Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Bez koňských povozů a rozpadlých aut. Vyražte do Rumunska na nejlepší pivo na světě

Cestování

  6:41
BRAŠOV - Při povídání o Rumunsku jsme si na střední promítali fotky povozů s koňmi a aut těsně před rozpadem. A jak už to obvykle při cestování bývá, málokdy se představy shodují s realitou. Povoz koňmi jsem za celou cestu viděla totiž pouze jednou.

Pevnost Râșnov. foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

Dvě eura na jízdenku a penis na hlavě. Bratislava má podobné kouzlo jako Brno

U povozu s koňmi ale mé představy o Rumunsku nekončily. Před několika lety jsem četla Stokerova Draculu a jako mnoho jiných turistů vyrazila do Transylvánie především na „Draculův hrad” Bran s představou temné, romantické atmosféry a bouřlivého počasí. Nakonec jsem se musela spokojit spíš s drobným mrholením a davy turistů. Jistou atmosféru však hrad i přesto měl.

Hrad Bran inspiroval Brama Stokera při psaní jeho knihy Dracula.

„Příběh o Draculovi bereme tak, jak je, jako smyšlenou knihu. Ale jeho předobraz Vlada III. tady všichni milujeme,” prozradila mi paní v informačním centru. 

Po stopách krevní msty bez čórek a mafie v patách. Albánie láká na historii i přírodu

Do Rumunska jsem samozřejmě vyrazila vybavená potřebnými informacemi, tedy, že Vlad III. byl třikrát valašským knížetem, co si liboval v napichování lidí na kůl a který měl podle legend snižovat počet chudých jejich upálením. Tudíž ze mě patrně nemohlo vypadnout nic jiného, než Vážně?

Tip na cestu

Pokud zvažujete návštěvu Transylvánie a jste fanouškem podzimního cestování, hrad Bran nabízí v předprodeji vstupenky na halloweenskou párty spolu s prohlídkou hradu. Lístky jsou dostupné pouze na 27. 10. 2018. K hradu Bran jinak jezdí z Brašova v pravidelných intervalech autobusy, jedna cesta vyjde v přepočtu na 45 korun. Cestou tam nebo zpátky se vyplatí udělat si zastávku ve městěčku Râșnov a oblédnout si místní pevnost.

Tento názor mi však potvrdila i paní z botanické zahrady v Kluži. „Ano, my si ho tady opravdu vážíme. Udělal, co udělat musel, ale vždycky to bylo nepříteli.”

V Brašově, který leží jen kousek od hradu Bran, jsem si udělala rezervaci v hostelu U zlého klauna. Ten shodou náhod ležel v těsné blízkosti hřbitova. I přes pochybnosti a nedůvěru v klauny, kteří mě docela děsí, se hostel nakonec ukázal být milým místem se spoustou zajímavých lidí.

Centrum městečka Brašov.

Asi nejvýraznější z nich byla mladá Indka, která mi povyprávěla o svém životě v emirátech i Bombaji. „Spousta lidí v Indii cestuje za prací i několik hodin, nástup do vlaku pak ráno vypadá jako obrovská lidská tsunami. Občas se i stane, že lidé někoho vystrčí z vlaku ven. Taková smrt nebývá v Indii nic neobvyklého.” Na můj šokovaný výraz a dotaz, zda jsou pachatelé alespoň potrestáni, mi řekla, že přes masu lidí, se nic takového samozřejmě neděje. „Kamarádka jednou přišla do práce celá ubrečená. Ptala jsem se, co se stalo a ona mi řekla, že právě viděla jednu ženu vystrčit jinou ženu z vlaku.” Chvíli nato dodala, že odpoledne bývá ve vlaku naopak skvělá atmosféra. „Ženy ve vlaku šetří čas a během jízdy loupou, krouhaj a jinak krájí zeleninu, ze které pak doma připravují večeři.”

Výhled na město Brašov.

Řeč jsme zavedly i na množství odpadků, které Indii trápí. „Indové mívají doma velmi čisto, ale na ulici klidně odhodí obal na zem. Máma se mi vždycky diví, když si něco takového schovám a vyhodím to doma do koše, místo toho, abych ho vyhodila na hromadu venku.”

Vítejte na Balkáně. V zemích, kde ,pálí' politiky a kde ,zabíjecí kulturu' dráždí nevyzuté boty

Vedle Indky jsem narazila i Izraelce, který slouží v tamní armádě. „Já jsem Asaf, to je u nás takové typické jméno,” představil se mi asi po hodině a půl dlouhé diskusi o ženách v armádě, univerzitním životě a střílení v ulicích Tel Avivu. „Tel Aviv i Jeruzalém jsou bezpečná města, situace v Izraeli není taková, jak se mnohdy ukazuje v médiích. Ke střelbě zde opravdu nedochází na denním pořádku. Občas se to stane, ale to možná tak jednou za čtyři roky.”

Poiana u Brašova.

Druhý den ráno jsem vyrazila do nedalekého lyžařského centra. Mým cílem bylo dorazit k horskému jezeru, abych po dvou a půl hodinách zjistila, že jde spíše o rybník s plachtou a plotem k tomu. 

Umělá vodní plocha na Poianě.

