Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Windhoek a dinosauří stopy

Cestování

  6:40
Do hlavního města Windhoek dorážíme až pozdě večer. Ráno musíme dát auto do servisu, protože zde je poslední autorizovaný servis pro náš Land Rover, který během naší expedice budeme moci využít. Chceme si koupit nějaké náhradní díly a hlavně opravit převodovku.

Na informační tabuli se dočítáme, že jde o vzácnou národní památku a pokud ji někdo bude ničit, půjde rovnou do vězení. Začínáme věřit, že je všechno tohle opravdu pravé. foto: Alexandr Bílek

Na parkovišti u nějakého obchodního domu si za velkého zájmu širokého okolí připravujeme jídlo a pak hledáme místo, kde bychom mohli přespat. Není to jednoduché, větší města jsou na takové přespávání dost nevhodná. Buď jsou všude hlídači a nedovolí nám někde zaparkovat a přespat, nebo jsou to okrajové části, kde to může být dost o ústa. Párkrát proto zajíždíme do menších uliček, jenže pokaždé se otevřou vrata některého z přilehlých domů a hlídač nás odtud vykáže.

Nakonec uleháme kousíček od benzínky v nenápadném rohu. Ještě asi hodinu sleduji z postele okolí a pozoruji lidi. Prochází jich kolem nás velká spousta, byť už jsou dvě hodiny ráno. Když najednou zaregistruji, že nějaký kluk už kolem nás prochází poněkolikáté, začne mě zajímat. Sleduji ho a je mi jasné, že má něco za lubem. Máme zatemnělá skla, jediné čiré je čelní. Dovnitř vidět prostě nejde. Ten kluk je divný. Najednou se zastaví po pravém boku našeho auta, jen asi 10 metrů od nás, dívá se našim směrem, přemýšlí, sleduje okolí a najednou, když není nikde ani noha, se nečekaně naplno rozeběhne přímo proti boku našeho auta. Okamžitě jsem pochopil, že máme malér a neměl jsem čas se zmoci na nic jiného, než že jsem zařval „heeeej“ a velmi hlasitě jsem zabouchal na okno.

Celý den až do večera jsme na cestě, jedeme jen po prašných a kamenitých...

Asi půl metru před autem, doslova v poslední milisekundě, to stočil a utekl. Později jsme přemýšleli, co asi měl za lubem, a nic jiného nás nenapadlo, než že chtěl asi vší silou kopnout do auta, aby zjistil, jestli máme alarm nebo zda z auta někdo vyleze a pokud by se nic nedělo, pravděpodobně by šel do akce, rozbil nám okno a vykradl nás, nebo chtěl okno rozbít hned. No nic, další zkušenost s přepadením, které jsme dokázali na poslední chvíli odvrátit jako již několikrát dříve. Když k něčemu dojde, vždy se tak stane ve velkém městě. Nikde jinde potíže nemíváme.

Odevzdáváme auto do servisu

Ráno odevzdáváme auto do servisu v hlavním městě Namibie, Windhoeku, a je nám okamžitě jasné, že si to tady všechno musíme pohlídat. Jsou to normální nepoctivci v kravatě očividně velmi lační po penězích. Je to asi to nejhorší, co se může stát, když jsme nuceni dát auto do originálního servisu. „Smrdí“ to tam všechno arogancí, chuť po penězích lze vycítit z každého jejich úkonu. Chlap v kravatě si ani nenechá nic vysvětlit, rovnou sedne do auta, zřízenec otevře vrata, vjede dovnitř a jediné co nám řeknou, je, že máme přijít odpoledne. Že jim chceme vysvětlit, o co jde? To je nezajímá, jsou to přeci odborníci, kteří to zjistí sami. Domáháme se proto přístupu dovnitř, chceme si vzít věci z auta a hle? On to je problém. Už po pár minutách máme po náladě. K autu nás pouštějí až tehdy, kdy chceme zrušit prohlídku a chceme jet jinam.

