Po stopách UNESCO: Zabahněné krásky i obří zlomený most

Již dávno jsem se naučil v této džungli jezdit a to i srovnatelně drze jako místní, naučil jsem se kličkovat v jakémkoliv chaosu a mohu říci, že mě to i hrozně baví. Nebezpečí nějaké srážky je teoreticky velmi vysoké, ale v praxi ke kolizím paradoxně nedochází často. Přes bohaté zkušenosti v řízení aut ve více než 80 zemích světa si přesto oddechnu, když jsme z městského chaosu pryč.

Stejně důležitá je i neustálá navigace, kterou má pod kůží zažitou Veronika, která stále sleduje mapy a světové strany, stále porovnává i několik map najednou s různým rozlišením a snaží se ověřit, zda opravdu jedeme správně. Je totiž obvyklé, že na podrobnější mapě chybí nějaká silnice nebo cesta, zato na méně podrobné ale je.

Letos nám sice poprvé pomáhá i velmi obecný soubor elektronických map v navigaci, jsou tam ale jen hlavní tahy (často i ty, které již neexistují), velká města, velké řeky a přesnost zaměření u konkrétní silnice je třeba i plus minus 2 km. Proto je nutné tyto údaje neustále porovnávat s papírovou mapou a často si směr ověřovat u místních.

Jedeme na jih

Pokračujeme na úplný jih. Je před námi asi 400 km, a protože z hlavního města do města Tiya vedla docela slušná asfaltka, doufáme, že vydrží až na jih. Už po pár kilometrech se ale silnice zcela změnila na kamenitou a prašnou cestu. Provoz znatelně zeslábnul a jen občas potkáváme nějaké jiné auto. Podél cesty místní prodávají rajčata a obrovská až kilo vážící avokáda, a tak si děláme k obědu guacamole pastu s rajčaty a česnekem. Je to naše oblíbená pochutina všude, kde se dá avokádo sehnat.

Originální představení

Nedaleko Konsa jsme svědky zajímavého představení místních dětí. Nejprve si myslíme, že jde o nějakou legraci party mladíků, ale jak projíždíme dál, zjišťujeme, že jde o fenomenální představení spousty dětí v této oblasti. Jakmile jejich tvářičky zjistí, že se blíží jiné než místní auto, nechají všeho být, postaví se do řady a začnou hromadně a velmi rychle skákat jako žáby, nebo stojí v pokleku a nohama třesou zleva doprava rychlostí kolibřích křidélek a rukama demonstrují, že pijí. Dávají tak projíždějícímu autu vtipným způsobem vědět, že by rádi dostali něco k pití nebo jiný dárek. Toto krásné divadlo je možné vidět na videu, které je součástí této reportáže.

Konso

Přijíždíme do tzv. kulturní krajiny Konso, jejíž přirozeným středem je stejnojmenné městečko. Místo bylo na seznam UNESCO zapsáno teprve nedávno, v roce 2011. Jedná se oblast kamenných zděných teras a opevněných osad o rozloze 55 km2 ležících v etiopské vysočině. Představuje úžasný příklad živé kulturní tradice sahající zpět do historie po 21 generací (více než 400let), která se přizpůsobila zdejšímu nehostinnému vyprahlému prostředí. Krajina demonstruje sdílené hodnoty, společenskou soudržnost a stavitelské dovednosti komunit. Rovněž je zde možno vidět antropomorfní dřevěné sochy - seskupené tak, aby představily respektované členy komunit a obzvláště heroické události. Jde o mimořádné svědectví o pohřebních tradicích, které jsou na pokraji zániku. Kamenné stély ve městech vyjadřují komplexní systém klasifikace generací zemřelých vůdců.

Údolí řeky Omo

Do oblasti údolí řeky OMO, které je na seznamu UNESCO od roku 1980, se dostáváme po dalších 5 hodinách. Nacházíme se v jednom z nejrozmanitějších regionů světa, kde žije několik desítek původních kmenů, které více či méně udržují své tradiční zvyky a tradice. Pravdou ale je, že peníze pronikly i do těch nejvzdálenějších koutů a hrají zde, bohužel, nemalou roli.

Všude se pohybují nádherné dívky velmi spoře oděné, tváře mají pomalované, vlasy úhledně upravené do drobných copánků a vše rafinovaně zapatlané červenou nebo hnědou hlínou. Tato metoda úpravy hlavy neslouží jen jako vkusný a nezbytný estetický doplněk, ale také jako praktická ochrana před dotěrným hmyzem nebo sluníčkem.

