Dokonce jsme po dlouhých 14.000 km nechali vyměnit i žárovku na předním reflektoru. Ta nám totiž praskla ještě v severním Kongu a od té doby jsme to neřešili. Nyní jsme se chtěli vyvarovat veškerým lapáliím spojeným s placením jakýchkoliv pokut, neboť náš rozpočet je již dávno v hlubokém mínusu. Veronika mě proto hlídala v dodržování předpisů a rychlosti, což byl pro mě docela očistec. Zjistil jsem, že pokud bych opravdu dodržoval dopravní předpisy, nikam bychom se nedostali. Žádný bodový systém v Africe naštěstí není, a tak je silniční svoboda o dost dál než u nás.
Policista zamířil okamžitě na stranu spolujezdce, čímž byl na vteřinku vyveden z míry, neboť volant máme na druhé straně než ostatní. Řidičák i pojištění auta sice máme v pořádku, Zimbabwe je totiž teprve druhá africká země z jednatřiceti, které jsme procestovali, kde jsme si pojištění opravdu zaplatili. Policisté stále chodili kolem auta, chtěli, abych rozsvítil, blikal, popojel a zastavil, couval, stíral, dokonce prohlíželi podvozek a já nevím co všechno. Vše fungovalo, ale protože bylo evidentní, že hledají cokoliv, co by zavdalo důvod k pokutě, začali požadovat i věci, které jsme si kvůli nim naštěstí koupili.
Hasicí přístroj, dvě reflexní vesty, dva výstražné trojúhelníky a kontrolovali, zda máme po obvodu auta nalepené odrazky. Nakonec ale policista, budiž mu přiznat jeho neuvěřitelnou důslednost, ať ho k tomu vede cokoliv, přece jen na něco přišel. Nesvítí nám prý osvětlení SPZ. Jde o maličkou a nenápadnou žárovičku, která ani nevím, zda vůbec někdy svítila. Navíc řada aut, které projíždějí kolem, žádné osvětlení nemají. To je teda „buzerace“, řekl by každý. Začal jsem argumentovat tím, že je pravé poledne a že nic takového není přeci potřeba. Jenže oni se rozhodli, že nás jen tak nepustí, našli v nějaké pokutové příručce paragraf, který skutečně o tomto nedostatku pojednává a pokuta zde byla stanovena na 70 USD.
Mávali nám pořád před očima vyplněným lejstrem, vyhrožovali, že bude soud, pokud nezaplatíme a prostě na nás zkoušeli takové ty obvyklé věci. Já stále dokolečka tvrdil, že to je blbost, nejen že nebudu platit za takovou hloupost, ale hlavně že to nemám z čeho zaplatit, mám jen 5 USD a tvrdil jsem jim, že bankomaty na naše karty v jejich zemi nefungují. Udělal jsem jim proto neodolatelnou nabídku, buď zaplatím jen 2 USD, nebo nic. 3 USD potřebujeme na 2 lahve pitné vody a ty jim dát nemůžeme. To zabralo, vybrali si tu druhou variantu, nic nechtějí a odjíždíme. Nejsou tak hrozní, jak se o nich povídá.
Správce s pokladnou v igelitce
Naším druhým cílem na území státu Zimbabwe, hned po Viktoriiných vodopádech, o kterých jsem psal zde, je Khami Ruins v provincii Matabele. Najít ho není úplně jednoduché, protože když se místních vyptáváme, vůbec nechápou, co hledáme a o co nám vlastně jde. Ráno jsme ale zjistili, že jeden zažloutlý a zubem času zrezlý ukazatel se nachází nedaleko místa, kde jsme spali. Tomu teda říkáme náhodička. Brána je otevřená a uvnitř areálu bydlí místní lidé. Zrovna se probudili, umývají se před domkem, šplouchají na sebe vodu z kanystru a děti honí kozy.
Projíždíme kolem nich, máváme jim a na nemalém parkovišti si doplňujeme zásobu vody na střeše, kterou používáme ke sprchování i praní. Zrovna když chceme odejít vstříc prozkoumávání tohoto významného místa, přiběhne pan správce s pokladničkou v igelitce a chce uhradit vstupné. Po předložení našich kouzelných karet ale vrátil pokladnu do igelitky a smutně odešel. Bylo nám ho líto, a tak jsme si řekli, že až se vrátíme, něco mu dáme. Památka ale byla natolik fascinující a kromě nás zde nebyl žádný jiný turista, že jsme mu nakonec vstupné přišli zaplatit v plné výši a dokonce pan správce dostal dárek, který vezeme z ČR a který věnovala firma www.atlelektro.cz, solární lampu pro prodloužení dne.
