek jsme si zvykli, v tom nebyl problém, ale to bečení, které zní spíše jako zoufalé volání o pomoc, bylo dost depresivní. Malého jsme ale ráno již nenašli.

Stačí ale udělat jeden rychlejší pohyb a velké množství lachtanů se dá do...

Cape Cross navštívil jako první Evropan v roce 1485 portugalský mořeplavec Diego Cao. Byl v té době prvním Evropanem, který doplul tak daleko na jižní pobřeží Afriky. A na důkaz toho zde vztyčil kříž. Od stvoření světa uběhlo 6.684 let a od zrození Krista 1 484 let, což nechal vytesat na kámen. Originál kříže se nachází od roku 1890 v Berlínském oceánografickém muzeu, na místě je již jen replika.

UNESCO Twyfelfontein, dva tisíce let staré rytiny

Dnes ráno přijíždíme k našemu dalšímu místu, které je na seznamu UNESCO. Už si děláme legraci, že budeme brzy odborníci na pradávné skalní malby. Viděli jsme jich na cestách už docela dost. U pokladny předložíme kartičky UNESCO a bez větší dřiny se nás zdarma ujímá průvodce. Do míst s malbami a rytinami bez něj bohužel nemůže. Lidé již toho prý hodně zničili, jedna trasa je prý kvůli tomu úplně uzavřena. Možnosti pro návštěvníky jsou tedy jen dvě. Trasa, kterou procházíme, trvá asi přes hodinu. V této lokalitě je jen jedno místo, kde jsou nám již důvěrně známé malby, zato zde ale mají rytiny staré kolem 2000 let. To jsme ještě dosud neviděli.

Po odbočení na jednu úzkou cestičku, na jejímž konci je malé jezírko, máme...

Většina jich je na skálách, které se již dávno zřítily, jsou vystaveny permanentnímu žáru slunce i dešti a zdá se, že rytinám to nijak neškodí. Jsou zde zajímavá vyobrazení zvířat, ale také kalendáře nebo tance. Rytiny mají na svědomí zase ti šikovní pradávní Křováci. I průvodkyně, která nás provádí, občas během výkladu mlaskne jako křovák. Kromě rytin jsou zde i velmi zajímavé skalní formace, různé skalní brány a převisy, které drží snad jen boží vůlí. Je to zážitek a ještě ke všemu to bylo zadarmo, takže jsme nadšení, se všemi se loučíme. Asi kilometr za bránou sedí na kameni dva staříci, kterých jsme si všimli, už když jsme tudy ráno jeli.

Oba mají na sobě tak 30 let starou vestu, která navíc nikdy neprošla žádným očistným procesem. Oba jsou vyhublí na kost, a tak zastavujeme a vytahujeme dvě nové vesty, s logem firmy ORIGO-AUTOSKLO. Majitel firmy nám kladl na srdce, ať tyto slušivé věcičky předáme jen těm, kteří to potřebují skutečně nejvíce. A tak se stalo. Oči měli rozzářené, jejich nefalšované úsměvy nás ujistily, že jsme jim udělali radost.

Nečekané setkání...

Po pár kilometrech sjíždíme do pole. Protože nám přestal fungovat vařič, přivalíme dva kameny, nasbíráme nějaké roští a rozděláme oheň. Má sílu jako hrom, voda na noky s pestem je hotová za méně než 5 minut. Osprchujeme se, najíme a jedeme již za tmy dále. Snažíme se najít kemp, kde by měl mít pan majitel dva ochočené gepardy. Informace je ale stará dlouhých 10 let, tak si říkáme, že to asi bude marné, ale za pokus to stojí. Otvíráme si bránu z hlavní silnice, na které je pokyn, abychom nezapomněli za sebou zavřít a po soukromém pozemku jedeme dalších 10 km přes ovocný sad. Majitelka je očividně z naší návštěvy překvapená, manžel stojí opodál a s brokovnicí přes rameno si nás podezřele prohlíží.

Cape Cross se nachází u pobřeží Atlantiku, 160 km severně od Walvisbaai. Tento...
Bohužel se nám také naskytnula nepříjemná situace, kdy ležela jedna zebra u...

Nechápou, jak se ti cizinci dostali hodinu před půlnocí až k nim. Kápneme božskou hned během přivítání a dozvídáme se, že gepardy zde měl jiný majitel již velmi dávno a nyní jsou ve volné přírodě. Asi 2x za měsíc prý přijdou obhlédnout místo, kde trávili mládí. U velkého stolu sedí nějaká společnost, zdvořile pozdravíme, popřejeme dobrou chuť a jdeme si sednout opodál. Majitelka nám přinese dobrou kávu. Jedna dáma od vedlejší společnosti se však stále otáčí, a tak jí to nakonec nedá, přisedne si a začne vyzvídat. Zjišťujeme, že to jsou nefalšovaní „zápaďáci“ z Frankfurtu, že tu jsou na dovolené a že sem jezdí již mnoho let, vždy na měsíc. Sprcha otázek týkajících se naší expedice je tak intenzivní, že po půl hodině o nás ví úplně všechno, ale co hůř, pořád jí to není dost.

