Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Tvrdá zkušenost z Čadského vězení

Cestování

  6:27
Na cestách s potížemi počítáme. Abychom je však eliminovali, chováme se co nejpřirozeněji a snažíme se nejít konfliktům naproti. Naše brutální zatčení, o kterém jsem psal v minulém článku, je však první ze 14 zadržení, které jsme na všech expedicích v Africe zažili. Všechny předešlé konflikty byly velmi banální, byť zprvu vypadal každý z nich dramaticky.

Nikdo totiž nemá jistotu, že ten „bílý“ muž jim nedokáže za svoji horlivost pěkně zatopit. Z tohoto pohledu nám barva naší pleti v drtivé většině problémů pomohla a byla nespornou výhodou. V tomto případě to bylo ale přesně naopak. foto: Alexandr Bílek

Ze 100% však byly vedené vidinou povýšení konkrétního aktivisty, touhou po případném finančním prospěchu nebo hladem. Toto je však jiné. Dotknuli jsme se ega prefekta v oblasti SAHELU, jen pár kilometrů od legendárního Čadského jezera. ON představuje nejvyššího představitele vesnice. ON je zákon, ON je autorita, ON určuje, co je správné a co není, ON určuje, kdo si zaslouží výprask a ON rozhoduje, koho nechá zatknout, jak dlouho ho bude držet, jakým způsobem se k němu bude chovat a on také rozhodne o trestu, byť jeho rozhodnutí musí předcházet nějaký oficiální akt. 

Přihlížející vesničané s ním z logické zásady „drží basu“, neboť udržení mezilidských vztahů v těchto oblastech je pro klidnější život klíčové a nikdo si nebude kvůli nám podřezávat větev. Respekt k autoritám na všech úrovních patří k zásadní výbavě každého z nich. Vztahy jsou založeny na kontaktech, moci, přetvářkách a poslušnosti. Neexistuje tu žádný, v našem pojetí, demokratický systém, který by nám dovolil prezentovat naši verzi a eventuálně umožnil se vyvléknout z té šlamastyky. Musíme tak hrát jejich hru, ponižovat se a na obhajobu vůbec nepomyslet. V opačném případě si nejen nepomůžeme, ale naopak si to všechno můžeme ještě více zkomplikovat. Stále nám v hlavě rezonuje událost, která je toho všeho příčinou. 

Přihlížející vesničané s ním z logické zásady „drží basu“, neboť udržení...
Přihlížející vesničané s ním z logické zásady „drží basu“, neboť udržení...

Dovolili jsme se jen verbálně zastat dívky, kterou vysoce postavený muž bezdůvodně ponížil a ublížil. Chápu pravidla v těchto končinách, chápu, jaká je zde společenská hierarchie, ale rychlost útoku šla ruku v ruce s naší spontánní reakcí a jinak reagovat možné nebylo. I kdybychom si tisíckrát do budoucna řekli, že se do ničeho plést nebudeme, apatie ani jednomu z nás není vlastní a reakce by byla opět stejná.

Barva kůže výhodou i nevýhodou

Ponížit bílého muže v Africe vyžaduje více sebejistoty ve svém postavení a odhodlání, než se může zdát. V celé Africe, a připomínám, že již máme procestováno 38 zemí po černém kontinentě, pokud se nějaká autorita odváží bílého muže nějak omezit nebo potrestat, dvakrát si to rozmyslí, než tak učiní. Náš pohled se zakládá na zkušenostech, které jsme v Africe vypozorovali, přičemž nevylučuji, že rezidenti žijící v těchto zemích mají jiné zkušenosti. Běloch je běloch a černoch je černoch. Zní to, jak to zní, ale je to tak. Podvědomě nebo vědomě považují Afričané stále bílého muže za někoho, ke komu si nemohou dovolit to samé co ke „svým“, a to právě z důvodu obavy z následků. Nikdo totiž nemá jistotu, že ten „bílý“ muž jim nedokáže za svoji horlivost pěkně zatopit. Z tohoto pohledu nám barva naší pleti v drtivé většině problémů pomohla a byla nespornou výhodou. V tomto případě to bylo ale přesně naopak.

