Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Všude jen lesklé diamanty

Cestování

  7:06
Hned jak mě první sluneční paprsky probudí, začnu se z naší auto-postele neohrabaně sunout k volantu a ven, čímž mé obě holky spolehlivě probudím. Po průjezdu pouští Kalahari máme písek ve všech třecích plochách auta, a tak jakýkoliv pohyb způsobuje dost nepříjemné vrzání. Udělám rychlý čaj a do několika minut odjíždíme. Nacházíme se v kempu Nossob ležícím v geografickém výběžku mezi Botswanou a Jihoafrickou republikou nedaleko hranic s Namibií. Nicméně kemp leží na území JARu, kam jsme se nevědomky dostali z Botswany skrz poušť Kalahari.

Oblast těžby diamantů je obrovská, pokračuje až k moři a dále na sever až k namibijskému městu Luderitz. foto: Alexandr Bílek

Za velmi příjemný a dobře vybavený kemp jsme zaplatili asi 700 Kč, což bylo na služby a vybavení moc fajn, naopak za projetí parkem od nás nikdo nechtěl ani rand. Stalo se tak proto, že jsme přijeli z pouště, odkud žádná oficiální cesta nevede, a tak nás neměl ani kdo zkasírovat. Než jsme urazili 160km úsek skrz park na asfaltku, měli jsme neuvěřitelné štěstí si dostatečně užít nádhernou podívanou. Přímo u cesty pod stromy odpočívalo několik rodin lvů s úplně narvanými břichy, nedaleko od roztrhaných antilop netrpělivě přešlapovali supi, kteří měli velký a přirozený respekt před dalšími strávníky, kteří „jídelní stůl“ po lvech obsadili jako první.

Hodovali zde totiž hyeny a šakali. Takových partiček jsme zde viděli povícero a příroda nám tak přichystala podívanou, jakou jsme v žádném jiném parku v tak velké míře neviděli. Průjezd podél téměř vyschlé řeky Nossob kolmo na jih není nijak náročný, zvládne to i vozidlo bez náhonu na všechny čtyři kola, ale cesta je zde opravdu extrémně prašná, skoro jsme si mysleli, že projíždíme nějakou vápenkou. Drtivá většina návštěvníků jsou důchodci s prvotřídní kempinkovou výbavou jak v terénních, tak i obyčejných vozidlech. U výjezdu z parku jsme si v nové a architektonicky velmi povedené budově, kde sídlí jak vedení parku, tak úředníci obou hraničních přechodů, vyřešili veškeré formality.

Dokonce jsme si měli možnost zpětně zlegalizovat nelegální vstup do země. Úředníci se nad naší trasou podivovali, zkoumali všechny naše razítka a dokonce jsme jim museli ukázat nějaké fotografie, abychom náš příběh učinili věrohodným, načež odpovědí bylo černochovo zvednuté husté obočí, vykulené oči a prásknuté razítko na správné místo. Dnes v noci musíme být v Johannesburgu, což je 1.300 km. Je krátce po poledni, takže máme co dělat. Dcera odlétá po dvou týdnech sama domů, Botswana byla její 41.země, a protože je na světě jen něco málo přes 200 měsíců, není to vůbec špatné. Domů se jí nechce, ale škola volá. Před námi je mnoho tisíc kilometrů zpět přes Namibii, Angolu, D.R.Congo, R. Congo do Gabonu a možná ještě dál.

Všude jen diamanty

Protože Veronika je ženská opatrná, prosazuje logicky jednodušší, jistější a nenáročnou severní trasu k hranicím Namibie. Pořád nám něco mlátí v podvozku, teče olej i nafta, což již dávno považujeme za běžný folklór, ale nemůžeme to zase tak jednoduše přehlížet. Pokud by nás auto nechalo stovky kilometrů daleko od nejbližší pomoci, určitě bychom si to zavařili. Pokud ale pojedeme navrhovanou jednoduchou trasou, definitivně přijdeme o poslední místo ze seznamu UNESCO v JAR, které ještě do naší sbírky chybí, tzv. Richtersveld – kulturní krajina s botanickými unikáty, s čímž se nechci smířit zase já. Proto nejdřív z opatrnosti, jako kompromis navrhuji, že pojedeme alespoň k Atlantiku.

