To je obrovské množství najetých kilometrů, které se rovnají asi čtyřnásobku obvodu zeměkoule, a to velmi často za drsných klimatických a bezpečnostních podmínek, nezřídka po téměř neprůjezdných silnicích, cestách, stezkách nebo jen po těžce odhadnutelných rýhách nebo stopách v zemi.
Po stopách UNESCO: Prvotřídní asfaltka vede do kurníku |
Kolikrát jsme byli utopeni v bahně, to již nikdy nespočítáme, dvakrát jsme se dokonce převrátili na bok. A to není všechno, byli jsme celkem 13x zavřeni nebo zadrženi, 3x přepadeni a jen 2x jsme o něco nepodstatného přišli. Používáme ale zdravý selský rozum a byť jsme dost dobrodružné povahy, ze zásady se neženeme do jistých potíží, i když ne vždy dokážeme riziko správně vyhodnotit. To, co se stalo nás však zaskočilo a málem stálo všechno. A rozbuškou byla úplně obyčejná lidská vlastnost, kterou by každý ve své výbavě měl mít. Ale o tom až později.
Než jsme z jižního Kamerunu dojeli na sever k hranicím Čadu, 3x se nám rozbilo auto a 3x jsme se museli vracet zpět do hlavního města Yaoundé. Bylo to opravdu jak u blbých na dvorku, sem tam, sem tam, sem tam. Nejdříve po 220 km, poté po 320 km a nakonec po 380 km. Lámali jsme si hlavu s tím, zda se jedná jen o souhru náhod, nebo snad jde o nějaké znamení? Že by nám snad „ten nahoře“ tímto způsobem naznačoval, že bychom tam jezdit neměli? Černá kočka s bílými tlapkami, která nám přeběhla už na samém severu země přes cestu byla snad už jen pomyslnou třešničkou na tomto smutném dortu.
První varovné signály
Kamerunské silnice jsou docela obstojné, alespoň co se týče hlavních tahů. Čím se ale dostáváme více na sever, je v nich více děr než dobrých úseků a později je již lepší jezdit mimo „silnice“ po vyjetých trasách v písku nebo si hledat trasy svoje. Často tak nevědomky během hledání cesty vjedeme do vesnic, které kvůli chýším nalepených na sebe nelze projet a couvat v davu zvědavců v úzkém prostoru je komické i složité zároveň. Ale s jistotou musím říci, že právě díky těmto náhodám vznikají super zážitky a setkání.
  |
Již během cesty na sever nás na všech pumpách nebo vojenských či policejních kontrolních bodech upozorňovali, že se do Čadu nedostaneme, neboť v severní části země, na tzv. extrémním severu při hranicích s Nigérií operuje nebezpečná teroristická organizace BOKO HARAM, která si Evropany projíždějící touto lokalitou v žádném případě nenechá ujít a využije každičké příležitosti pro jejich únos.
Počítali jsme s tím, že se tam nakonec nedostaneme a budeme muset využít alternativní trasy přes SAR, přesto jsme se nenechali odradit a pokračovali dál. Krajina se postupně měnila z hustě zalesněné oblasti na jihu, které jsme již měli popravdě plné zuby, až po ryze písečnou oblast na severu, která je velmi suchá, přehledná, krásná a myslím i fotogeničtější. Největší výhodou je absence komárů, kteří jsou tím nejobtížnějším, co nás na cestách fakt děsně štve. Minulý rok jsme prodělali třikrát malárii, a tak jsme si řekli, že více písku a horka bude pro nás tak jako tak přínosem.
Mora: uprchlíci z okolních zemí
Po překonání 3400 km z Doualy (místo 1500 obvyklých) se konečně dostáváme do městečka Mora, ležící pouhých 250 km od čadské metropole N´Djamena. V centru této malé obydlené lokality nás překvapil obrovský dav barevně oděných lidí, převážně žen a dětí, kteří se mačkali na prostranství zhruba 100 x 100 m naproti kasárnám Kamerunských ozbrojených sil BIR. Ihned jsme zastavili a spěchali obhlédnout, co se tu děje a co je příčinou tak velké koncentrace lidí.
Byl zde cvrkot, neustále někdo pokřikoval a lidé sedící za igelitovou páskou seděli povšechně na zemi a buď si nás prohlíželi, nebo se bavili spolu. Ujal se nás samozvaný průvodce s tričkem, na kterém bylo velkými písmeny francouzsky napsáno „NON AU TERORISME“. Až od něho se dozvídáme, že se jedná o vesničany z Nigerie, Nigeru, Čadu, SAR a Kamerunu, kteří čekají na registraci a kterým již nezbylo nic jiného, než utéct před brutálním násilím ze strany teroristické skupiny BOKO HARAM. Patří prý mezi ty, kterým se podařilo utéct, vesnice zůstaly vyrabované, vypálené, muži byli zabiti a hezké dívky odvlečeny.