Studenti skládají puzzle již 20 let
A co jsme se o tomto krásném místě dozvěděli? Khami Ruins byly na prestižní seznam UNESCO zapsány již v roce 1986. Město se prý začalo rozvíjet až po opuštění hlavního města Great Zimbabwe v polovině 16. století (míříme tam samozřejmě také) a stojí za pozornost zejména z hlediska archeologie. Objevy předmětů z Evropy a Číny prý dokládají, že Khami bylo dlouhou dobu hlavním obchodním centrem. Pečlivě poskládané masivní zdi jsou z velké části původní, byly velice poškozeny kořenovým systémem náletových dřevin a studenti archeologie na obnově výrazně zapracovali a v posledních dvaceti letech vrátili všechny kameny na své místo. Obdivuhodné.
Národní park Matobo Hills, UNESCO
Je teprve deset hodin dopoledne, a tak jsme se rozhodli, že ještě dnes navštívíme další krásné místo, které patří také do rodiny prestižních míst zapsaných na seznamu UNESCO. Jedná se o Národní park Matobo Hills, který se na seznamu ocitlo před 11 lety. Cesta nám trvá něco přes hodinku. Pro nás, kteří celoživotně systematicky navštěvují památky UNESCO, je to velký den. Dva body za 24 hodin, to se moc často nestává (www.unescoclub.cz).
U brány objevujeme dvě dámy, které v malé kanceláři spí a jsou zabalené do tlusté deky. Vzbudíme je, je jim hrozná zima a je jasné, že nečekaly žádné turisty. Naše kartičky, které jsme na ně vytáhli, byly na ně vážně silné kafe. Jsme vymrzlé, ospalé a oni to od nás ještě chtějí zadarmo? To teda ne, řekly si. Myslím, že se nám chtěly i vysmát, pokud by jim zmrzlé tváře v tom nebránily. Vytáhly nám tak z kapsy 40 USD.
Hned za bránou nás ohromí nádherné skalní útvary, které sice známe i z jiných oblastí Afriky nebo Indie, každopádně se na první pohled zdá, že budou tyto útvary v tomto parku velmi koncentrované. A byly. Celá oblast nabízí pohled na bohatství nejrůznějších skalních formací, tyčících se nad žulovým pláštěm, který do velké míry pokrývá Zimbabwe. Obrovské balvany představovaly a představují dostatek přírodních útočišť a od brzké doby kamenné až doposud jsou spojovány s lidskou činností.
Párkrát se nám podařilo na nějaké vrcholky vyšplhat, a tak jsme si užili mnoho krásných vyhlídek. Nachází se zde také mimořádná sbírka skalních maleb, které patří mezi nejhezčí, které jsme dosud viděli. Vyhlídka, kterou si asi nejvíce považují, je označována jako nejkrásnější výhled na světě, což musí logicky pozornost turistů zaručeně upoutat. Jenže oni zde vybírají dalších 10 USD na osobu. Nám se ale podařilo alespoň zde karty UNESCOCLUBu uplatnit. Výhled opravdu stojí za to, nachází se zde i několik památníků a kulatých obrovských balvanů ležících na šikmé ploše.
Náročný úsek a šklebící se opičáci
Pahorky Matobo do dnešní doby poskytují obraz o místní komunitě, která stále využívá svatyně a posvátná místa úzce spojená s tradičními, sociálními a ekonomickými aktivitami. V parku projíždíme po hlavní asfaltové silnici, která tvoří jakýsi okruh. Když ale míříme ke skalním malbám, které jsou staré tisíce let, musíme se přiblížit po nezpevněné cestě plné balvanů a děr. Naše auto již má během této expedice hodně za sebou, olej nám teče z náprav a pružiny jsou velmi unavené a občas vyskakují. Proto se již děsíme příliš složitého terénu a raději se mu vyhýbáme. Přesto se nám podaří hloupě odbočit na 16 km úsek, který nás docela zaskočil.
Bylo nám to jasné skoro hned, jenže vrátit se již nedalo. Balvany byly tak vysoké, že jsme často škrtali o diferenciál, místy se cesta ztrácela úplně nebo jsme museli vyjíždět po plochých skalních masivech, jejichž sklon byl jednou nebo dvakrát v takovém úhlu, že jsme díky naší vysoké a těžké střešní nástavbě měli oprávněnou obavu, že se opět převrátíme. Tuto nepříjemnost alespoň trochu vylepšilo několik tlup opičáků, kteří se na nás šklebili a dožadovali se pozornosti. Nechybělo ani brodění se zaplavenou oblastí, kdy jsme jeli a nic neviděli a bylo jen otázkou náhody, zda to projedeme nebo ne. Projeli jsme, ale musíme nyní najít nějaký servis, bez oprav již nemůžeme nic riskovat.