Už je pozdě, stmívá se, a tak tu sedíme až do tmy. Popíjíme mangové smoothies a...
Manželé z Holandska zde pěstují kaktusy

Provádí nás dva hlídači zázemím servisu, všichni se zde pohybují v kravatách a mají ušpiněný jen jeden jediný prst. Všichni se náramně baví nebo dělají chytré. Fujtajbl, jak takovou společnost nemáme rádi. Mnohem raději hledáme servisy, kde jsou kluci ušpinění od oleje a mazutu, řekneme jim, jaký je problém a oni hned skočí pod auto a řeší to. No nic, jdeme si sednout na snídani do krásné kavárny Old Continental, do které chodí vládní úředníci, je to malá, moderní, ale vkusně zařízená kavárna s internetem, majitel je Holanďan a pracuje v otevřené kuchyni před zraky hostů. Po stěnách visí kopie víz a razítek v pasu těch zemí, které se mu podařilo navštívit před dvaceti lety. Hned se s námi dává do řeči, on obdivuje naše plány, my zase jeho restauraci a přitom snídáme omeletky s lososem a čerstvý chleba.

Když na chvilku odejde, odkrademe se na wc s kartáčkem na zuby v kapse udělat nějakou hygienu. Poté odcházíme najít nějaké levné ubytování, je víc než pravděpodobné, že tu pár dní zůstaneme. Nejlevnější ubytování ve městě je asi za 800 Kč a to je prosím pěkně stan s postelí. Parkuje tu celá řada obytných a terénních aut, kterými jejich majitelé cestují po této krásné zemi.

Večer se v servisu dozvídáme, že seznam věcí, které od nich chceme opravit, vyjde na 30 000 Kč. Následuje týden slibů a každodenního zklamání. Je to neuvěřitelné, za 7 dní udělali jen převodovku a na zbytek ani nesáhli. Ale proč? Protože mají smlouvu s dodavatelem z JAR a skoro nic jim nepřišlo. Když jsme to však vzali do svých rukou, zašli do obchodu specializovaného na Land Rovery o pár ulic dál, všechno se zde dalo koupit okamžitě. Tomu říkám péče o zákazníky. Je nám z nich na nic, bereme auto a odjíždíme. Mělo to všechno ještě další důsledky, ale o tom až jindy.

Windhoek

Windhoek je hlavní a velmi rušné město Namibie. Má přes 450 000 obyvatel s velmi multikulturní společností, je poměrně čisté a moderní. Architektura pochází zejména z dob německého kolonialismu. Nejznámějším místem, kolem kterého jsme chodili každý den, je Gibeon Meteorite Fountain, kde na ocelových sloupech přímo v centru města je vystaveno 31 unikátních meteoritů. Působí to dost kýčovitě, ale místní jsou na to pyšní. Windhoek leží v nadmořské výšce přes 1600 metrů na náhorní plošině Khomas Highland poblíž horského masivu Auasberg.

Těšíme se na nejstarší důkaz po živých tvorech, o kterých jsme neměli vůbec...

Většinu času jsme však strávili procházením města bez jasného cíle a posedáváním v kavárnách. Nevíme, kdy si budeme moci trochu toho komfortu dopřát. Následuje totiž Angola, D.R.Kongo, R. Kongo atd. Přestože již v kempu nebydlíme, známe kód do areálu, a tak využíváme možnosti nepozorovaně si přeprat špinavé prádlo v horké vodě a před půlnocí odjíždíme. Ráno ještě nakoupíme v nákupním středisku asi 100 kg potravin, jako je rýže, těstoviny, noky, hrášek, kukuřici, ubrousky, prací prášek apod., neboť víme, že Angola je na potraviny extrémně drahá.

Dinosauří stopy

Jedeme z hlavního města Windhoek na sever a mezi města Okahandja a Otjiwarongo odbočujeme na prašnou cestu, která vede k našemu cíli, Dinosaurus Footprints (dinosauří stopy). Protože už je tma, zastavujeme v přírodě, kde si připravíme spaní. Přes cestu nám přecházejí dikobrazové, jako by se nechumelilo. Chci si udělat fotku, ale jsou hrozně rychlí, protáhnou se mezi dráty v plotě, který je z obou stran silnice, a jsou pryč. Občas mi to v noci nedá a nečekaně rozsvítím reflektory a bavíme se tím, co kolem nás postává. Antilopy, hyeny nebo již zmínění dikobrazové.