Ženy a děti mají překrásné šaty, sedí na zemi a všechno co mají jsou právě jen ty šaty. Být zde, je pro ně doslova a do písmene záchrana života. Kupodivu nemají problém se nechat vyfotit, často vzpílají rukama k nám a jsou vděční za obyčejný oční kontakt nebo podání ruky. Nešetříme tím a snažíme se rozzářit jejich oči a věnujeme doslova každému pohled nebo ruku, což je to nejmenší, co můžeme udělat.
Je to velmi emotivní setkání. Podle jejich rozzářených pohledů lze usoudit, že paradoxně v tento okamžik prožívají docela optimistické období, neboť se dostali ze spárů jisté smrti buď kulkou nebo mačetou do hlavy, sexuálního otroctví a následné smrti nebo smrti hladem a jsou nyní na území, kde budou přinejmenším v bezpečí, což není zrovna málo. Zde vyplouvá na povrch právě to, co je v životě nejdůležitější. Obyčejně neobyčejný život.
Na koberečku u prefekta
Asi po hodině odjíždíme, vymotáme se z městečka na hlavní silnici a máme namířeno dále na sever. Při výjezdu z města nás však zastaví policie a vojáci, kteří mají za úkol zabránit průjezdu komukoliv. Bez jakékoliv debaty nás otáčejí zpět a po zabavení dokladů nás vyzvou, abychom následovali vojáka na motorce. Po pár minutách se dostáváme k budově, která slouží jako místní úřad prefekta, obdoby našeho starosty. Než se k nejváženější osobě dostaneme, dostávám nabídku od vojáka na odkup našeho LAND ROVERA DEFENDERA.
Naše auto vzbuzuje s železnou pravidelností stejně pocity a přijímáme stejné žádosti od samého začátku naší expedice, od roku 2012. S díky odmítám nabídku a slibuji, že pokud k tomu jednou dojde, že to promyslím. V prvním patře vcházíme do jeho kanceláře a stojíme na pomyslném koberečku, v těžce vyklimatizované místnosti, která spíše připomíná mrazák než kancelář. Ještě nám v těchto zeměpisných šířkách nikdy zima nebyla, tentokrát ano. Očekáváme problém, ale opak je pravdou. Vlídné a přátelské přijetí, nabídka místa k sezení a rozzářené oči, které dychtí po informacích, které jsou v naší situaci očekávatelné je pravdou.
Spustíme tak naši tisíckrát obehranou písničku, kdo jsme, jak intenzivně cestujeme, co máme za sebou a co máme v plánu a nezapomeneme ani na dotaz, zda zná naše fotbalisty, kteří vždy zabírají. Debata byla dlouhá a velmi příjemná, dozvěděli jsme se hodně o bezpečnostní situaci, o neustálých útocích, o nutnosti 24 hodinové ochraně každého metru hranic, strategii útočníků a možnostech průjezdu.
Viděli jsme tucty fotografií nádherných dívek přivázaných k potrubí a opásané výbušninou, viděli jsme fotografie naprosté zkázy po výbuchu sebevražedného útočníka uprostřed tržiště a viděli jsme fotografie některých chycených útočníků. Vypadají bohužel stejně jako kdokoliv jiný. Nejdříve nám pan prefekt cestu rozmlouval, brzy však ustoupil, domluvil telefonicky schůzku s místním generálem a za pár minut jsme odjížděli. Předtím nás ještě prefekt požádal o pár minut. Jakožto praktikující muslim si rozmotal kobereček, učinil jednu ze svých každodenních povinností a pak již jen seběhl široké schodiště a s úsměvem nasedl do svého 30 let starého Mercedesu dovezeného z Německa. Policista sednul na motorku, my do svého vozu a jeli jsme na jednání do kasáren. Byli jsme plni očekávání.
Poprvé u vojáků
Vozidla jsme nechali všichni venku, proběhla kontrola u brány těžce vyzbrojenými vojáky, kteří nejvíce připomínali ty americké a následně jsme prošli přes dvůr do velkého stanu. V jeho štítu byla pověšena velká mapa, dlouhý stůl a lavice zabíraly většinu plochy stanu. Nejdříve přišel voják, který nás přivedl od brány a zasalutoval před sedícím generálem a dalšími, evidentně vysokého postavení a uvedl nás. Sklapl paty a zmizel. Následně vstoupil prefekt a podal nám všem ruku, následně my udělali totéž.