Jedná se o 150 km z města Steinkopf do městečka Port Nolloth, které leží u moře a dále můžeme pokračovat po pobřežní cestě do Alexanderbaai, což už je až na samotné hranici s Namibií. A pak uvidíme, když bude auto držet pohromadě, tak to riskneme a projedeme park Richtersveld nebo se vrátíme. Již od města Steinkopf jsou podél silnice cedule, které upozorňují na to, že všude okolo se těží diamanty, žádné kamínky se nesmí odnášet a když to uděláme, jsme zloději. Jsou zde i telefonní čísla pro nahlášení nelegálních hledačů. Oblast těžby diamantů je obrovská, pokračuje až k moři a dále na sever až k namibijskému městu Luderitz. Všude se to po cestě leskne, a tak nám to nedá a jediné živé bytosti, kterou zde potkáváme, se zeptáme, zda to lesklé jsou opravdu diamanty. Jednalo se zrovna o zaměstnance těžařské společnosti De Beers, který u nás zastavil, a tak nám potvrdil, že to tak je. Paráda, takže jezdíme a šlapeme po tom vzácném kamení? Po nerostu, po kterém touží celý svět?

Za plotem vidíme těžařské stroje, z laického hlediska vypadají práce na těžbě dost chaoticky a nesystematicky. Na obrovské ploše se prostě tu a tam těží. Ale asi vědí, co dělají. Stmívá se a světlo našeho auta v této bohem zapomenuté oblasti postupně rozzařuje všechny ty maličké diamanty. Jsou jich tisíce, jde však jen o maličké úlomky, které jsou prakticky bezcenné. Když se některý leskne výrazně více než jiný, tak spěšně zastavuji. Opatrně vystoupím a ten konkrétní odlesk nespouštím z očí, nesmím ani mrknout, abych ho neztratil a pomaličku se přibližuji. Jenže než dojdu na místo, jeho jas najednou rapidně zeslábne a já v ruce držím jen další bezcenný diamant.

Afrika a diamanty

Když se o diamanty začneme více zajímat, dozvídáme se podrobnosti, o kterých jsme neměli ani ponětí. Africké země prý prodají každý rok diamanty za 10 miliard dolarů a vůbec největším vývozcem je prý sousední Botswana. Děti tak mají díky diamantům školu zdarma, což je sice chvályhodné, jedním dechem je ale nutné se pozastavit nad jejich největším neduhem, zákeřnému onemocnění AIDS, kterým trpí až 60% obyvatel této země. Zdá se, že bohatství plynoucí z těžby diamantů místní vláda nedokáže bezezbytku využít ku prospěchu obyvatel a že má co zlepšovat. V Namibii prý tvoří obchod s tímto „šutrem“ skoro 50% exportního zisku. Největší firmou, která se zabývá těžbou i obchodem s diamanty, je právě firma De Beers, která má hlavní sídlo v Londýně. A co je vlastně tak zvláštního na diamantech?

Diamanty jsou všude

Nejedná se o jen tak ledajaký kámen, je to nejtvrdší přírodní materiál, který byl kdy objeven. Je tvořen uhlíkem, který je všude kolem nás, při teplotách přes 1.300 stupňů a tlaku 70.000 kg/centimetr čtvereční. Takový tlak je prý až v hloubce 150-200 km pod zemí. Na povrch se pak diamanty dostanou díky vulkanické činnosti. Hmotnost diamantů se udává v karátech (carat), jeden karát má 0,2g, jeden gram je tedy 5 karátů. Zajímavé je, z čeho se váhová jednotka vyvinula. Jedná se o semena svatojánského chleba, které má semeno prakticky po celém světě stejně velké a těžké, a tak bylo využíváno jako spolehlivá váhová jednotka. U diamantu není důležitá jen velikost, ale také čistota, brus nebo barva. Největší surový diamant byl nalezen v Jižní Africe před 110 lety, jmenuje se Cullinan a měl 3.106 karátů (621,2g).

Co Atlantik vyplavil, je v muzeu

Blížíme se k městu Port Nolloth, ke kterému sjíždíme po rovné a dlouhé asfaltové cestě. Autem sjíždíme z vysokého horizontu po asi 5 km dlouhé silnici skoro střemhlav dolů do pekelného kotle. Město je zahalené do těžkého a temného mračna, které je tak široké, kam oko dohlédne. Z dálky oblast působí velmi depresivně, o čemž shodou okolností píšou i v našem knižním průvodci. Město je prý držitelem rekordu v rámci JAR, kdy je zde mlha přes 200 dní v roce. Fuj. Odporné to podnebí. Městečko je ale také pověstné hledači pokladů ve vracích, kterých je blízko pobřeží velké množství nebo dívkami, které zde balí potápěče a hledače diamantů.