...a důsledky setkání

Proč to ale všechno píšu? Protože toto náhodné setkání mělo velmi zajímavé pokračování. Asi týden po našem příjezdu z expedice do ČR nás navštívila celá skupinka u nás v hotelu. Přijel s nimi i jeden Čech, který chtěl znát veškeré podrobnosti o našich expedicích, našich cílech a úmyslech. Strávili jsme vyprávěním celý týden a toto vyprávění bylo završeno zajímavou nabídkou jedné německé produkční společnosti natočit dokumentární seriál o unikátní expedici po všech 49 státech černého kontinentu. Podmínkou ale je, že musíme v tomto roce natočit svépomocí strhující dokument o Gabonu, Rovníkové Guiney, Kamerunu, Čadu a Středoafrické republice. No, a protože nemáme kameramana, který by měl zájem se na 2-3 měsíce utrhnout, možná se najde někdo mezi vámi, čtenáři (alexandrbilek.cz).

sou neobvykle krotké, zastavuji autem asi na vzdálenost dvou metrů, stáhnu...

Národní park Etosha, UNESCO

Spíme nedaleko brány Národního parku Etosha pod obrovským tisíciletým baobabem. Opice nám skotačí na střeše, hází po nás klacíky a nějaké plody, a tak už před šestou ráno balíme a už po pár minutách projíždíme bránou světoznámého namibijského přírodního parku.

Hned na začátku se nám podařilo zahlédnout uprostřed solné pánve 2 lvy, později jich ale potkáváme ještě několik. Je tu nízká tráva, přesto jsou ležící predátoři prakticky neviditelní. Naučili jsme se ale rozeznávat větrem pohupující se trávu a trávu, kterou čas od času ležící šelma rozhoupe ocasem nebo tlapou. Rozhodujeme se popojet plání k jedné rodince blíže, byť riskujeme zapadnutí. Je tu nádherná lvice, která nám zapózuje a předvádí se nám ze všech stran, stále neví, jak se uvelebit, žádné místo není pro ni dost dobré. Je přežraná, břicho je kulaté a prověšené. Opodál pod stromem leží i její partner. Naše přítomnost jí vůbec nevadí.

Hned na začátku se nám podařilo zahlédnout uprostřed solné pánve 2 lvy, později...

Po odbočení na jednu úzkou cestičku, na jejímž konci je malé jezírko, máme možnost pozorovat 4 žirafy. Dvě hlídají okolí a dvě se napájí. Jsou velmi ostražité, než se některá z nich rozhodne odhodlat se k pití, stále se nejistě rozhlíží a sleduje svoji kolegyni, která stojí na vyvýšenině a stále otáčí hlavičkou na všechny strany. Každá k pití používala jiný způsob, jedna se ohnula a své krásné dlouhé nohy skrčila, ta druhá se zase rozestoupila, přední nohy dala co nejvíce od sebe a ohnula své tělo. Bylo to super divadlo a to i s těmi všemi zebrami, které tvořily tomu všemu dokonalou kulisu. Strávili jsme zde asi 2 hodiny, video je součástí reportáže.

Mrtvá zebra

Bohužel se nám také naskytla nepříjemná situace, kdy ležela jedna zebra u silnice v tratolišti krve, vypadalo to, že ji srazilo auto. Ostatní ze stáda stojí okolo, vypadá to, že se z toho nemohou chuděry vzpamatovat, byť se to muselo stát již dávno, neboť je zebřička nafouknutá. Jsou neobvykle krotké, zastavuji autem asi na vzdálenost dvou metrů, stáhnu okénko a oni jen koukají, neutíkají. Je to zvláštní, zebry bývají velmi plaché a utíkají před námi z mnohem větší vzdálenosti. Ještě jsme takovou krotkost nezažili, máme ale podezření, že se tak stalo proto, že dobře vnímali, když jsem vystoupil k té mrtvé a šel jsem ji alespoň pohladit. Jinak nevím.

Na sklonku dne se nám povedlo zpozorovat jednoho nosorožce. Byl sice dost daleko, ožíral kytičky, ale pomalu se blížil k cestě, a tak jsme počkali asi půl hodiny, což se vyplatilo. Jinak zde v parku mají hodně špatně udržované prašné cesty, jsou sice široké, ale často plné tvrdých varhánků, které nikdo nestrhává. Cesty jsou většinou z jemného bílého písku, jemného jako vápno a každý pohyb tak způsobuje zvednutí mračna prachu. Zvířat jsme viděli opravdu hodně, občas jsme si zajeli do hlavního kempu u brány na kávu a při té příležitosti jsme si prohlédli poslední záznamy lidí, kteří zde zapisují lokality, čas a druh zvířete, které tam pozorovali, a tak jsme měli přehled, co se kde za poslední dobu šustlo.

Pozdě odpoledne přijíždíme k bráně, zajíždíme ke kohoutku s vodou a věnujeme úklidu auta nejméně hodinu. Bílého prachu zde bylo všude tolik, že se uvnitř nedalo prakticky existovat. Vlasy jsme měli úplně slepené a obličeje jako bychom pracovali v mlýnici. Nyní vyjíždíme na asfalt, hned za bránou, těsně před západem slunce, zajíždíme na kraj cesty a hledáme dřevo na oheň. To byl ale krásný den...

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!