Pohoří Šar planina bylo a asi ještě dlouho bude nepříliš navštěvovaným horským celkem na severozápadě Makedonie. Na tomto stavu se podepsala především nepříliš bezpečná hranice s výbušným Kosovem. Dnes je sice naštěstí už vše jinak, ale oblast je stále určena spíše dobrodružným a nebojácným povahám. Šar planina znamená „Pestré hory“ , což je název vcelku výstižný. Mohutný hlavní hřeben, dlouhý více jak 80 km, může sice díky profilu spíše oblých travnatých hor působit poněkud monotónně, ale „pestrost“ pohoří zachraňují jednak členité boční doliny se strmými skalnatými srázy, ale především neobyčejně bohatá květena. Zvláště na jaře se hory doslova rozhoří záplavami květů. Konec května, ale spíše červen je pak ideálním obdobím, kdy „Pestré hory“ zcela souzní se svým poetickým názvem.
Titov vrv
Pohoří Šar planina rozhodně neoplývá turistickou infrastrukturou. Hlavní hřeben je sice jednoznačný a dobře patrný, ale na nějaké turistické značky zde příliš nespoléhejme. Zcela jiná situace je v oblasti nejvyššího vrcholu pohoří – 2747 m vysokého kopce Tito vrv(ano „vrv“ je makedonský výraz pro „vrch“), tyčící se nedaleko orientálně vyhlížejícího města Tetovo.
Místní agilní turistický spolek zde v nedávné době pečlivě vyznačil několik turistických stezek, které nás spolehlivě dovedou nejen na vrchol samotný, ale také do několika atraktivních míst v jeho okolí. Na značenou stezku narazíme hned v blízkosti nevábného, stále velmi „komunisticky“vyhlížejícího střediska Popova Šapka.
  |
Na vrchol Titov vrv vedou odtud hned dvě varianty výstupu – jedna míří k vrcholu přes otevřený větrný hřeben Caripašina planina, druhá, snadnější a objektivně i atraktivnější trasa vede dlouhým traversem východními svahy.
Atraktivnější především pro neuvěřitelné záplavy květů, které v podobě jakýchsi magických kruhů lemují cestu. Tyto přepestré obrazce nadchnou především fotografy, neboť nenajdeme mnoho podobných míst v horách. V závěru se pak stezka napojí na hlavní hřeben a přechodem skalních vrat (opět krásná fototémata) vyjdeme k polorozpadlé stavbě bývalé meteorologické stanice, korunující nejvyšší vrchol pohoří. Za časů bývalé Jugoslávie byl Tito vrv třetím nejvyšším štítem v zemi (po Triglavu a Korabu), dnes díky rozpadu státu se posunul jen na území Makedonie (správně však FYROM, neboť Řekové nikdy neuznali existenci tohoto názvu) na druhé místo. Výhled z vrcholu je ryze balkánský – hory od obzoru k obzoru, temně zelená údolí, strakaté skály a tyrkysové slzy jezírek pod barokně načechranými mraky na obloze.
Naši společnost doplňuje trojice hafanů, kteří se vydali na nelehkou cestu s námi. Na to jsme na Balkáně (ale také např. z italských Apenin) zvyklí. Ostatně není se co divit, psům se v naší společnosti očividně líbí a dobře daří. Tu dostanou kus salámů, tam „dojedou“ konzervu či zobnou nějakou laskominu. Na oplátku pak očekáváme obranu před medvědynebo toulavými psy, kterých je v pohoří dost a dost (a v reálu to tak skutečně funguje).
Titov
Pro sestup z vrcholu volím zajímavou trasu přes nádhernou, skalními věžemi lemovanou dolinu Lešnica. Zde si daly dostaveníčko snad všechny krásy pohoří. Neskutečné žluté koberce květin, tráva do půl pasu, brody přes divoké potoky, sladká nejistota z věcí příštích, neboť kde má tato cesta cíl lze jen odhadovat. Naštěstí po několika dobrodružných hodinách jsou tu první stavení, první lidé a také první civilizace.
Pohoří Korabi bylo donedávna zemí naprosto uzavřenou a nepoznanou. Hory, tvořící hranici mezi Makedonií a Albánií, byly nedostupnější než tibetské planiny. Pouze jednou ročně byly dveře do hor pootevřeny pro masový mezinárodní výstup na nejvyšší vrchol. Ty doby jsou již naštěstí pryč. Dnes nám již nikdo nebude bránit v relativně svobodném pohybu v tomto nádherném a stále ještě tajemném koutu Balkánu. Zatímco z makedonské strany musíme vyplnit registraci u pohraniční policie (osada Stezimir), k výstupu z albánské strany nebudeme potřebovat vůbec nic. A to je přesně ten impuls, který rozhoduje o dalším horském cíli při putování balkánským venkovem.
