Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rwanda bez plastů, zvědavé děti, drzé opice a čajové plantáže

Cestování

  7:00
Na hranicích mezi Ugandou a Rwandou jsme utrpěli zajímavý šok. První, o co se celníci zajímají, nejsou pasy, karnet na naše auto nebo víza, zajímá je, zda máme nějaké igelitové sáčky a tašky. Nejdříve jsme si mysleli, že jde o nějakou legraci se skrytou kamerou, jenže kousek od nás stojí kontejner, který je přeplněný platovými obaly.

Nikdy jsme tento druh neviděli, je černá a na obličeji má bílou čáru. foto: Alexandr Bílek

Začíná to dávat smysl, hned záhy si všímáme upozornění, které informuje všechny cestující, kteří do Rwandy vstupují, že do země není možné dovážet žádné plastové sáčky nebo tašky.

Zákon na igelitové sáčky

Během expedic, kdy jsme procestovali již 25 afrických zemí, jsme na podobné nařízení nenarazili. Dozvídáme se, že Rwanda je jediná země na světě, kde je používání plastových obalů zakázáno zákonem. Neuvěřitelné, rozumné, logické a novátorské. Jak jinak tento zákon nazvat. A funguje to. V zemích třetího světa je plastů všude obrovské množství, lidi mají jiné starosti než se starat o čisté prostředí, a tak je plastovými sáčky zaneřáděný celý kontinent.

Vyschlá koryta řek jsou zaplněna odpadem, jehož součástí jsou především plasty. Čeká se jen na sezónní deště, které vše "uklidí". Bez tohoto civilizačního moru nejsou prosté ani pouštní obydlené oblasti. Například Západní Sahara, Mauretánie, Mali, to jsou země, kde jsme podél silnic i mimo ně viděli tisíce mrtvých zvířat. Ta zemřela nejen díky tomu, že nemají co jíst, obrovským vedrům a suchu trvajícímu i několik let, ale velké množství zvířat uhyne bohužel tak, že sežere igelitový pytel.

Viděli jsme kravku, které koukal igelit z tlamy a druhý konec ze zadní části. Chtěli jsme jí pomoci, ale velmi u toho trpěla. Takže tento nápad obdivujeme, o to víc je cenný, pokud se k tomuto kroku odhodlal africký stát. Škoda jen, že v civilizovaných zemích na to ještě nikdo nepřišel, nebo k tomu nemá nikdo odvahu. To by bylo něco.

Víza do Rwandy a rwandský konflikt

Veškeré obaly poctivě odevzdáváme a na oplátku si můžeme zakoupit papírové. Vízum do Rwandy jsme si zajistili stejně jako většinu na ambasádě v Berlíně. Pořídit vízum na hranicích možné není. Navíc lhůty pro vyřízení se nedají obejít, vízové údaje jsou biometrické a každý se musí k vyřízení víza dostavit osobně.

To u ostatních zemí, kromě Pobřeží Slonoviny, není nutné. Navíc právě rwandské vízum nás velmi časově limitovalo, neboť jeho platnost je jen týden. Během této expedice jsme projeli Egypt, Súdán, Džibuti, Etiopii, Keňu, Ugandu a na skok nakouknuli do Somálska i Eritrey. Před sebou máme ještě Burundi, Kongo, SAR a Čad.

Naplánovat proto platnost víza bez většího časového polštáře je velmi složité. Nakonec se nám to sice podařilo, ale byl to nervák. Pokud bychom v termínu nestihli do Rwandy dorazit, uzavřela by se nám definitivně cesta do následujících zemí.

Rwandské vízum nás velmi časově limitovalo, neboť jeho platnost je jen týden.

Rwanda je malý desetimilionový vnitrozemský stát, který každý bohužel zná především díky neuvěřitelné genocidě, která se stala v roce 1994. Ve stejném roce jsem začal podnikat, a proto mi připadá, že se jedná o téměř nedávnou minulost. Konflikt mezi většinovým etnikem HUTU a menšinových TUTSI trval dlouhých 100 dní, během kterých bylo vyvražděno asi 800.000 lidí.

OSN si svoji nepochopitelnou strategií zcela zničila reputaci. Místo aby věc začala řešit, stáhla veškeré síly ze země. Velmi dobře je vše vystiženo ve filmu Hotel Rwanda, na který se doporučuji podívat. Mohl bych se o tomto konfliktu velmi široce rozepsat, to ale není smyslem této reportáže, fakta jsou na webu lehce dohledatelná.

V Kigali už vědí, kde je Česká republika

Po překročení hranic míříme do hlavního města Kigali. Během cesty míjíme řadu vesniček, v každé je nějaký památník se jmény lidí, kteří při "čistce" v roce 1994 zemřeli. Přes toto negativum jsou lidé velmi příjemní, připadají nám dokonce jiní než v sousedních zemích. Jsou trochu tmavší, uhlazení, možná i vzdělanější. Když s nimi mluvíme, chováním se více podobají vzdělanějším lidem.

Když se začneme s někým náhodně bavit, vznikne z toho rozhovor plný zajímavých informací. Sedíme v místní restauraci na náměstí v Kigali, studenti se téměř bez ostychu chodí ptát, odkud jsme, zajímají se o naši zemi, vědí, kde leží a chtějí naše e-mailové adresy. Máme z nich radost.

Je vidět, že se chtějí posunout dál rychleji než zbytek Afriky. Velmi chytře využívají možnosti dozvědět se něco o naší zemi a Evropě vůbec. Nakonec strávíme před místní restaurací několik hodin, protože se u nás srocují doslova davy studentů a místních lidí. Nezbývá nám nic jiného, než rozdávat propagační materiály o ČR, máme jich několik stovek a zdá se nám, že tady budou patřičně využity.