CESTOVÁNÍ PO RUMUNSKU

Nejsnadněji se v zde dostanete autobusem, za cestu okolo 100 kilometrů zaplatíte přibližně 200 korun. Cestovat lze po určitých trasách i vlakem, ten však jezdí opravdu pomalu, leckdy bývá ale jízdenka (dle typu vlaku a doby jízdy) levnější.

Výhled na něj byl ovšem i tak pěkný.

Odpoledne jsem už utíkala na vlak do Sighișoary. Mimochodem, vlaky jsou v Rumunsku podobně rychlé jako v Srbsku.. rychlejší je jít pěšky nebo vytáhnout právě ten povoz s koňmi.

Jak už možná víte, občas se na cestách ztrácím a málokdy mě to opravdu překvapí. Přesto, když mi modrý puntík na mapách na tři vteřiny ukázal Bukurešť namísto městečka s historickým centrem na seznamu UNESCO, vynechalo mi srdce aspoň na tři vteřiny. Naštěstí se ukázalo, že tentokrát chyba nebyla ve mně.

Historické centrum Sighișoary.

Po obhlídce mimořádně pěkného historického centra jsem zakotvila přede dveřmi domu, kde se měl narodit Vlad III. neboli pan Napichovač. Už z cedule, která lákala turisty k návštěvě, mi bylo jasné, že obhlídka za necelých třicet korun, budou nejhůře utracené peníze za celé mé rumunské putování. Umělý pavouk, co se spouštěl ze stropu, figurka čarodějnice, rakev a podivná hudba mě v tom nemohly než utvrdit.

Vlad III. se narodil ve žlutém domě.

V Sighișoaře jsem také narazila na restauraci, která mě vyprovokovala nabídkou na pravděpodobně nejlepší pivo na světě. A nutno podotknout, že transylvánské pivo, které jsem dostala do bílého hrnku, by klidně nejlepší být mohlo.

Pivo v hrnku.

Další den jsem využila k návštěvě Kluže a jeho botanické zahrady. Na autobusové nádraží jsem vyrazila v předstihu podle jízdního řádu, který se mi na internetu povedl k velké slávě najít. „Do Kluže žádný přímý autobus nejede,” zničila mé představy paní u okénka. Na můj dotaz, že by ale něco mělo jet před jedenáctou mi sdělila, že o ničem takovém ona nic neví. Se smířenou náladou, že tentokrát už určitě skončím někde, kde nechci, jsem nasedla do minibusu, který jel aspoň kousek ze zamýšlené trasy.

Bez prstýnku ani ránu. Istanbul nejsou jen mešity a kebab, ale i horda flirtujících mužů

O několik hodin později a dva autobusy k tomu, se mi konečně podařilo dorazit do Kluže a dalšího hostelu. Ačkoli se jinak o pokoj a své soukromí nerada dělím, hostely a povídaní si s náhodnými cestovateli před spaním, je mojí slabinou. Pokoj pro dva, který jsem měla mít tu noc jenom pro sebe mi tak neudělal radost, ale spíš mě absence dalších hostů zamrzela.

Botanická zahrada v Kluži je opravdová oáza klidu.

V Kluži jsem, jak už jsem zmínila, na doporučení jednoho Anglána z předchozího hostelu vyrazila do botanické zahrady. Normálně, by mě taková návštěva pravděpodobně ani nenapadla. K mému překvapení ale nešlo jen o tři záhonky, ale opravdový les, japonskou zahradu i hromadu rybízu, co jsem jim natajňačku ochutnala.

Centrum Oradey.

Z Kluže jsem pokračovala do Oradey, která disponuje opravdu malebným náměstím a Temešváru, kde se mi k mé nelibosti opět podařilo dostat postel ve sklepě a k tomu ještě okno namířené do druhé koupelny. Nutno podotknout, že na cestách opravdu nemusím vidět všechno. Temešvár mě přivítal skandováním a transparenty komunisty tady nechceme.

Protesty v Temešváru.

Druhý den ráno jsem se před odjezdem do Aradu rozhodla podívat na místní náměstí, kde si na rozdíl od velkých metropolí na příliš betonu zrovna nehrají. Na cestě na autobusové nádraží na mě jeden sedmdesátník třikrát zakřičel Gara!, jen aby si byl jistý, že chápu, kde to zrovna jsem.

Hlavní náměstí s Temešváru.

Z Aradu jsem si jako nejsilnější vzpomínku odnesla automat na knížky. Slíbila jsem si, že pokud mi před odjezdem do Maďarska zbydou nějaké bankovky, koupím si jedinou knížku s anglickým titulem, který automat nabízel. To jsem nakonec i udělala. A pokud by tu byl někdo, kdo stojí o Cold Mountain v plně rumunském vydání, nechť se mi prosím ozve.

Výhled na Sighișoaru.
Historické centrum Sighișoary.

Knížku jsem se snažila udat už v autobuse, kde mě jedna Rumunka celou cestu zásobovala preclíky a zachránila mě tak přinejmenším od podrážděné nálady vyvolané z hladu. S odkazem na špatné oči, co jsem z jejího gestikulování pochopila, ale moji nabídku odmítla.

Jinými slovy, pokud máte tak trochu slabost pro upíry, pusťte si radši film. Jinak je ale Transylvánie krásná, bohatá na historii i přírodu a její návštěvu nelze než doporučit.