Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Tsodilo Hills a sto tisíc let staré malby

Cestování

  5:32
Přijíždíme do pátého největšího botswanského města Maun, které odjakživa sloužívalo jako hlavní centrum pro výlety do mnoha okolních parků jako je Chobe, Maun Game Sanctuary, Moremi Game Reserve, Nxai Pan National Park, Makgadikgadi Pans National Park nebo Central Kalahari Game Reserve, a protože se na jeho strategické poloze nic nezměnilo, slouží pro tyto účely i nadále. Své kanceláře zde mají také letecké společnosti, které pořádají výlety do delty Okavango.

Protože v 10 let starém průvodci píšou, že se na Tsodilo Hills dá dostat z hlavní silnice (myšleno 34km úsek) asi po 3-4 hodinách s pohonem na všechna čtyři kola, vůbec nepředpokládáme, že u hory budeme ještě dnes foto: Alexandr Bílek

Oproti dobám minulým je zde ale jeden maličký rozdíl. Dříve zde bylo turistické epicentrum výhradně pro chudší turisty a batůžkáře, dnes už se jedná o víceméně městskou základnu pro bohaté. Podle německého imigranta a majitele pensionu, u kterého si dopřáváme výtečnou snídani v dokonalém stylu, stačilo dříve přijet bez rezervace a zařídit si jakýkoliv výlet na místě za rozumné peníze a místní se o něj ještě pomalu poprali. Dnes bez včasné rezervace nemáme vůbec šanci. Tak tomu říkám podnikání, i když bych byl ochotný šustit stodolarovými bankovkami, které nemám, stejně na nás nikdo prý čas mít nebude, neboť jsou prý všichni zahlceni. Ještě že máme auto a v něm pro všechny případy pilku na visací zámky, motorovou pilu a páčidla, díky čemuž se nemusíme nikde nikoho doprošovat.

Náhodné setkání v Maunu

Na chviličku zastavujeme u městského letiště v jedné moc příjemné rohové hospůdce nesoucí název Bon Arrivée Restaurant. Interiér je laděný do staroanglického stylu a dělají zde konečně vynikající kávu. Snažíme se připojit k avizované WIFI zdarma, ale nějak se nám to nedaří, když nás s velkým překvapením ve tváři oslovují lidé, kteří nám prý před pár dny nabízeli pomoc v parku, když jsme se snažili vyoperovat z našeho auta roztřepený a zamotaný klínový řemen. Zajímají se, jak jsme se z té šlamastiky dostali a prohlížejí si naše totálně zaneřáděné auto.

Museli jsme se jim svěřit s tím, že jsme nakonec auto opravili a ještě jsme si troufli park projet skrz, přestože je z poloviny ještě pod vodou. Bylo vidět, že nám závidí, neboť jejich auto bylo po zdolání asfaltového okruhu křišťálově čisté. Byli prý informováni, že oblast bude ještě nejméně měsíc neprůjezdná, a tak to ani nezkusili. My jsme tyto informace neměli a projeli to, byť s velkými obtížemi. Barvitě jim líčíme naše nejsložitější okamžiky, nepříjemnou soustavu velmi hlubokých louží plných jemného bahna, které neměly konce, jenže otočit se nedalo a zastavit také ne. Spěšně si vyměňujeme kontakty, protože mají rezervovaný let do delty Okavango a my využíváme lákavé nabídky místních típků na dezinfekci a dokonalé umytí našeho auta, na kterém je opravdu neuvěřitelná vrstva zaschlého bahna. Naším příštím cílem je UNESCO Tsodilo Hills.

