Sáhnout si při jídle do vlasů je v Zambii šokující, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Do Zambie jsem přiletěla v září roku 2013 a to není zas tak dávno. Pamatuji si na ten teplý a úplně jiný vzduch, který jsem nasála hned po příletu a pak na tu nekonečnou frontu na víza - první hodiny čekání, aktivity, která vás v Africe nikde nemine a nikde neopustí. Na letišti mě měl čekat někdo z centra City of Hope, kam jsem přijela jako dobrovolnice na práci s mládeží. Místo řádových sester, které centrum provozují a v jejichž komunitě bydlím i pracuji, cedulku s nápisem City of Hope držela v rukou jedna ze čtyř obyvatelek tamního dětského domova, jež mě přijely na letiště vyzvednout. V první vteřině jsem si opravdu pomyslela, že jedna z nich snad bude i řídit. A to především proto, že byly čtyři a já tedy pátá do vozu. Ale hned jak přispěchal řidič a holky se ve čtyřech namáčkly dozadu a my vyjeli do ulic Lusaky, jsem pochopila, že v Africe se počet cestujících ve vozu omezuje pouze jeho velikostí. Další lahůdka byla, že jsem od kohosi dostala staré zambijské peníze, které už přes rok neplatí, a já si za ně pokoušela nakoupit jídlo. 

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Největší problém jsem měla naučit se smlouvat o ceny. Dodnes je mi to hodně nepříjemné. Zkrátka upřednostňuji pevnou cenu zboží a pak se rozhodnout zda jej chci. Jedna z věcí na kterou si velice těžko zvykám je také to věčné pokřikování místních a to jen proto, že jste jiné barvy pleti. Ze začátku je to legrace, ale po devíti měsících, kdy se už cítíte skoro jako doma, znáte pomalu každý kout, ale stále jste prostě jen "muzungu" (tedy běloch) na kterého každý pokřikuje, je to únavné. S čím jsem se vůbec nesžila, je ta věčná anglická otázka "How are you?". Stále se mi na ni chce odpovídat podle pravdy a ne jen zdvořilostní frází. A už vůbec mi sama osobě nejde z pusy, když jen tak někoho potkám na ulici. V komunitě trávím většinu času s děvčaty z dětského domova. S těmi sdílíme i jídelnu, i když kromě neděle, jedí dobrovolníci odděleně. Pro naše holky je například hodně šokující, když si sáhnu během jídla na vlasy. Jí se tu rukama a tak je to vlastně pochopitelné, ale i tak to stejně sem tam mimoděk udělám a je z toho vždy velké pozdvižení. Obyčejný turista, tedy spíše turistka, tu může narazit na problém s oděvem. Ženy v Zambii chodí krásně upravené často v oděvech ušitých z barevných afrických látek s výraznými velkými vzory. Ženy zde chodí především v sukních a to spíše v dlouhých. Krátké šortky jsou tu k vidění opravdu jen na turistech.
Během svého pobytu jsem v komunitě trávila i dva největší svátky v roce – Velikonoce a Vánoce. Během Velikonoc, jsme se spolu s dobrovolnicemi z Polska, rozhodly uspořádat pro holky z domova výtvarnou dílnu a nazdobit vajíčka. Když jsme přinesly uvařená vajíčka měla děvčata ohromnou radost a pokládala je za snídani. Kterou ten den nedostaly, neboť se na velký pátek dodržoval v katolické komunitě půst. Poté co jsme jim řekly, že na vajíčka budeme malovat, vůbec nechápaly proč mají s jídlem provádět takovou hloupost a poté, co vajíčka počmáraly fixy je navzdory půstu, snědly.

