Prach, tlející odpadky a děti v botách od Bati. Takový je Pákistán, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Nejčastější otázky, které jsem před cestou slýchávala, byly: “A nebojíš se?”,”Co když tě tam unesou a nebudeš se moct vrátit?”, případně: “A budeš muset nosit burku?” Popravdě, bála jsem se. Ale spíše to byl strach z neznámého. Byla to má první cesta do Asie. Mým cílem bylo druhé největší město Pákistánu, Lahore, srdce provincie Paňdžáb. Po příletu se mi několik dní špatně dýchalo, prach je všudypřítomný. Také jsou ve vzduchu cítit tlející odpadky, nebo, příjemněji, vůně připravujícího se jídla. Anglicky se všude domluvíte, neboť je to úřední jazyk. Lahore má nesmírně zajímavou historii, je překvapivě zelené, vozovky kvalitní, ovšem provoz nemá pravidla. I dnes nevěřícně zírám, co vše může na silnici: od zrezivělých vozíku tažených osly, po rikši, minibusy, pestře pomalovaná nákladní auta a neuvěřitelné množství všude se proplétajících motocyklů. Občas je mi úzko, když takový motorbike vidím prohýbat se pod tíhou nejen řidiče, ale také jeho několika malých dětí a manželky, která třímá v jedné paži to nejmladší a navíc nesedí bezpečně obkročmo, nýbrž na stranu.  Pákistánky z nějakého důvodu odmítají sukně, standardním oděvem pro muže i ženy je tzv. shalwar kameez, což je po kolena dlouhá halena, po stranách s rozparky, a volné kalhoty. Něžnější pohlaví k tomu ještě přidá šálu zvanou dupatta, kterou si většinou jen tak halabala omotá kolem hlavy, a bude pro outfit volit výraznější barvy. Zmíněnou burku jsem viděla pouze jednou. Většina rodin, se kterými jsem přišla do styku, má také služky či jiné pomocníky do domácnosti, a já mám stále tendenci se ujišťovat, že je s nimi dobře nakládáno. Mísí se tu islámské tradice s kulturou indického subkontinentu. Architektura je velmi ovlivněna koloniální érou, bohužel některé památky z této doby jsou velmi špatně udržované. Mešita je na každém rohu a pětkrát denně je odevšad slyšet adhan (volání k modlitbě). Asi to pár čtenářů překvapí, ale kostely jsou tu také, a krom toho chrámy buddhistů, Sikhů nebo sufijskych světců.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Vzhledem k náboženství, tedy islámu, je v zemi zákaz alkoholu. Absolutní. Samozřejmě se dá sehnat, pod pultem a za příplatek, ale běžný turista by tuto informaci asi měl vědět. Stejně tak se nejí vepřové. Podotýkám, že vepřové je i paštika, šunka či slanina. Mně osobně tyto věci nechybí, vím ale, jak těžké je žít u nás bez toho, aby vám obé bylo nabízeno, nejlépe ještě zároveň - nedělní oběd, posezení na zahradě… je mnoho situací, patří to prostě k naší kultuře, proto to zmiňuji. Navíc, typickým dárkem z Čech bývá becherovka, slivovice nebo třeba vaječný koňak. Nic takového jsem dovézt nemohla. Ještě bych se ráda zmínila o tom, že jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, a toto Pákistánce fascinuje. Oni necestují tak jako my, s batohem na zádech a pohorkami na nohou. Pákistánci cestují za lepším vzděláním, potažmo i existencí. Svou zemí ovšem velmi milují a nepřestávají vám o ní vyprávět ani v exilu.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Dokážu si představit, že ještě strávím nějaký čas tady. Zatím to beru jako zajímavou, oči otevírající zkušenost. Chceme zkusit žít nějakou dobu v Česku, já si ale nejsem jistá, zda to půjde. Nenávist k muslimům je u nás veliká, a o Pákistánu slyšíte jen sama negativa. Bylo by hezké pomoci tuto image zlepšit. Češi vás nejprve odsoudí na základě mediálních informací, nejlépe z bulvárních plátků, a hodně dlouho jim trvá názor změnit. Mám doma pár přátel na celý život a samozřejmě rodinu, ráda se tam vracím. Nicméně jsem už pomalu pátým rokem mimo republiku. Je mi volněji v Londýně, možná se vrátíme tam. Nebo riskneme život v úplně nové zemi.