Nejexotičtejší kmen Mursi

Nejexotičtějším kmenem je kmen MURSI. Muži jsou velcí válečníci a jejich četné jizvy na těle naznačují množství zabitých protivníků. Pokud dojde ke kmenovým konfliktům, zůstávají po nich vždycky mrtví. Ženy jsou velmi známé tím, že nosí ve spodním rtu hliněné, různě velké a zdobené talířky. Vypadá to dost hrozivě, pro ně to ale znamená určité postavení ve společnosti. Aby bylo možné talířky do spodního rtu nasoukat, musí se rozříznout a ještě odstranit přední 2-4 zuby. Dívky tento akt podstupují v 15 letech a talířek si postupně, jak stárnou, zvětšují. Tyto kmeny ale není možné bez příprav lehce najít a tak zůstávají většině té hrstky turistů, nepoznané.

Pokud se ale přeci jen rozhodnete kmen navštívit, je potřeba najít vhodného člověka a připravit se na to, že to bude stát poměrně dost peněz. Jako turista jste sice vítáni a to především jako zdroj peněz. Platí se za vše, za vstup do vesnice, za každou fotku. Pokud mají dokonce svůj den, klidně vám začnou šacovat kapsy a vezmou si vše, co najdou. Záleží pak jen na míře ochoty nechat si to či ono líbit, rozhodně ale nestačí radikálně vše zakázat, neboť potom se uzavřou a nedovolí vůbec nic. Takže zkaženi penězi rozhodně jsou, a to ať se jedná o hůře dostupné kmeny tak i ty, které se dají potkat bez větší námahy.

Nefalšované zebahněné krásky

Těmi dostupnějšími jsou především kmeny HAMERŮ, BANNAŮ a TSAMAIŮ. Ženy Hamerů jsou považovány za nefalšované krásky, jejich krásně upravené účesy a copánky potřené červenou hlinkou smíšenou s máslem dodává dívkám nezaměnitelný zemitý a velmi naturální vzhled. Vyfotit se nechají bez potíží, očekávají za to ale samozřejmě nějakou drobnost.

Nejvíce si, dle našich zkušeností, cení zrcátek. Kromě setkání s několika kmeny se nám nepodařilo zúčastnit se nějaké zajímavé místní oslavy, a proto jsme rozhodnuti se příští rok do oblasti vrátit na delší čas a věnovat poznání těchto lidí více času. Komu se ale povedlo zúčastnit se jedné z nejdůležitějších místních oslav, byla jiná expedice, která jela asi měsíc za námi. Jedná se o zajímavý pár s 8letým klukem, a tak jsem je požádal o krátký postřeh z této výjimečné akce. Tady je:

Zážitek s Hamery "Jsme v Etiopii v regionu Omo, je červenec, pomalu končí období dešťů. Jsme okouzleni lidmi, kteří zde žijí a s radostí přijímáme nabídku zúčastnit se místní tradiční slavnosti, ve vesničce vzdálené veškeré civilizaci. Kmen, který navštívíme, jsou Hamerové, jejich způsob života se po staletí příliš nezměnil, lidé nevyužívají výdobytky moderní civilizace, žijí ve slaměných chýších, elektriku ani auta téměř neznají. Živí se chovem dobytka a pěstováním kukuřice. Slavnost, které se účastníme, se jmenuje "bull jumping", pořádá ji rodina, jejíž nejstarší syn se stává "plnoletým mužem". Kolik mu je opravdu let, ale ve skutečnosti nikdo neví, věk tu nikoho nezajímá, žádná evidence obyvatel neexistuje. K vesnici přijedeme po prašné cestě, poslední dva kilometry jdeme pěšky, stmívá se. Již z dálky slyšíme zvuky počínající slavnosti, představuji si, jak si konečně zatančím s domorodci kolem ohně. První dojmy jsou rozporuplné, jsem nadšená z malebnosti vesničky, z jejího harmonického splynutí s okolní přírodou, z polonahých Hamerů, vypadajících jak z pravěku. Atmosféra je nervózní a hektická. Ženy tančí, zvoní zvonečky, přivázanými okolo jejich kotníků, troubí na kravské rohy a zpívají. V kotli se na ohni cosi vaří, snad hovězí, a všichni, včetně dětí, popíjejí kukuřičné pivo. Přicházejí muži, praví bojovníci, oblečení do kůží, bosí, jen na jejich ramenou jsou místo mačet, zavěšeny samopaly. Kmeny mezi sebou bojují o území, o dobytek, boje jsou opravdové, na život a na smrt. Všímáme si něčeho, pro nás nepochopitelně krutého, muži švihají ženy pruty přes holá záda, po ranách zůstávají krvavé šrámy. Později se dozvídáme, že tímto drsným rituálem ženy vyjadřují svoji lásku a oddanost dospívajícímu mladíkovi. Slavnost vrcholí, muži shromáždí krávy na vyvýšeném místě za vesnicí a mladý "jumper", zcela nahý, skáče po a přes jejich hřbety. Všímám si, že vesničané nejsou z naší přítomnosti nadšeni a dávají nám jasně najevo, že nejsme vítáni, jediný kdo je obměkčí je náš osmiletý syn, jeho světlé vlasy a bílá kůže je přímo fascinují. Raději se vydáme na zpáteční cestu. Na toto setkání s Afrikou dlouho nezapomeneme." Markéta Ficová

