Po stopách UNESCO: Uvíznutí ve vyschlém jezeře

Večer před setměním zde byl docela hluk, ptáci řvali a lehký vítr šustil nízkými keři, hladina jezera se kapánek vlnila, jakmile se sluníčko schovalo pod hladinu, nastalo dokonalé ticho. Ptáci snad na povel složili svá křídla, zavřeli zobáky i své oči. Vítr se utišil, jako když ho vypnete ovladačem na televizi, jezero se dokonale uklidnilo a na jeho hladině se s doznívající intenzitou zbytků světla zrcadlilo její okolí.

Jak to večer rychle a naráz vše ustrnulo, ráno se to zase vše stejně nečekaně probudilo. Ticho začíná ptákům žijícím u jezera připadat s prvními slunečními paprsky nudné, a tak začínají pěkně řádit. I díky nim se probouzíme.

Ranní překvapení

Chceme se divit, že nás nikdo z místních nestačil odhalit, jako to je pravidlem každé ráno. Žádné zvědavé pohledy skrz naše okna nevidíme, a tak vylézám z auta tak nějak neoblečen. Jenže chyba lávky. Oni nezklamali. Děti vystřídali starci z místní vesnice. Vědí, že není slušné "špiclovat", a tak zaujali pozice o poznání decentnější, jim určitě více slušící, na našich křeslech.

Trochu překvapeni jim popřejeme hezké ráno a než začne naše nacvičená ranní balící procedura, potřeseme si se všemi rukou, čímž nastavíme oboustranně přátelskou atmosféru. Hned je ale jasné, že tady se určitě nedomluvíme, mluví jen místním jazykem.

 Jim to ale vůbec nevadí, přesto nás zahrnou celou řadou monologů a určitě i otázek, soudě podle jejich výrazu ve tváři. Protože nerozumím, normálně jim všechno s úsměvem odkývám, přidám pár zdvořilostních pokusů o konverzaci a můžeme si vyčistit zuby, zabalit a pokračovat v cestě.

Jednomu z místních se ale zalíbilo naše křeslo a ne a ne pochopit, že ho chceme také zabalit. Veronika navrhla, ať mu ho necháme, protože jsme ho stejně za celou dobu použili asi 2x. Byl to dobrý nápad a jeho upřímná radost byla nejlepším začátkem do dalšího dne.

Navíc až ráno se mi konečně rozleželo v hlavě, jak vzácný dárek jsme vlastně včera dostali. Je to úžasné, kousek krunýře želvy, která zde naposledy vydechla před 5 miliony lety. Je to vůbec možné?

Keňa a naše vyhlídky

Jsme těsně za hranicí Etiopie, již na území Keni. Když bych měl popsat, v jaké situaci se zrovna nacházíme, řekl bych to asi takhle. Pustá, vyprahlá krajina, všude jen písek nebo kamení, teplota kolem 40 stupňů.

Stojíme na cestě, kterou vyznačuje jen nepatrně vyjetá a nezřetelná kolej vytlačená v písku. Náš Land Rover je trochu nemocný, má utrhnuté chrániče zadních kotoučů, které jsou jen přidrátované. Jeden zadní tlumič je po smrti a je tedy pravděpodobné, že velmi brzy odejde i druhý. Bez tlumiče je každá rána tvrdá, jak se říká železo na železo. Jsou tu i další kovové součástky na podvozku, které by bylo dobré zase zavařit.

Celé auto díky neustálé jízdě v prachu a písku strašně vrže. To by ale zase tak špatné nebylo, pokud by před námi nebylo 700 km trasou, kde nevede žádná značená cesta. V mapě sice vyznačena je, ale díky téměř nulovému používání jsou veškeré stopy, které by mohly připomínat alespoň náznak směru, ty-tam.

Jedeme jen podle kompasu a občas překontrolujeme růžovou čáru na navigaci, kterou bychom měli naší jízdou kopírovat, je ale nakreslená o několik kilometrů dále na druhé straně nízkých hor.