Co se stalo

Tím, že jsme se zcela spontánně, jak nám velí morální instinkt, zastali dívky, která byla bezdůvodně napadena, tím jsme násilníka, místního prefekta, zostudili a ponížili před přihlížejícími vesničany. Jak prostinké. Tvrdá lekce místních poměrů nás zasáhla zcela nepřipravené a incident se odehrál velmi nečekaně a rychle. Stačil mžik a už mě prefektovo lokajové brutálně vytáhli z auta a rozhodně si na mě nebrali rukavičky. Bylo vidět, že nyní přišla příležitost se šéfovi zalíbit, a tak se řadoví vojáci snažili být neobvykle suroví a hlasití. Když jsem byl vytáhnut, přítelkyně sedící na místě pro spolujezdce rychle zareagovala a pomocí tajného vypínače ve vozidle znemožnila další nastartování. Jakmile se na čudlík vrhla, následoval brutální akt i vůči ní. Voják, který si sednul na mé místo a chtěl vozidlo okamžitě odvézt, to díky tomuto opatření naštěstí nedokázal.

Sražení k zemi

Byl jsem odvlečen do chýše, která byla umístěna nedaleko silnice pro místní vojáky sloužící jako přístřešek proti slunci. Než jsem těch pár metrů, obklopen nadrženými vojáky toužícími uštědřit mi pořádnou ránu, došel, byl jsem pro jistotu párkrát přetáhnutý klackem přes záda. V malé chýši bylo bambusové lehátko, prostor byl velmi stísněný a obvykle sloužil pro jednoho nebo dva vojáky. Přesto jich tam bylo semnou nacpaných pět a další hlavy vyplňovaly vstupní díru. Jeden z nich na mě něco zařval, a protože francouzsky neumím a neuměl jsem rychle reagovat, byl jsem pažbou samopalu sražen. Spadl jsem na bambusové lehátko a když jsem se pokusil vstát, vyneslo mi to další varování ve formě vraženého prstu do oka. Současně si z mých zad dotyčný násilník udělal stupátko, aby při tomto úkonu udržel balanc.

Vztahy jsou založeny na kontaktech, moci, přetvářkách a poslušnosti. Neexistuje...

Mezi větvemi chýše jsem se snažil zahlédnout přítelkyni, která však od té doby stála před autem a nikdo si ji nevšímal. Po této stránce jsem měl alespoň klid. Veškerý vztek byl koncentrován směrem ke mně. Výstrahy byly rázné, surové a jasné. Nebyl důvod se bránit, bylo by to jedině ke škodě.

Komedie

Následovaly povely od prefekta. Nacpali nás do našeho auta a za volant si sedl jeden z nich. Ale protože ho nedokázal nastartovat, vyměnil si se mnou místo, abych řídil já. Dělal jsem několik nesmyslných úkonů, u kterých jsem dával autu hlasové úkony v češtině, abych je zmátl, a aby jim bylo jasné, že to nikdo jiný nenastartuje. Působilo to trochu komicky, do tváře se nám dral nefalšovaný úsměv. Nebýt tak vážné situace, rozchechtali bychom se. Motor naskočil. Prefekt s dalšími sedl do svého vozu a zbytek jich naskákal na motorky.