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Jídlo je hlavní zábavou Pákistanců, alespoň tady v Lahore, kde je spousta restaurací a nesčetné stánky s občerstvením. Místo na pivo se muži scházejí na sklenici vychlazeného lassi (mléčný drink, pije se na sladko, či na slano). Ze začátku byli všichni zvědaví, jaká že to máme tradiční jídla. Když jsem jmenovala knedlíky, představili si malé čínské, které vypadají jako kuličky. Zkoušela jsem vařit například guláš, jenže pákistánský pokrm je bez rýže neúplný, takže si ji museli nabrat i k tomu. Pokud rýže není, jako příloha se podávají placky z nekvašeného chleba, zvané roti. Další plackou, která navíc obsahuje přepuštěné máslo ghee  a je tedy hodně sytá, je paratha. Jí se na snídani, většinou s vajíčkem - volským okem. Není mi jasné proč, ale Pákistánci neradi používají troubu, takže veškeré vaření probíhá na pánvi či v kastrolu a výsledkem je den co den zmíněná rýže s nějakou zeleninovou omáčkou a masem, nejčastěji to jsou kousky kuřete i s kostmi. Také čočka je velmi oblíbená, v pokrmu zvaném dhal. Všechno se hodně koření, možná proto mi trvalo dobré dva měsíce zbavit se žaludečních potíží. Ted už je mi fajn a z domova už jsem nějaký ten pátek, takže nevzdychám po českém chlebu, ani jiných delikatesách. Jelikož jsem se osamostatnila životem v Londýně, naučila jsem se tam vařit z dostupných ingrediencí. Ty se většinou dají koupit i tady. Vím, že kdyby mi něco opravdu scházelo, dokážu si to uvařit sama. V brzké době plánuji něco upéct, Pákistánci jsou na sladké a můj dovezený štrůdl zmizel do druhého dne.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti ještě nemáme. Nicméně jak s nimi budeme komunikovat, to je otázka, která nás trápí už teď. Vidím to tak, že společnou řečí doma zůstane angličtina. Pákistánci angličtinu slýchají odmalička (alespoň ti, se kterými jsem tady ve styku já), univerzitní vzdělání je kompletně anglicky a vidím na nich, jaké možnosti potom mají. Mnoho z nich studuje v zahraničí, sice mají problém s vízem kvůli svému původu, ale jazyk není překážkou. U nás v Česku je to naopak. Můžeme cestovat do tolika zemí, a přesto se komunikovat pořádně naučíme až po příjezdu, cestou pokus - omyl. Pokud k tomu naše děti zvládnou ještě mateřštiny svých rodičů, tedy češtinu a pákistánský národní jazyk Urdu, budu jenom ráda. Babičkám a dědečkům přece jen bývá líto, nemohou-li si s vnoučaty pohovořit.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Hlavně starší generace nás stále má za Československo. Někteří navštívili Prahu nebo o její kráse slyšeli. Jsou lidé, kteří si myslí, že sousedíme s Ruskem a bývali jsme členy SSSR. Většinou jsem ale prostě za “Evropanku”, případně, slyší-li mou angličtinu, mají mne za Britku/Američanku. Lidé jsou velmi zvědaví, co sem člověka ze západu táhne. Oni vědí, že jejich země má špatnou pověst a je jim to líto, neboť Pákistán má obrovský potenciál. Všechna setkání s místními zatím probíhala tak, že se po chvilce ostychu začali vášnivě vyptávat na všechno možné, pyšní, že jejich rodnou zem navštívil cizinec, a nakonec debatu uzavřeli  pozváním k sobě domů. Ještě taková zajímavost - jako i jinde v Asii, také tady pan Baťa zanechal svůj otisk. Jeho obchody jsou na každém hlavním bulváru, v samotném Lahore je jich přes padesát. Všechny školou povinné děti nakupují obuv u Bati. Jen málokdo ale ví, odkud k ním tyto boty přišly.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politické debaty běží na všech televizních kanálech. Pákistánci touží po změně, avšak vládnoucí strany jaksi neví, jak na to. Demonstrace a protesty jsou tu na denním pořádku. Pákistán má pohnutou historii, jejíž následky si nese dodnes. Do roku 1947 byl, pod jménem Britská Indie, kolonií Velké Británie. Podnětem k rozdělení Pákistánu a Indie byla rozdílná náboženství - hisduismus a islám. Tyto země spolu zatím třikrát válčily, důvodem jsou přetrvávající spory o území Kašmíru. Poslední válku Pákistán prohrál, a tím v roce 1971 ztratil východní část, nynější Bangladéš. Jak Pákistán, tak Indie vlastní jaderné zbraně a hrozba jejich použití stále visí ve vzduchu. Raději ani nebudu popisovat problémy s teroristy, o tom se napsalo dost a dost. Situace je opravdu nesrovnatelně dramatičtější než v našem malém českém rybníčku. Jediné, co snad máme společné, jsou zkorumpovaní politici.