Nejvíce je zajímají historické památky Prahy, fotky místních obyvatel, auta, vlaky, oblečení, krásné školy, sportovci, restaurace a to co máme na talíři. Brožurky nám zakoupila firma Origo, která nám kromě toho nakoupila několik stovek sad školních potřeb, které průběžně rozdáváme. Co děti šokuje nejvíce? Sníh, závěje a zima. Většina z nich to asi ani nepochopila.

Des Mille Collines

Už si nepamatujeme, jak se jmenuje hotel, který byl hlavním centrem pomoci pronásledovaných Tutsi při genocidě v roce 1994, zeptáme se náhodně procházejícího studenta. Hned nás nasměroval do hotelu Des Mille Collines a také nám řekl, že údolní ulice, ve které se právě nacházíme, byla hlavním centrem bojů ve městě.

Student nás hned nasměroval do hotelu Des Mille Collines a také nám řekl, že...

Večer zastavujeme na parkovišti tohoto hotelu a jdeme si ho prohlédnout. Stal se z něj velmi drahý hotel, je si ale velmi podobný. Ostatně i v roce 1994 patřil mezi nejlepší hotely ve městě, takže po této stránce se nic zásadního nezměnilo.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Moc sem nezapadáme, a tak si jdeme lehnout raději do naší postele v autě a pouštíme si film, který se za této situace nejvíce hodí, Hotel Rwanda. Místním recepčním nevadíme, personál hotelu si jen chodí celou noc naše auto prohlížet, a tak máme docela klidnou noc.

Genocide Memorial Centre

Hlavním centrem všech návštěvníků hlavního města ale není náměstí nebo hotel Des Mille Collines, je jím totiž neuvěřitelně smutné Genocide Memorial Centre. Vstup je do areálu zdarma a hoří zde věčný oheň na památku všem zavražděným Tutsi a umírněným Hutu, kteří neměli chuť se na vraždění podílet.

Hlavním centrem všech návštěvníků hlavního města ale není náměstí nebo hotel...

V parku je na černých deskách vypsáno několik set tisíc jmen lidí, kteří ve městě byli zabiti. Když tam člověk stojí, dívá se na ta jména, uvědomí si tu neuvěřitelnou beznaděj, kterou ti lidé museli za těch strašných 100 dní zažít. Veškeré velmoci se od nich odvrátily, nikoho Rwanda nezajímala, nikdo se do toho nechtěl míchat, přestože v ulicích vytahovali jednu rodinu za druhou z domů a rozsekávali je mačetami.

Je zde velmi příjemná moderní kavárna, a tak si dáváme kávu. Nakonec zde kupujeme 10 kg jejich čaje, který v našem hotelu na Hromovce ve Špindlerově Mlýně můžete ochutnat. Při té příležitosti si můžete i prohlédnout velké množství zajímavých artefaktů dovezených z několika desítek zemí.

Drzé opice málem odjely naším autem

Ráno vjíždíme do Národního parku Nyungwe, který musíme při naší cestě do Konga projet. Naše kartičky na vstup zdarma zabírají a máme před sebou volnou cestu. Protože nemáme vodu na sprchování, z místního pramenu si vodu nabíráme.

Když už je nádrž na střeše auta plná, všimnu si na poslední chvíli, že mezi bambusem nás s velkým zájmem sleduje nádherná opička. Nikdy jsme tento druh neviděli, je černá a na obličeji má bílou čáru. Hlavou dělá vtipné pohyby, které můžete vidět na videu, které je součástí reportáže. Po několika kilometrech narážíme na přehledné místo a rozhodujeme se, že si uvaříme oběd.

Během několika minut se ale z klidného místa stává doslova hřiště pro docela rozvětvenou populaci opičáků. Ze začátku to bereme jako příjemné zpestření, dáváme jim piškoty a jablka, jenže postupem času začnou dorážet.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Začíná to tím, že se trefují nějakými plody do našeho auta a končí to převrácenou polévkou a několika opicemi na střeše. Navíc nejsme daleko od toho, aby nám vlezli do auta a odjeli. Takže to musíme vzdát a pokus o oběd zopakovat později. Během projíždění parkem narážíme na několik dalších zvířat a hadů. Jeden takový pěkný je také na videu.

Čajové plantáže

Čajové plantáže jsou ve Rwandě skoro všude. Nám se po výjezdu z parku podařilo narazit na spoustu česačů čajových lístků a bylo z toho docela vtipné odpoledne. Sběrači se mají podle všeho lépe než ostatní obyvatelé. Majitelé plantáží mají pro česače k dispozici slušné domky a nadstandardní plat.

Ve Rwandě buďte radši ve střehu.

Dostávají prý v přepočtu za měsíc i 600 Kč, což je prý dvojnásobek běžných příjmů. Tradiční metoda sběru čajových lístků se nemění, sběrači mají na zádech koše, do kterých sebrané lístky házejí. Trhají se ale jen ty mladé, světle zelené. Existují i česací stroje, je to ale dost náročné. Kovové nůžky musí držet 4 chlapy a nesou je nad keři čajovníku. Váží podle nás alespoň 50 kg.

Jedná se o těžké monstrum, jde to sice rychleji, ale jsou při tom velké ztráty a je nutné přebírání. Proto se spíše využívá metoda ručního trhání. Máme navíc 2 staré matrace ze stanu umístěném na střeše auta a tak jim je dáváme, neboť o ně projevili zájem. Na hranice Konga to máme jen 20 km.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!