Náš první lidový soud

Ujeli jsme asi 500 metrů a zastavili před budovou onoho prefekta. Přízemní cihlové stavbě obdélníkového tvaru dominovalo široké schodiště. Prefekt nařídil, abychom nanosili před budovu všechno, co se nachází v autě. Vozíme toho opravdu hodně, naše auto je na cestě po Africe již sedm let, a protože jsme posedlí soběstačností, vozíme si vše potřebné počínaje jídlem, vařičem, zásob vody, oblečením, náhradními díly, natáčecí technikou, dárky pro místní obyvatele, matrace, léky, hygienických potřeb až po suvenýry, které na cestách dostaneme nebo si je pořídíme. Mimo to také množství dokumentů, zvacích dopisů, deseti pasů apd. Než jsme vše nanosili, místní muži si přinesli plastové židle a vodní dýmky. Schodiště se zcela zaplnilo místními potentáty, chytrolíny a zvědavci, kteří chtěli být u toho, jak bílé tváře budou zatlučeni do země. Kdo se nevešel na dlouhé schody, postavil si židličku jinam, a tak nás při zahájení obklopovalo hrozivě se tvářících 50 mužů. Prefekt nás usadil symbolicky o dva schody pod něj, abych byl v dosahu jeho pěsti. Začal místní soud.

Vybraní lidé se hrabali v našich věcech, ostatní přihlíželi nebo si dělali zápisky. Tvářili se ultra důležitě a zamyšleně, jako by si prohlíželi rozebranou jadernou elektrárnu. Každou věc důkladně prozkoumali, zatřásli s ní, předali ji dalším a pak se vše kupilo na hromadách uprostřed kruhu. Pokud našli něco, čemu nerozuměli, bylo to otázkou hlubší debaty. Nakonec však byli nuceni přivést někoho, kdo vše překládal do angličtiny a kdo si za to od nás nechal dobře zaplatit. Obyčejné věci a zásoby se hromadily na kupě jedné, záznamová technika, dokumenty a paměťové karty končily na druhé. Když to šmejdění po dlouhých 2 hodinách skončilo, následovala debata, které jsme nerozuměli. Tlumočník nám ve zkratce občas něco přeložil, ale podle rétoriky, dohad, nepříjemného tónu a vražedných pohledů všech přítomných bylo zřejmé, že se zde vaří trest.

Když se nás tlumočník zeptal, zda víme, co jsme provedli, usoudil jsem, že je právě teď vhodná doba přede všemi říci, že jsme se jen zastali dívky, kterou ten muž, sedící nade mnou, napadnul a ztrestal. Jakmile jsem to ale vyslovil, do prefekta vjela zlost, čapnul mě za vlasy a začal semnou přede všemi zmítat, přičemž mě nenechal ani větu dokončit. Pak mi uštědřil pár facek. Nikomu to nepřišlo divné, evidentně fyzické tresty jsou v těchto zeměpisných šířkách běžnou záležitostí. Pochopil jsem, že má obhajoba je u konce. Toto téma zde otvírat není moudré, dokonce je životu nebezpečné. Následně nám byl oznámen důvod, proč jsme byli zadrženi oficiálně. Nemáme prý žádné povolení pro pohyb v této oblasti. Tečka. Celé to divadlo trvalo asi 3 hodiny. Neřešíme zde tedy přeražení klacku o drobnou něžnou dívku a náš spontánní verbální zásah do této situace, potažmo urážku prefekta z naší strany ve formě několika nadávek v našem rodném jazyce, ale zástupný neexistující problém. Pochopili jsme.

Dovolili jsme se jen verbálně zastat dívky, kterou vysoce postavený muž...

Po tomto procesu jsme všechny své věci nanosili zpět do auta. Udělali jsme to rádi, mysleli jsme si, že možná bude všemu konec. Bohužel to ale byl jen začátek, ponížení pomyslného svléknutí před místními a potrápení nás pokračuje usnesením, že jsme vinni a že se bude konat další líčení, před oficiálními autoritami na místní policejní stanici a to hned.

Náš druhý soud

Vše jsme uklidili a všichni do jednoho jsme se přemístili do dvora policejní stanice, vzdálené asi 500 metrů od prefektovo sídla. Nedalo se tam vjet vozem dovnitř, neboť máme vysoké auto, a tak zůstalo venku, což se později ukázalo jako výhoda k nezaplacení. Do prostředka dvora si představitelé moci přinesli koberce, které rozprostřeli pod velký košatý strom. Požadovali, abychom nanosili úplně všechno z auta opět dovnitř. Kromě techniky, ta už byla ukořistěna a přinesena zabalená v dece někým jiným. Přišlo nám to totálně zbytečné, ale můj nesouhlas byl bleskově odměněn chycení mé hlavy zezadu, vražením prstu do oka jedním řadovým vojákem, čímž jsem si vysloužil další nepříjemný a bolestivý políček. 