Chceme jet přes území křováků

Protože v 10 let starém průvodci píšou, že se na Tsodilo Hills dá dostat z hlavní silnice (myšleno 34km úsek) asi po 3-4 hodinách s pohonem na všechna čtyři kola, vůbec nepředpokládáme, že u hory budeme ještě dnes. Jenže na odbočce z asfaltky stojí obrovská reklamní cedule, která láká kolemjedoucí na prohlídku pravěkých maleb. Zastavujeme a hledáme někoho, kdo by nám poradil. Dřívější trasa vedla přes tradiční vesnice křováků, ale nyní se již cesta nesmí nepoužívat, důvodem je ochrana zbytků tohoto etnika. Pokud bychom tu cestu fyzicky našli, pokusili bychom se k hoře dostat touto starou trasou bez ohledu na řadu komplikací, jenže problém je, že ji nejsme schopni najít. Jezdíme sem a tam, ale nikde není. Jako by ji někdo úplně vymazal z povrchu zemského.

Protože v 10 let starém průvodci píšou, že se na Tsodilo Hills dá dostat z...
Mapa i navigace ji vidí, ale nikde není. Mezitím se snažíme přesvědčit krásného...

Mapa i navigace ji vidí, ale nikde není. Mezitím se snažíme přesvědčit krásného psíka, že se nemusí bát a že mu dáme něco na zub. Moc se bojí, ale zvědavost je silnější, a tak po pár pokusech nám „zobe“ z ruky. Je milý, krásný a hladový. Nejraději bychom si ho vzali sebou, ale to nejde. Odjíždíme, nedá se nic dělat, použijeme novou, širokou písečnou cestu, na kterou nás naviguje obrovský ukazatel. Vláda pustila nějakou tu kačku a silnici protáhla. Je sice písečná, často s velmi hlubokými kolejemi, občas se zahrabeme, ale i tak se dá tento úsek zvládnout za hodinku.

Prodíráme se po zvířecích stezkách

U brány k Tsodilo Hills nikdo není, jen maličký zežloutlý ceníček z roku 2011 za zaprášeným oknem naznačuje, že se zde za určitých okolností platí poplatek za vstup. Jen tak pro legraci zatáhnu za masivní bránu a kupodivu se dá otevřít. Chtějí za osobu 130 PUL A (asi 300 Kč) a ještě je zde uvedená cena za průvodce, bez kterého se prý neobejdeme a vzít si ho musíme, jenže když tu nikdo není a brána je otevřená, je to pro nás výzva. Parkujeme proto auto u brány, kartičky UNESCO jsme nechali za oknem a vstoupili do areálu. Máme jednu takovou mapičku vytrženou z knížky, ale jak se později ukázalo, nepochopili jsme ji.

Zvířecí stezka, po které se k hoře chceme dostat, se občas úplně ztrácí, prodíráme se pichlavými akáty a keři, občas se stezka úplně uzavře, někdy se zase rozdělíme a předháníme se, kdo najde lepší cestičku. Dáváme přitom pozor, abychom nešlápli nějakému hadovi na hlavu, všude jsou obrovské nory a v keřích to pořád šustí. Netušíme, jaká zvířata nás zde mohou překvapit, máme na obranu jen paralyzér, který dokáže útočníka omráčit 2 miliony voltů. Spoléháme jen na tuto věcičku. Postupně nám ale dochází, že jeskyni už nemáme šanci najít, protože už sluníčko zapadá a pak to již bude mít velmi rychlý spád. Musíme to vzdát, vracíme se a k autu se dostáváme již za tmy. Jsme poškrábáni do krve a popáleni od nějakých agresivních rostlin.

Jedeme kilometr za bránu, kde si vaříme a připravujeme spaní. Máme nějaké trable s autem, snažíme se najít závadu, teplota stoupá, celý den doplňujeme vodu do chladiče, ale díru jsme nikde neodhalili. Navíc od včerejšího drsného průjezdu parkem se stalo, že pod kapotou je všechno od oleje, chrániče na tlumiče jsou pryč a to vše pravděpodobně díky tlaku vody, který vznikal po průjezdu hlubokými loužemi a tůněmi. Prostě pořád se něco děje. Na nic jsme nepřišli, a tak si nebudeme kazit večer, vyřešíme to v nějakém větším městě. Vypereme si pár věcí, rozvěsíme je na keříky, povečeříme a po dlouhé době si dáme karty. Potom ještě půl hodiny ležíme na dece a pozorujeme horu a tisíce jasně zářících hvězd, vstřebáváme tu nádhernou až kosmickou atmosféru, je tu hrobové ticho a teplý vzduch. Usínáme s otevřenými okny.

