Nakládaný hermelín? Francouzi nechápali, proč tohle děláme sýru, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Vzpomínám si na to dobře, není to tak dlouho, byl začátek listopadu, což je měsíc, kdy začíná v Paříži „ponuré“ počasí - prší, fouká a je pod mrakem. Bydlel jsem tehdy kousek od práce v hotelu, než si najdu pronájem a přestěhuji se opravdově, tedy se zbytkem věcí a nějakým nábytkem. Všechno oblečení jsem měl v kufru, který jsem si přivezl z Prahy. Každý den byl tak intenzivní, že jsem téměř každý den o tom blogoval - což fungovalo i jako dobrá terapie. Co mne překvapilo, byť jsem předtím už pár let Francii pravidelně služebně navštěvoval, byla míra byrokracie. Na všechno bylo potřeba mít dossier - soubor různých dokumentů, dokladů, potvrzení a prohlášení. Na žádost o bankovní účet bylo, mimo jiné, potřeba doložit „potvrzení o bydlení“, ale aby si člověk mohl vůbec něco pronajmout, potřeboval doložit, že má bankovní účet. Výjimka neexistovala. Nakonec jsem to musel vyřešit tak, že jsem požádal francouzskou kolegyni z práce, aby mne u sebe formálně ubytovala, byť jsem bydlení měl, a na její adresu pak otevřel bankovní účet.

Druhá zásadní věc, která byla zdrojem mnoha zajímavých příhod, bylo zdravotní pojištění. Přestože jsem o české oficiálně přišel dnem, kdy jsem přestal v Česku pracovat a nastoupil do práce ve Francii, což bylo den po mém příjezdu, francouzské číslo pojištěnce jsem dostal až za deset měsíců a kartu ještě o dva měsíce později. Co se odehrálo v mezičase jsem pak ještě několik let „vymáhal“ ze státního aparátu. Moje začátky potvrdily teorii, že dokud se člověk do cizí země nepřestěhuje, aby tam žil a pracoval, tak ji pořádně nepozná. Zajímavé také bylo, že nic z toho, co jsem zažil, nesouviselo přímo s tím, že jsem cizinec. Domácí tomu podléhali úplně stejně.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Francouzská kulturní tradice vychází ze západní křesťanské kultury, podobně jako česká, takže, co se zvyků týče, nijak zvlášť se neliší. Francouzi jedí příborem stejně jako my, mají Vánoce nebo Velikonoce, školní prázdniny a tradiční jídla. Protože Francie je velice rozmanitá země, konkrétní detaily se samozřejmě liší region od regionu. Díky úplné odluce církve od státu jsou náboženské významy svátků ale více potlačeny a běžný Francouz je vnímá spíše jen jako další dny dovolené. Z čeho byli Francouzi ovšem překvapení, byly naše pohanské velikonoční zvyklosti - pomlázka. Sice si také schovávají o velikonočním pondělí na zahradě čokoládová vajíčka, to je ovšem jen pro děti, ale že by Francouz vztáhl ruku na ženu, je nemyslitelné. Považují tenhle zvyk za barbarský a nechápou, jak je možné, že je to vůbec legální.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Jednou za čas se najde někdo, kdo se mě na to zeptá. Možná očekává, že mám nějak srovnáno, co je lepší, nebo horší, nebo že se mi stýská, nevím. Přestože jsem tady teprve krátce, mám pocit, že pořád budu mít v sobě „český původ“ - kulturu, výchovu, tradice. Na druhou stranu nemám pocit, že bych kvůli tomu musel žít v Česku. Momentálně mě zpět nic netáhne a život v cizině, kontakt s cizí kulturou a jazykem považuji za životní dobrodružství. Jen občas, když mám příležitost, se zastavím a projdu po Praze, kde jsem žil přes dvacet let, která mě okouzlila a uchvátila jako žádné jiné město a ke které mám téměř milenecký vztah.