Dlouhé čekání na zvednutí závory

Po pár kilometrech přijíždíme k bráně NP SIBILOI, který je uzavřený závorou a není možnost ji projet okolo. Hledáme proto někoho, kdo nám ji otevře, což trvalo několik hodin. Protože zde hraje rádio, bylo jasné, že tu někdo musí být. Když se konečně "sympaťák" v klobouku ukáže, chce uhradit vstupné 15 USD za každého a ještě byl docela nekompromisní.

To ale já taky. Velmi slušně a snad i diplomaticky mu vysvětluji, že tady čekáme na otevření závory půl dne, zatímco on byl někde na rybách, navíc do parku nemáme zájem jet, ale jen potřebujeme skrz něj projet na jih a jiná cesta tady nevede.

 Aniž ho necháme reagovat, ještě Veronika rychle vytasí náš poslední trumf, speciální kartičky UNESCOCLUBu s vysvětlením, že i když by mu původní argumenty nestačily, stejně máme do všech parků vstup zdarma a těžko s tím něco udělá. Načež se pán rozzářil a závoru ochotně otvírá.

Nezapomeneme mu dát malou placatici slivovice a loučíme se. Zvířata zde téměř žádná nejsou, proto je celý den ve znamení opatrné jízdy s cílem přejet co největší kus této nehostinné krajiny. Druhý tlumič již prasknul také a naše tempo se tak snížilo na pouhých 20-30 km/h. Naštěstí se občas stane, že se objeví pláně rovné jako stůl, které se dají projet mnohem rychleji.

Jízda vyschlými jezery

Obrovské rovné plochy jsou vlastně dna jezer a jezírek, která vyschla poměrně nedávno a je velmi zrádné tudy projíždět. Povrch má téměř stejnou barvu jako okolí, potíž je ale v míře vyschnutí. Musíme hledat taková místa na projetí, aby se auto nezabořilo.

Moc vlevo jsou ostré kameny nebo keře, moc vpravo uvízneme v hluboké vrstvě bahna. Ideální hranice má mnohdy jen šířku auta. Je to náročná jízda a každou chvilku za sebou vidíme hluboké bahnité koleje.

Nikde není žádné vodítko, že jedeme správně. Jedeme prostě na jih. Kolikrát však zapochybujeme, jestli jedeme správně, protože pokud by bylo jezero byť jen částečně plné, nikudy jinudy se jet nedá. Nerozumíme tomu a říkáme si, že dokud jedeme tak buďme rádi.

Vyprošťování auta

Přišlo ale to, čeho jsme se nejvíce obávali. Auto se v plné rychlosti propadlo do velice hlubokého bahna, sedí na spodku a nemá cenu se snažit vyjet. Vytahujeme lopaty, ale je to hutná a těžká hmota, a tak to po chvíli stejně vzdáváme. V dohledu není žádný strom, o který by se dalo vytáhnout, ani balvan nebo jiný pevný předmět.

Poprvé během naší cesty musíme vytáhnout motorovou pilu a jít najít nějaký strom. Asi v kilometrové vzdálenosti nějaké stromky jsou, nařežeme tak několik kůlů a neseme je k autu. Máme 30 metrové kovové lano na navijáku a 40 metrové horolezecké lano. To je maximální vzdálenost, ve které musíme kůl hluboko a pevně zatlouct.

Máme velikou a těžkou sekeru, a tak to není zase tak velký problém. Jenže auto je "přicuclé" k bahnu, odpor je příliš veliký a je jasné, že na to ani naviják nebude stačit. Nakonec musíme auto podkopat, odlepit a po několika hodinách snažení je venku.

Protože jsme zabahnění až po uši, sprchujeme se a vaříme si oběd. V místě, kde jsme uřízli pár kmenů k vyproštění auta, vyvěrá pramínek čisté vody, a tak si ji pro jistotu trochu přineseme, neboť netušíme, kdy budeme mít možnost si vodu doplnit.

Přespáváme tady. Brzy ráno dolijeme do nádrže poslední 2 kanystry nafty a doufáme, že v prvním záchytném bodě, v pouštní vesnici North Horr, bude možné naftu koupit, byť jsme smířeni, že cena bude, jak to bývá v odlehlých místech, třeba i 300 Kč za litr.

Příští reportáž bude o pokračování pustinou a NP Mount Kenya.