Nad městem je úplně jasno a bez mráčku, zatímco když protrhneme mračnou hráz, je během okamžiku temno, vlhko a nevlídno. Lidí, které potkáváme podél silnice a ve městě, není mnoho, jsou však všichni bez nálady a jiskry. Místní klima jim totiž na náladě a optimismu přidat prostě nemůže. U pobřeží v přístavu si Veronika zabrblá větu: „Tak takhle si představuji místo, kde bych žít rozhodně nechtěla.“ Myslím, že to vystihuje vše. Oblékáme se, je nám zima. Hned vedle přístavu je malé muzeum. Vypadá jako z dob minulých, polorozpadlá chaloupka, vedle lodička plná čerstvých řas, které vyplavilo rozbouřené moře dnes ráno. Rozvrzané dveře nás vyruší z přemýšlení o tom, jak jen tady ti lidé mohou žít. Otočíme se a v nich stojí stařík, dříve snad kapitán lodi, který na nás mává, ať jdeme dovnitř. Jeho pozvání přijímáme, fouká mrazivý vítr, a tak doufáme, že uvnitř bude lépe. Muzeum přináší svědectví o všem, co moře vyvrhlo a co desítky potápěčů pod mořskou hladinou kdy našly.

Nedaleko od roztrhaných antilop netrpělivě přešlapovali supi, kteří měli velký...
Nedaleko od roztrhaných antilop netrpělivě přešlapovali supi, kteří měli velký...

Dědoušek vypadal přesně tak, jako celé město a přesně tak, jak si představujeme, že lidé v této bezútěšné oblasti žijí. Chřadnoucí, 24 hodin nasávající bývalý námořník, alkohol a acetylen z jeho dechu cítíme úplně všude. Jakmile se za námi zabouchnuly dveře, ze staříka se vyklubal mimořádně ukecaný průvodce. Provádí nás a se zaujetím nám vypráví historky o každé jednotlivé drobnosti. Jeho oči se lesknou radostí, že ho někdo poslouchá a na naše občasné otázky raději neodpovídá. Věříme mu, že si toho tady užil asi opravdu víc než dost, po více než hodině však musím jeho monolog přerušit a tak svoji přednášku zakončuje nabídkou prodeje svých knih, které vytisknul na běžné tiskárně a sešil sešívačkou.

Platíme za muzeum a přidáváme mu něco na přilepšenou. Odcházíme, ve dveřích se míjíme s další rodinkou z Německa, které se průvodce s radostí ujímá. Jako poděkování mu ukážeme vztyčený palec, jeho rozzářené oči se radostí lesknou a kvapem zavře za sebou dveře. Muzeum působilo jako prvotřídní smetiště všeho, co sem kdo kdy přinesl. Je tam vystavené vyplavené oblečení, panenky s utrženými končetinami, mince, sošky, staré rezavé předměty denní potřeby, kotva nebo dokonce záchranná vesta z lodi Titanic. Jenže co by tu dělala vesta z Titaniku? To je nějaká blbost, říkám si. Je to podvrh a než se stačím zeptat, sám to stařík dobrovolně přiznává. Každopádně se zde najdou pěkné i hodnotné věci, které zde jsou tak nějak naházené a naskládané, jak šel čas, dokonce i pár diamantů a jiných nerostů zde má uložené v zašlé uzamčené vitrínce.

Staříček nás provádí a se zaujetím nám vypráví historky o každé jednotlivé...

Před muzeem chviličku pozorujeme rybáře, kteří zápasí se sítěmi, na jejichž dně se mrská pár rybiček. Všude je bahno, bez holínek se zde nedá udělat mimo silnici ani krok. Ještě si uděláme takový komplexní auto-sightseeing po městě, aby nám náhodou něco neuniklo a mizíme. Pokračujeme po pobřeží do Alexanderbaai, všude se těží, všude jsou ploty a upozornění, že se nacházíme v oblasti těžby diamantů. Pokračujeme po cestě, po které se nedá jet rychleji než do 10 km/h, je to nejhorší, co může naše auto potkat. Tvrdé varhánky vše v autě rozvybruje, vyklepe, dokonce nám po čase zase upadl volant. Všechny šrouby jsou vyklepané. To ale není všechno, přicházíme ještě o kolo a chránič disku. No nic, už se vracet nebudeme...

Autor: