Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rozhicované samovary a dálkové jízdy. Rusko poznáte ve vlaku

Cestování

  6:52
Po nepohodlném noclehu na zemi na nádraží v Kemu při pobřeží Severního ledového oceánu se těším, jak se vyspím na celodenní cestě do Kotlasu. Ruské dálkové vlaky s lůžky a vždy rozhicovaným samovarem s čajem jsou pro takové putování ideální.

Nádraží Kotlas foto: Wikimedia Commons

Mým jediným spolucestujícím je na první pohled upovídaná osoba. Už jen ten široký úsměv, když v půl sedmé ráno zmatečně zdraví: „Dobrou noc ve smyslu ráno.“ V Rusku mají pasažéři ve zvyku se na dlouhých přejezdech po nekonečných rovinách dělit o své potraviny, takže Sergejovi nabízím své oplatky. Ale tento pětačtyřicetiletý stavební inženýr, který má skelný pohled, je přebíjí skvělým chlebem, dobře prorostlým špekem, salámem a posolenými rajčaty.

Po pětiminutovém hřmotném přehrabování svého tlumoku najde flašku s vodkou. Naštěstí už jí je jen na dva panáky; zastřenost Sergejova pohledu se tím vysvětluje. Po takové hostině ho nemohu odmítnout a do jeho plechového hrníčku dostanu pořádný stakan. Když děkuji, říká na to „vsjo normálna, vsjo charašó“ a k tomu zas odněkud vyštrachá dvě plechovky s pivem, z nichž jedna přistane přede mnou. Odvážný začátek dne.

Od Žižky k okupaci

Přestože si Sergej kvůli vypité vodce trochu šlape na jazyk, debata s ním je moc zajímavá. Je sečtělý, má velký přehled, takže rozebíráme i Žižku a jeho vozovou hradbu. Většinou se ale bavíme o Rusku, což často bývá zkouška trpělivosti a tolerance, protože lidé tam mají sklony být vůči své vlasti absolutně nekritičtí. S tím Sergej nemá problém a do domoviny včetně prezidenta Putina trefně tepe. Vždy to ukončí fatalistickým: „Co naděláš?“ anebo „Tak takhle tady žijeme“ či svým nejoblíbenějším: „Vsjo normálna, vsjo charašó.“ Dokonce od něj uslyším to, co už se nemusí nikdy opakovat, a sice upřímnou omluvu jménem ruského lidu za okupaci v srpnu 1968.

Rusko rozdává půdu. Na Sibiř ale skoro nikdo nechce ani zadarmo

Nestihneme to však probrat. Vlak se skřípěním brzdí a Sergej beze slova vylétne ven do prudkého deště. Vrací se s promočenou bundou a z jejího rukávu vytáhne novou „butylku“. Zase mi řádně naleje do hrníčku, ale odmítám alkohol s tím, že si sám rozhodnu, kdy budu pít. Zatváří se zklamaně, ale obsah plecháčku hodí do sebe. A tak to jde po zbytek dne – zhruba každou čtvrthodinu ke mně sune hrneček ze třetiny plný, který já k němu odsunu se slovy „Spasí ba, ja něchaču“, a on destilát do sebe hodí na ex. Za patnáct minut znova.

Vsjo normálna

Je na něm znát dlouhodobý trénink, protože vydrží neskutečné množství vodky, ke které si ještě na další zastávce sehnal PET lahev piva, kterým pálenku prokládá. Debata je už nyní marná, protože kvůli jeho ztuhlému jazyku mu z jeho výkladů o geopolitickém postavení Íránu nerozumím nic. Radši se natáhnu ke spánku. Chvíli poté, co usnu, mě probudí s tím, ať si vezmu jeho polštář, že se mi pak dobře usne. Podruhé mi spánek naruší zatřesením ramenem: „Vstávej a jez, ať nepojdeš od hladu.“ Potřetí jsou to šťouchance do žeber, kdy už nic nemaskuje. Je mu smutno a chce si povídat: „Tak vstávej, ještě pojedeme 24 hodin, to se ještě naspíš.“

Vypadá jako chodící varování před nerozvážným pitím alkoholu, kvůli tomu, že je opilý, se ošklivě řízne při krájení chleba. Mele sice nesouvisle, ale vytrvale. Nejčastěji opakuje slova omluvy. Těžko ale určit, zda za bratrskou pomoc jeho národa, nebo za to, že mě nenechá odpočívat.

Ožije ruské impérium na ostrově Kiribati? Chce ho koupit ruský exposlanec

Chytnu se tedy knihy – od čtení mě ale soustavně vyrušuje. Přeruším ho, aby se pustil do své bichle. Ale bohužel. Historie filozofie, vydaná v roce 1969, v níž je i Demokritos vysvětlován z pozice marxismu-leninismu, je nad jeho síly. Na zastávce se vypotácí z našeho vagonu, ale stihne se vrátit před odjezdem vlaku. V ruce má novou lahev. Tentokrát se urazí, že mu s ní dávám opět košem: „Ty jsi! Víš, jak jsem se naběhal, než jsem ji sehnal?“ říká, alespoň podle toho, jak jsem si poskládal jeho mumlání. Doufám, že se jeho naštvanost nepřetaví v agresivitu. Jak víme, ruský medvěd se nechá snadno vydráždit. Jenže naštěstí ho vodka zmůže, takže po zbytek cesty mám klid na louskání azbuky ve své knize.

Když se blížíme druhý den ráno ke konečné zastávce v Kotlasu, průvodčí s ním třese, aby se připravil k výstupu. Podaří se mu ho dostat do sedu, aniž by se Sergej opravdu vzbudil. Tak se do toho pouštím já. Kromě jiného ho zkouším i poněkud důrazněji poplácat po tvářích, ale přemíra destilátu z něj udělá dokonalý špalek. Házím si na záda batoh, nechávám ho jeho osudu a v duchu se s ním loučím jeho oblíbenými slovy: „Tak takhle tady žijí. Co naděláš. Vsjo normálna, vsjo charašó.“

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...