Sedli jsme si ke stolu a začala podobná debata, jako u prefekta. Tentokrát však generál všechno komentoval obdivnými i varovnými citoslovci a neustále nás plácal po zádech a podával nám pořád ruku. Ukazoval ukazovátkem na pověšenou mapu, která znázorňovala oblast, v jejíž jižní části se právě nacházíme až po úplný sever, východ a západ. Po obvodu hranic byl zakreslený doslova jeden křížek vedle druhého, dokonce se navzájem překrývaly. Znázorňovaly jednotlivé kontrolní body, prostřednictvím kterých armáda oblast hlídá. Vysvětlil, že je velmi vysoké riziko do oblasti jezdit a není možné jet bez doprovodu. Vůbec se nás však nesnažil odradit, již jen řešil, kolik lidí s námi pošle a kdy to provedeme.
Generál byl v tu dobu určitě pod vlivem něčeho omamného, měl úplně červené oči a působil velmi unaveně. Přesto dokázal velmi tvrdě a jasně rozdávat úkoly, šlehala z něj autorita i strach, jeho obrovské vypouklé oči vypadaly, jako by měly každou chvilku z důlků vypadnout. Vojáci se ve stanu střídali jak na běžícím pásu, přijímali rozkazy a okamžitě je odcházeli řešit. Na dvoře se za dvě hodiny, které jsme zde strávili, vystřídalo několik zaprášených jednotek, které přijely z drsného pouštního terénu.
Nestačili jsme je obdivovat, co všechno měli na sobě, jak silné oblečení a výzbroj dokáže takto vytrénovaný chlap na sobě nosit je obdivuhodné a z našeho pohledu nepochopitelné. To vše při minimálně 60 stupňovém vedru. Na dvoře se vždy vysvlékli do spodního prádla, začali si prohlížet a čistit zbraně a polévat hlavu vodou z lahve. Poté si našli stín a polehávali. Bezesporu to patřilo k jejich nejpříjemnějším chvilkám. Ti největší tvrďáci odpočívali na rozpáleném slunci.
Spíme v chlívku pod těžkou ochranou
Bylo již odpoledne, a tak se dnes již prý nepojede. Jedná se sice o pouhých 250 km, ale cesta je písečná a plná možných nepředvídatelných okolností. Jede se ráno, bylo rozhodnuto, do té doby jsme pod jejich ochranou. A dostali jsme to příkazem. Je jim totiž jasné, že o naši přítomnosti se už všude ví, a to není dobře. Zavezli nás do jednoho hotelu, oni tomu říkali hotel, ale připomínalo to spíše chlívek starého kozla. Bylo to ale určitě to nejlepší, co zde bylo k mání.
Po zaplacení nějaké směšné částky v řádu desetikorun jsme dostali pokoj, který musel kvůli vedru být stále otevřený. Ihned jsme dostali přiděleno několik vojáků, které nás měli následujících 17 hodin, hlídat. Měli jsme důrazný zákaz vyjít z brány ven. Autem jsme složitě zajeli na dvorek, který se velikostí blížil velikosti našeho vozu. Musela se kvůli zaparkování také přemístit koruna jednoho stromu na jinou stranu a vysadit vrata. Alespoň jsme si vyprali a odpočívali.
Jakmile jsme jen ze zvědavosti vytáhli hlavu z brány, vojáci okamžitě zahájili manévry. Rozběhli se po okolí a drželi zbraně připravené k okamžité střelbě. V noci se kvůli vedru moc spát nedalo ale bylo zajímavé, jak vojáci s přivezenými reflektory neustále projížděli okolní svahy. Vůbec jsme nepochybovali, že možnost přepadení a únosu myslí vážně. Tak jsme v noci alespoň picnuli melouna a všem jsme ho rozdali. Bylo nám trapně, že kvůli nám musí tolik lidí být v pohotovosti. Ale rozkaz je rozkaz.
Ozbrojená eskorta jede s námi
Ráno v 6 hodin nás vyzvedla eskorta a po vyproštění našeho auta z myší díry jsme odjeli ke kasárnám, kde na nás čekal prefekt v nastartovaném Mercedesu. Přišel se s námi rozloučit. Z brány poté vyjelo dalších 5 vojenských transportérů se střílnami a obrovskými bednami plnými munice. Celkem s námi jelo 6 vozidel s 25 vojáky. Přišel k nám voják, zřejmě velitel akce a seznámil nás s uspořádáním a pravidly, které musíme dodržovat. Chtěl, abychom nikde nezastavovali, abychom drželi odstup 20-30 metrů od před námi jedoucího vozidla a měli zavřená okénka. V případě střelby jsme se měli zastavit a lehnout si na zem a nechat auto kde je. Do vozidla nám dokonce umístili velmi silný kovový plát oceli, který by měl částečně zabránit případnému zranění střelbou z lehčích zbraní.
Vyjíždíme. Eskorta razantně protočí kola u svých vozů, kamínky ze záběru pneumatik nám zasypou čelní sklo. U prvního kontrolního bodu nám automaticky uvolňují prostor pro projetí. Vjíždíme do oblasti, kde pravděpodobnost únosu hraničí s jistotou.