UNESCO, Tsodilo Hills

První sluneční paprsky olizují okna našeho auta a to znamená, že je ráno. Musíme jít do práce. Dnes dopoledne, než bude nesnesitelné vedro, musíme najít malby, kvůli kterým jsme vážili cestu až sem. A že to nebylo jednoduché, je prostý fakt, že máme snahu a odhodlání dosáhnout svých cílů, je myslím také jasné a nikdo nám to neodpáře. Tsodilo Hills je vedle delty Okavango jediné UNESCO v Botswaně a moc se na něj těšíme. Maleb na skalách jsme již viděli po Africe opravdu hodně a skoro vždy to byla pěkná makačka je najít. Jenže nyní se jedná o malby řádově starší, jedná se o ty vůbec nejstarší, které se kdy dochovali a my se na ně moc těšíme.

Díky největší koncentraci skalního umění na světě se Tsodilu říká „Louvre pouště“. Na 10 km čtverečných v poušti Kalahari je více než 4.500 skalních kreseb. Archeologický výzkum oblasti podává chronologický přehled o činnosti člověka a změnách životního prostředí po dobu minimálně 100.000 let. Na 10 km čtverečných v poušti Kalahari je více než 4.500 skalních kreseb. Archeologický výzkum oblasti podává chronologický přehled o činnosti člověka a změnách životního prostředí po dobu minimálně 100.000 let. Zdejší obyvatelé Sanové Kung věří, že kopce ovládají duchové mrtvých a mocní bohové žijící v jeskyních. Pro Sany Makoko a Dzicwa představují Tsodilo Hills místo vzniku vesmíru. Pro černé příslušníky kmene Hambukušu jsou zase prostorem, kam bohové seslali jejich lidi a dobytek.

Zdejší obyvatelé Sanové Kung věří, že kopce ovládají duchové mrtvých a mocní...

Jsme u brány již v 6 hodin, podle našeho předpokladu zde nikdo opět není, také co by tu kdo dělal. To nám moc vyhovuje, bereme si na cestu vodu, sušenky, baterku a jdeme. Protože jsme již pochopili, jak to vlastně na mapě páni kartografové mysleli, jdeme po normální široké cestě až k jeskyním a klepeme si na hlavu, jak jsme mohli včera večer jít stezkou pro zvěř, když tu je tak krásná a pohodlná cesta. Hledáme malby podle malého plánku a zahajujeme výšlap po jedné ze značených cest, Rhino Trail. Není to nejobtížnější trasa, nám dá ale pěkně zabrat. Na 21. století je neuvěřitelné, že si malby můžeme vyhledávat sami, nejsou schované ani za plotem nebo plexisklem. Připadáme si tak trochu jako objevitelé.

Na 10 km čtverečných v poušti Kalahari je více než 4500 skalních kreseb....

Podle paní, se kterou jsme se včera bavili, potřebujeme na tuto trasu asi 2-3 hodiny s průvodcem, nám to trvalo více než 5 hodin bez průvodce. Byli jsme z toho sezení v autě a pak takové náročné objevitelské túře v kombinaci s ostrým sluníčkem a rozpáleným pouštním pískem dost vyřízení. Překonávali jsme vysoké skalní schody a šplhali po převisech, prodírali se akátovými keři a hledali každičkou malbičku na naší trase. Ale protože víme, že když něco bolí, lépe se to pamatuje, jsme rádi, že jsme to nevzdali. Malby jsou fascinující, foťák div nezavaříme, cvakáme a cvakáme. Obrazce jsou neuvěřitelně zachovalé a téměř nikde nejsou zničené. Sto tisíc let je přece jen něco nepředstavitelného. Vůbec to naše mozkové závity nejsou schopny pochopit. Jedno víme jistě, nejsme tu naposledy, tras je více a maleb několik tisíc.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!