Kdo je Silvie Jasičová? Před odjezdem do Zambie jsem pracovala jako učitelka výtvarné výchovy na základní škole v Brně. Po ukončení magisterského studia na Filozofické fakultě MU jsem společně s prací na necelý úvazek, nastoupila ke studiu doktorského programu na Pedagogické fakultě. K zájmu o pedagogiku a práci s dětmi mě přivedlo mé zaměstnání. A tak jsem se snažila i pro svou dobrovolnou činnosti v Africe sehnat program zaměřující se na práci s mládeží. Takový program pro mladé dobrovolníky nabízí Seleziánská asociace Dona Bosca, která spolupracuje s dalšími salesiánskými středisky na celém světě. Salesiáni se soustředí především na práci s tzv. problémovou mládeží. V mém případě to znamenalo práci v dětském domově pro děvčata a v přidružené škole pro děti z chudých zambijských rodin.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Od začátku jsem věděla, že do Afriky odjíždím jen na necelý rok, ale myslela jsem si, že se mi vracet chtít nebude. Teď se můj odjezd přibližuje mílovými kroky a já se nemůžu dočkat, až se to letadlo bude vznášet nad Prahou. Chybí mi tu dlážděné ulice, staré domy, uličky. Zkrátka ten evropsky styl. Trochu mě deprimují ty vysoké zdi s elektrickými dráty, které oddělují domy od ulic. Určitě ale na Afriku nezanevřu, myslím, že pro mě bude mít vždycky své kouzlo a ráda se sem budu vždycky vracet. I když vím, že na život zde bych si zvykala těžko.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Nejvíce se těším na nakládaný hermelín a sýry všeobecně. Výroba sýrů zde není příliš rozvinutá a většina sýrů se sem dováží. Z toho důvodu jsou zde sýry velice drahé. Chybí mi také různé druhy zeleniny, které zde nejsou k dostání, jako například brokolice či květák. Jsem milovníkem zeleninových pokrmů a v tomhle směru si vlastně nemůžu stěžovat. Díky věčně teplému klimatu a období dešťů je Zambie velice úrodná. Povětšinou tedy jím zdejší zeleninu a ovoce. Zelenina je tu také běžnou součástí jídelníčku, spolu s luštěninami. Jídlo obyčejného Afričana je ale monotónní. Jí se tu převážně Nshima. Bílá kukuřičná hmota bez jakékoliv chuti, která se namáčí do zeleninových omáček a někdy se k ní přikusuje i maso. Tuhle každodenní Africkou stravu konzumuji s děvčaty každou neděli. Přes týden nám k omáčkám a luštěninám komunita připravuje rýži. Takže i když je jídlo pro dobrovolníky jiné, v konečném důsledku je také monotónní. Jednou za měsíc máme jako dobrovolníci příležitost připravit na schůzku se sestrami nějaké pohoštění. Jednou jsem se rozhodla udělat bramborový salát, jídlo jež opravdu miluji. Což bylo v konečném důsledku výhodou, protože se můj salát nedočkal nějaké hojné konzumace a tak jsem jej celý týden dojídala doma k večeři.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti nemám. Přijela jsem především jako dobrovolnice – učitelka a spíš zde bojuji s učením angličtiny. Ta je zde sice oficiálním jazykem, ale lidé používají své původní lokální jazyky. Těch je v Zambii kolem 72. Když tedy přijde prvňáček do školy, vůbec nerozumí, co se po něm chce, a výuka se vlastně rovná výuce v cizím jazyce. 

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Záleží na tom s kým se bavím. Všichni na ulici na vás pokřikují odkud jste, ale když řeknete Česká republika, jen nepatrné procento snad někdy podobné spojení slov zaslechlo. Vlastně jsem to už vzdala a říkám, že jsem z Evropy. Myslím, že u nás lidé taky neznají většinu afrických zemí. A to jsou kolikrát o hodně větší než ta naše. Je tu ale hodně Poláků a ti samozřejmě reagují pozitivně a zkouší se s vámi domluvit polsky.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
O politiku se aktivně nezajímám, ale přijde mi zajímavé, že zde mají na ulici kanceláře pro řešení korupce. Což poukazuje na to, že se zde korupci opravdu snaží řešit. Z vnějšího pohledu je tu zjevná tendence k vybudování fungujícího pluralitního politickému systému a jasný ekonomický růst.