Dostat se dnes do Albánie je snadné, navíc také levné. Z ČR se tam dostaneme jednoduše vlakem přes Bělehrad do makedonského Skopje, odkud pokračuje na jih k hranicím hned několik autobusových spojů. Naštěstí v Albánii, ostatně tak jako jinde na Balkáně, vše funguje. Proto stačí domluvit odvoz do hor a po pár hodinách je tu vesnice Radomirë, choulící se u paty nejvyšších albánských hor (cesta z ČR přímo pod Korab zabere cca 28 hod.). Lidé jsou tu vstřícní, milí a pohostinní a tak hned první den neodmítáme pozvání nejen na slušné a svou chutí nijak neurážející pivo Tirana, ale také na nocleh do místní výrobny sýrů.
Není Korab jako Korab
O pohoří Korabi se toho z oficiálních zdrojů příliš nedozvíme. Solidní mapy zatím nebyly vydány, informace jsou kusé nebo spíše žádné. Zde, více jak kde jinde, musíme spoléhat naimprovizaci, domorodce a jejich rady. A v tom je právě kámen úrazu. Ne, že by se místní lidé v horách nevyznali, ale pro ně je Korabi úplně vše. Takovou maličkost, že pouze jeden vrchol toho jména je nejvyšší, vůbec nezaregistrovali. Převedeno do praxe to znamená, že po dvou dnech výstupů na hned několik „korabů“ zjišťujeme, že ani jeden z nich nebyl ten pravý skalp. Na druhou stranu to však vedlo k takřka dokonalému poznání pohoří a výletům do míst, kde mnoho lidí, a cizinců zvláště, nebylo. Hory jsou i přes pokročilou dobu (červen) ještě dosti zasněžené a tak všechny výstupy a přechody mají navíc takřka zimní charakter.
Ovšem největší nebezpečí pohoří Korabi nespočívá v neschůdném terénu, sněhových polích či v bloudění. Skutečnou hrozbou jsou především psi. Zde to ovšem není žádná rumunská směska, ale impozantní plemeno Šarplaninec, které svou mohutností a vzrůstem připomíná spíše štěkajícího koně. Setkání s těmito ostražitými a agresivními strážci stád není příjemné. Naštěstí takřka vždy jsou v blízkosti pastevci, kteří dokáží rychle psy zpacifikovat.
Po dvou bezcestných dnech je skutečný Korab konečně nalezen a posléze také snadno dostoupen. Na vrcholu vítá poutníka hraniční kámen s jasným nápisem a s udanou kótou (2764 m). Ovšem vylezením nejvyššího vrcholu Albánie a Makedonie dobrodružství nekončí. Spíše naopak. Sestup či spíše sjezd do až seversky působící kotliny Panair je skutečným vyvrcholením přechodu - desítky meandrujících potoků, tisíce krokusů, strmé vápencové štíty. Korabi zde ukazuje zcela odlišnou tvář. Zde se konečně ocitáme v srdc idivokých hor, které v přelidněné Evropě najdeme snad už jen na Balkáně nebo na chladném severu. Především pak rozlehlá dolina Fusha i Korabi, lemována nádherně formovanými skalnatými horami splní snad všechny horalovy sny. Fotografové zde zcela jistě rychle zaznamenají úbytek volného místa na paměťových kartách. Vegetace vegetuje až oči přecházejí, silně zkrasovatělý vápenec vytváří díky dutinám a bizarním tvarům svébytný fantaskní svět. Kouzlo překrásného místa narušují jen tlupy Šarplaninců, před nimiž se musíme mít skutečně na pozoru! A na závěr snad ještě jedno varování. Pohoří je královstvím hadů. O setkání s impozantními zmijemi o rozměru hasičské stříkačky rozhodně není nouze.
Národní park Shar-planina
Nebo také Národní park Šara byl vyhlášen na území o rozloze 390 km2. Leží především na území Kosova, ale v budoucnu má být rozšířen na sousední Makedonii, kde má společně s NP Mavrovo tvořit jeden obrovský chráněný prostor. Na území parku najdeme na 2000 druhů rostlin, z nichž 20 je endemických. Největší chloubou parku jsou porosty balkánských borovic, ať již borovice rumelské nebo borovice Heidrechovy. Milovníci skalniček zde především na jaře mohou spatřit úplné záplavy nádherně modrých ramondií srbských.
Stránky autora: www.alpintrek.info