Vše jsme poslušně nanosili opět dovnitř a posadili se na dřevěnou lavici umístěnou na přímém sluníčku. Čekali jsme pak dlouho, než se nejvyšší fajnově oblékli, přinesli si vodní dýmky, pomodlili se a než dali pokyn k zahájení procesu. Vše proběhlo úplně stejně jako předtím. Stejným lidem procházely rukama stejné věci a my jsme odpovídali na stejné otázky. Bylo to ale nyní mnohem těžší, neboť jsme seděli na rozpáleném slunci dosahující kolem 70 stupňů, zatímco oni seděli ve stínu pod stromem. Arogance a bezohlednost neměla konce. Někteří muži jen seděli v „kingovském“ posedu a dávali na odiv svoji nadřazenost a nafoukanost. Být v rodné zemi, skočil bych po nich už dávno.

Trik a úspěšné SOS

Dohodli jsme se s přítelkyní, že zahraji menší divadlo, jehož cílem bude požádat o povolení být pár minut v autě při zapnuté klimatizaci (která nefungovala). Svolení jsem kupodivu dostal - asi jsem vypadal dost strašně, neboť sedět na tak obrovském žáru muselo být znát. Nasměroval jsem si zrcátka tak, abych viděl, když by se někdo blížil a z tajné schránky jsem vytáhnul mobil, který jsme měli pro případ nouze stále nabitý a který nikdo, naštěstí nenašel.

Vytáčím spřízněnou osobu doma v ČR, maminku mé dcery Petru. Pochopila velmi rychle, že se děje něco vážného, neboť jsem ještě nikdy z takové dálky nevolal. Snažím se ji vysvětlit situaci a naznačit, kde zhruba asi jsme. Věděl jsem však jen to, že jsme jeli 66 km z hlavního města k Čadskému jezeru a následně jsme u rafinérie odbočili k jezeru a že jsme ujeli dalších asi 50 km. Nevěděli jsme kde přesně jsme, neznali jsme ani jméno vesnice, kde k incidentu došlo. Chabý signál často přerušuje komunikaci a SMS neodchází. Nakonec jsme domluveni, že pokud nastane situace, že se do večera neozvu, bude kontaktovat MZV. 

Ona ale místo aby počkala, okamžitě žhaví linky na Ministerstvo zahraničních věcí, kteří ji přepojují na ambasádu v Abuji (Nigérii), pod kterou spadá čadská oblast. I zde reagují velmi rychle a kontaktují nás na zmíněný tajný telefon. Bohužel jsem ale byl již zpět v kruhu našich soudců a telefon, který byl sice ukrytý, byl brzy odhalen. Z ambasády na něj telefonovali nepřetržitě a někdo z místních zvonění uslyšel. Telefon byl zabaven, ovšem od této chvíle nastal docela zásadní zlom. Místo vypichování očí a mlácení se jejich chování podstatně zlepšilo. Bylo zřejmé, že od tohoto okamžiku o nás někdo vysoko ví,a to je zřejmě přimělo své násilnické touhy mírnit.

Co to sakra na nás hrajou?

Proces rychle končí, veškeré věci odnášíme zpět do auta a během třiceti minut jdeme všichni k vozidlům. Začíná to mít nečekaný spád. Jsme optimističtí a plni očekávání, věříme že bude všemu konec. Nicméně další informace nedostáváme. Vedle mě sedí v autě člověk se samopalem, následujeme Toyotu, která je napěchována vojáky a druhé auto, kde sedí prefekt a další vyšší úředníci. Na cestách je celá řada vojenských a policejních kontrolních bodů, u kterých obvykle musí každý zastavit, v tomto případě se závory a klacky sami zvedají, vojáci salutují a vyšší rychlostí naše kolona projíždí. 