Lidovky.cz:  Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Přestože Francie je země jídlu zaslíbená, jsou věci, které mi tady chybí. Například klasické české polévky. Sice existuje jídlo, kterému říkají polévka, ale vždy to je hustý, najemno umixovaný krém z něčeho. Klasický vývar s kousky zeleniny, luštěnin, masa nebo nudlemi tady neznají. Druhá věc, která mi chybí hodně, protože mám na ní závislost, je mák a různé buchty a koláče s ním. Francouzi mák sice znají, ale maximálně ho nasypou na bagetu. Obecně, přestože pečivo a zákusky jsou ve Francii velice kvalitní a různorodé, klasické buchty a koláče s povidly, mákem, nebo tvarohem tady neznají. Ve všem je buď čokoláda, mandlová nádivka nebo ovoce. Přímo jsem nic neuvařil, ale občas jsem dovezl z Prahy štrúdl, který pekl pan Šusta v paneláku na Žižkově - myslím, že ho znali nejen Žižkováci. Ten měl vždy velký úspěch s jakoukoli náplní. V rámci rozšíření kulturních obzorů jsem také kolegům v práci dával na ochutnání fernet a becherovku, jakožto klasický český alkohol. To už bylo přijato rozpačitě. No a jednou tady byl služebně na pár týdnů kolega z Prahy a rozhodl se předvést českou specialitu - nakládaný hermelín. Když pominu prvotní překvapení místních, proč by někdo chtěl sýru dělat zrovna tohle, tak nakonec byli celkem zvědaví. Jenže se ukázalo, že zrající francouzský camembert je přece jenom jiná třída, než český klasický plastický hermelín a navíc kolega, nemaje lednici, nechal to zrát při pokojové teplotě. Takže nakonec, přestože Francouzi jinak normálně sní skoro všechno, jen ti nejodvážnější se odhodlali.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Mám pocit, že Česko je pro Francouze něco podobného, jako pro Čecha třeba Tunis. A asi podobně jako se Čech zajímá o to, co se děje v Tunisu, se Francouz zajímá o to, co se děje v Česku. Většinou tedy, když řeknu, že jsem z Česka, tak žádné zvláštní asociace nejsou. Samozřejmě znají Prahu, možná nějaké sportovce a to je tak všechno. To je však paušální a stereotypní hodnocení a výjimky potvrzují pravidlo. Už jsem byl párkrát překvapen, třeba když se mě ptali na Pejska s kočičkou, Krtečka, Milana Kunderu nebo Petra Čecha. A už jsem také potkal Francouze, kteří, když zjistili, že jsem z Česka, mě pozdravili česky.

Lidovky.cz: Sledujete francouzskou politiku? Liší se politická kultura od té české?
Francouzská politika je stejně absurdní jako česká, jen s tím rozdílem, že je vyspělejší, takže skandály nejsou tak vidět, politických stran je méně a navíc se v důsledku jejich programy a postoje moc neliší (s výjimkou nacionalistických stran), protože u toho, co zajímá řadového voliče, jako jsou daně, zadlužení, důchody, zaměstnanost, školství, moc možností není. A Francouzi jsou, se stávající situací, podobně jako Češi, také nespokojeni. V posledních prezidentských volbách hodně lidí volilo Françoise Hollanda, protože už nechtěli dál snášet neschopnost tehdejší vládnoucí strany, jen aby se po volbách přesvědčili, že to je ještě horší. V podstatě to je jako v Česku, jen patřičně větší. To se týká domácí politiky. V zahraniční politice se nedá Česko s Francií srovnávat. Díky zámořským departmentům (DOM-TOM) a bývalým koloniím má Francie silné kulturní a hospodářské vazby po celém světě - v severní Africe, v jižní Americe, v Indočíně, na Blízkém východě. Proto průměrný Francouz často ví víc o politické situaci ve Francouzské Guyaně nebo v Maroku, než třeba v Česku. Přes zjevné jazykové, kulturní a historické rozdíly mám pocit, že francouzská „nátura“ je docela blízká české, víc než třeba polská, maďarská, německá nebo rakouská - ať už smyslem pro improvizaci, chaotickým přístupem, věčným stěžováním si na všechno nebo smyslem pro humor a schopností dělat si legraci ze sebe sama.