Nejmenší kmen Karo

Nejmenším kmenem v oblasti je kmen KARO. Žije zde jen kolem 350 lidí a to výhradně u vody. Pro ně je vnější krása absolutně na vrcholu všeho. Již od malička se všichni členové tohoto etnika malují a zdobí, pokud by tak někdo nečinil, společnost ho vyloučí ze své komunity. Muži ještě ke všemu nosí samopal a jsou opásáni náboji. Jejich specialitou je výroba kánoí a život u vody.

Některé kmeny tak trochu kočují, ale většinou to jsou pastevci pasoucí krávy ovce a kozy nebo zemědělci pěstující hlavně čirok, kukuřici nebo sezam. Někteří ale také stavějí úly pro včely, které zavěšují na stromy. 

Obří most se zlomil

Přijíždíme k obrovskému ocelovému mostu, přes který jako jediný je možné se dostat na druhou stranu řeky Omo, lépe řečeno, byl jediný. Obrovský gigantický most se normálně zlomil. Na místě se již sice staví nový most, ten ale bude hotový až za několik měsíců. Jiné místo pro přejetí zde neexistuje. Snažíme se na místní policejní stanici dozvědět, zda by nás nedokázal někdo přepravit na druhou stranu, kde leží město Kelem a naše další UNESCO. Bohužel to možné není.

Dostat se tam nedá nijak, oba břehy do zprovoznění mostu jsou zcela izolovány. Mrzí nás to, je zde další důvod, proč se sem musíme příští rok opět vrátit. Nachází se zde totiž prehistorická památka v blízkosti jezera Turkana. Je známá po celém světě. Objev mnoha zkamenělin, obzvláště Homo gracilis, měl zásadní význam pro výzkum vývoje lidstva, protože představují významný mezník studia jeho hominizace. Naleziště objevil Richard Leakey se spolupracovníky u příležitosti mezinárodní paleontologické výzkumné expedice.

Všichni jsou naši přátelé

Zjišťujeme ale, že naše vízum již další den propadne, a tak se musíme začít vracet, nebo budeme mít potíže s nelegálním pobytem. Děti a ženy za naším projíždějícím autem zvědavě utíkají, když ale zastavíme, dávají se na útěk. Zvědavost a zároveň plachost a nedůvěru dávají najevo víc než silně.

Chvilku proto sedíme v autě a máme otevřená okénka. Nechceme je vystrašit, dáváme jim najevo, že záleží na nich, jestli se budou chtít seznámit. Jsou ale velmi nedůvěřiví, v jejich výrazech je vidět obava. Neví, co mohou čekat. K výraznému posunu dojde až tehdy, kdy přijde mladý muž. Nejdříve mlčky obchází auto, prohlíží si veškeré detaily, otočí kohoutkem u naší sprchy a nechává vodu vytékat. Rozhoduji se, že vylezu ven, otvírám dveře. Nic se neděje, tak jdu nejdříve vypnout vodu, přičemž mě zvědavě sleduje.

Když ale Veronika vyleze z auta, hned je středem pozornosti, veškerý strach opadne a všichni se hrnou k nám a setkání pokračuje již jen v přátelské atmosféře a oboustranné zvědavosti. Muži mají zájem si auto prohlédnout uvnitř, jeden si dokonce sedá za volant. Dětem dáváme sladkosti, sešity, pastelky a zapalovače Origo.

Nejvtipnější je, když vysvětluji místnímu bojovníkovi, co je zapalovač. On si sáhne na plamen jako by nechápal, že to je oheň a samozřejmě se spálí. Pochopil. Všichni jsou velice spoře oblečeni, ženy mají jen kolem pasu bederní roušky. Jsou velmi fotogeničtí a i přes počáteční nesouhlas s focením po obdarování všech máme focení povoleno.

Příští reportáž bude o fascinující cestě do Keni a jezeře Turkana.