Je to neuvěřitelné, že naše civilizace trvá vlastně jen malou chviličku, pouhá dvě tisíciletí. Stopy dinosaurů zde jsou otisknuté ale již 219 milionů let!! To je přeci nepředstavitelná doba. Těšíme se na nejstarší důkaz po živých tvorech, o kterých jsme neměli vůbec žádné tušení. U brány je napsáno, že si máme otevřít sami a zase zavřít. Po kilometru je další brána, kde stojí, že máme houkat nebo křičet. Přichází Němec, který zde žije celý život. Zapisuje si nás do sešitu, ve kterém jsme dnes první, o den dříve zde byli jen 3 lidé.

U brány je napsáno, že si máme otevřít sami a zase zavřít. Po kilometru je...

Platíme každý 20 ND (40 Kč) a jdeme po šipkách, které tento důchodce nakreslil na všechno, co mu přišlo pod ruku. První stopy jsou maličké, spíše to vypadá, že jsou od pravěkého kuřete. Jsou na velké kamenné ploše a každá stopa je zakroužkovaná bílou barvou, aby je náhodou někdo nepřehlédl. Ale umazat to štětcem, to působí dost neprofesionálně. Jdeme k druhému místu, které je asi o 500 m dále, přeskakujeme tůně a snažíme se vyhnout ostrým ostnům místní květeny. Konečně, desítky stop všude kolem nás. Je tu dokonce i série stop, která je dlouhá až 25 metrů. Tyto stopy jsou již mnohem větší, nejsou ale větší než naše ruka.

Na informační tabuli se dočítáme, že jde o vzácnou národní památku a pokud ji někdo bude ničit, půjde rovnou do vězení. Začínáme věřit, že je všechno tohle opravdu pravé. Leháme si vedle stop, koukáme po okolí, představujeme si, jak tu chodily ty velké „potvory“, je to ideální místo na přemýšlení o věcech běžných i bizardních. Jak je to proboha možné? Že tu jsou jejich stopy? Otisk byl prý učiněn do mokrého písku, následně zanesen vším možným a dál? Prostě to všechno zkamenělo.

Dokonalá kaktusová zahrada v bohem zapomenutém kraji

Doléváme olej do motoru, dáváme si snídani – toastový chleba s džemem a přikusujeme mrkev. Celý den až do večera jsme na cestě, jedeme jen po prašných a kamenitých cestách, takže se hnusně vlečeme. Zastavujeme v jednom městečku, které působí, jako když všichni vymřeli. Jmenuje se Uis a vzniklo jen proto, že se zde kdysi otevřel důl na cín. Když však byla těžba ukončena, lidé se rozprchli a zůstala tady jen hrstka těch, kteří doslova bojují o přežití, nebo mají na dožití peníze a je jim milejší klid a ticho. Hned na kraji je fabrika, kde pár domorodců nacvičuje výrobu cihel, pak již následuje jen pár domků, které vypadají udržovaně, ale nikdo tam nebydlí.

Před jedním domem dokonce stojí velmi starý Land Rover, který by nebyl až tak zvláštní, pokud by na zadní části vraku nebyla nálepka CZ. Jenže nikdo se venku nepohybuje, a tak zklamaně jedeme dál. Objevujeme ale místo, které se vymyká všemu, co by si zde kdokoliv představoval. A taková místa a takové náhody máme hrozně rádi. Je tu jedna manželská dvojce z Holandska, která provozuje velmi krásnou rodinnou restauraci a pěstuje zde kaktusy, jejichž prodejem se zřejmě udržují při životě. Jmenuje se to u nich Cactus and Coffee. Žijí zde prý již po tři generace. Místo je zcela mimo civilizaci, v poušti, prožívají ten největší možný klid, který si lze představit a vybudovali tady skutečně super místo a prvotřídní servis. Už je pozdě, stmívá se, a tak tu sedíme až do tmy. Popíjíme mangové smoothies a fakt dobrou namibijskou kávu. Internet nám je automaticky rovnou nabídnut. Děláme tu spoustu fotek, především nádherných kaktusů.

Manželé z Holandska zde pěstují kaktusy

Ráno máme v plánu navštívit 34 km vzdálené místo, známou brandbergskou White Lady. Místo, kde jsme přečkali noc, bylo nádherné, plácek mezi skalami s nádherným výhledem stovky kilometrů daleko, nebe poseté hvězdami, s dávno opuštěným ohništěm, létajícími netopýry a všude problikávajícími očíčky zvířátek, ke kterým jsme se vetřeli. Poprvé za celou dobu co jsme na cestě, jsme měli otevřené dveře celou noc.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!