Asi po 80 km, nedaleko obrovské rafinérie zastavujeme u silnice, kde je řada nízkých domků. Nejdříve s obrovským zájmem sledujeme vzrušenou debatu přes čelní sklo a nedokážeme emotivní rozhovory zasadit do správného očekávání. Nakonec jsme vyzváni samým prefektem, abychom přijali pozvání k němu domů na pozdní oběd. To jsme nečekali, zároveň to pozvání bereme s rezervou, neboť tomu přestáváme rozumět. Co to na nás sakra hrají. Nejdřív mi div nevypíchnou oči a nyní jdeme k němu na jídlo. To mě teda podrž pane bože.

V části domu si všichni sedáme na koberec do kruhu. Výrazy v obličeji jsou jiné, smířlivé až skoro bych jim věřil, že je to všechno mrzí. Nevím, zda mám situaci pomoci a tvářit se příjemně a usmívat se, byť mi to sakra nejde, nebo se tvářit uraženě a odmítat nabízené jídlo. Volím zlatou střední cestu, úsměv číslo 3, neutrál.

Obsluhují nás prefektovo žena a jeho dcery. Pokládají do prostředka kozí maso, ryby, rýži, smažené banány a ovoce včetně obrovského melouna. Pořád nevíme, co se bude dít. Jestli to je rozloučení, omluva, nebo na nás něco hrají. Po necelé hodině přichází vystřízlivění. Odjíždíme do metropole N´Djamena do vězení.

Vězení v N´Djameně

Po příjezdu zajíždíme do dvora místní policie. Následně nás umisťují do cely, kde čekáme až do rána. Jedná se o jednoduchou místnost s několika židlemi a umyvadlem. Žádné informace ani procedura se nekoná. Jeden z vojáků nám kolem půlnoci přinese v igelitce vodu a něco k jídlu. Skoro jsme nespali, není divu. Naše nervy jsou na dranc. Stále dokolečka vymýšlíme, co nás asi tak čeká. Těžce nepříjemná situace a rozptyl možností našeho osudu je širší, než kam sahá naše fantazie. Je to zbytečná diskuze a plýtvání mozkové aktivity, ale obava z toho nejhoršího, že nás strčí na 20 let do smrduté díry je strašná. Takové zážitky a zkušenosti bychom si raději odpustili. Mimochodem s dvaceti lety nás vystrašil jeden z úředníků ihned při příjezdu, když brilantní angličtinou prohodil na naši otázku co nás čeká: „I hope you won’t get twenty years in prison“, což neznělo uklidňujícím dojmem.

Ráno nás vyvedli na dvůr, abychom se protáhli na čerstvém vzduchu. Všude se pohybují po zuby ozbrojení vojáci. Na lavičce je příjemně, sluníčko teprve vychází. Dotázali jsme se na možnost se najíst. Jeden z vojáků začal šmátrat v kapse a vytáhl nějaké bankovky. Řekl, že nám jde něco koupit. Využil jsem jeho vstřícnosti a zeptal se, zda můžeme mluvit s nějakým šéfem. Voják nás ihned odvedl do jedné z kanceláří, kde jsme se konečně mohli na něco zeptat bez toho, aby mi někdo vrážel prst do oka nebo se mě snažil utlouct. Na otázky našeho osudu nám sice neodpověděl, ale měl snahu nás uklidnit. Také chtěl poslat někoho pro jídlo, bleskově jsem se proto zeptal, zda bychom nemohli jít na snídani do nedalekého luxusního hotelu, který jsme při příjezdu viděli. On to překvapivě obratem zařídil a pověřil 3 vojáky, aby šli s námi. To bylo velmi pozitivní pro nás ale i výhodné pro ně. Jen jsme při snídani působili asi dost zvláštně až bizarně, když jsme z každé strany měli postaveného vojáka se samopalem. Restaurace byla plná ubytovaných businessmanů, kteří pohledy našim směrem rozhodně nešetřili. Přesto jsme si to uměli užít.

Výslech

Asi po hodině jsme se vrátili a ihned nás předvedli k výslechu. Seděli jsme v nepříliš útulné kanceláři ze všech stran obklopené šanony, které kdyby nebyly zubem času mastnotou a prachem slepeny k sobě, téměř jistě by nás při obyčejném bouchnutí dveřmi musely zasypat. Úředník se snažil celkem poctivě ověřit fakta, a dokonce nás vyzval, abych mu vysvětlil, co se stalo. Riskoval jsem, ale považoval jsem to za nutné vysvětlit, co bylo příčinou toho všeho. Vše zapisoval do protokolu s výjimkou toho, co jsme mu řekli my. Vyslechnul nás, ale na papíře se držel linie, kterou prezentovali ti před ním. Následně jsme byli desítky hodin střídavě pod zámkem a střídavě na dvoře pod stromem. Nejhorší v těchto situacích je čekání a nula informací. Tato situace trvala dlouhých 92 hodin, přičemž nás zaplavovaly střídavé vlny bezmoci, stresu ale i optimismu.

Zajímavá návštěva v cele vyslaná naší ambasádou

Po třech dnech se otevřely dveře našeho vězení a dovnitř vešel vysoký Čaďan ve svém muslimském oděvu. Zeptal se velmi hlasitým a autoritativním hlasem, zda se jmenuji Alexandr Bílek. Rychle potvrdím, že ano a v tu chvíli, za bedlivého sledování dvou samopalníků vytahuje z kapsy mobilní telefon a někoho vytáčí. Poté mi telefon podává. Na druhé straně se ozývá nejpříjemnější hlas, jaký jsem mohl v dané chvíli čekat. „Dobrý den pane Bílku, tady je velvyslanec české ambasády v Nigerijské Abuji Pavel Mikeš“ a pokračuje: „Protože nemáte možnost telefonovat, požádal jsem v rámci svých kontaktů člověka, který byl ochotný za vámi přijít a umožnit nám kontakt s vámi“. 

Jsme z toho zcela vedle. Dále se pan velvyslanec ptá, jak se máme a co nám kladou za vinu. Vysvětluji stručně o co šlo a následuje příslib, že bude naše ambasáda činit kroky, aby nám v rámci možností pomohla. Kontakt s ambasádou se stal dopoledne a hned večer nás čekala další návštěva z francouzské ambasády. Tentokrát se však jednalo o ráznou a rychlou akci. Vešli k nám tři muži, změří si nás pohledy a vyzvou nás ať jdeme za nimi. V kanceláři neprobíhá za naší přítomnosti žádná debata. Velvyslanec francouzské ambasády, francouzský policista pracující na téže ambasádě a další úředník si počínají velmi profesionálně ale také rázně, přičemž z nich doslova sálá obrovská autorita. Všichni vojáci i úředníci přítomni této návštěvě včetně nejvyššího stojí v pozoru a přihlížejí. 

Velvyslanec nás pobídne, abychom si posbírali v kanceláři veškeré své věci (techniku) a pošlou nás na dvůr k našemu autu. Poté se zavřou v kanceláři a po pěti minutách také přicházejí k autům. Odjíždíme, následujeme obě vozidla francouzské ambasády. V centru u benzínové stanice zastavujeme a domlouváme se, co bude dál. Jsme prý volní, ale pro jistotu nás prý doprovodí na hranice. Ještě tam telefonují, aby byl náš průjezd hladký. Loučíme se a děkujeme za jejich aktivitu a vracíme se neplánovaně, tentokrát ale moc rádi do Kamerunu. Našich cílů v Čadu jsme nedosáhli, ale rozhodně se tam i přes tyto komplikace příští rok vrátíme.

Autor: