Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

Ráj, skvělá auta, levné pivo a krásné ženy. Tak nás vidí Řekové, říká Čech

Češi v cizině

  7:00
Michal Černohorský žil půl roku v Řecku, kde také studoval. V současné době žije v Česku, ale uvažuje o tom, že by se přestěhoval do Asie. „Dle mého existují v Řecku dvě skupiny lidí – řidiči taxíků a ti ostatní. Když při jízdě taxíkem přijde řidič na to, odkud jste a vy odpovíte, že z Česka, řidič většinou netuší a až po chvíli s nadšením v hlase zvolá „Ááá, Čekoslovakia, gůůd“. Vy mu pak zbytek jízdy vysvětlujete, že už jsme dávno samostatný stát a on vám na oplátku vypráví o tom, jak byl před 30 lety v Praze na dovolené,“ říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriál Češi v cizině.

Michal Černohorský foto: Archiv Michala Černohorského

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na prvních pár dní si vzpomínám naprosto přesně. Odlétali jsme s kamarádem v pátek dopoledne a já byl vzhůru už od svítání. Kromě toho, že jsem se zrovna chystal strávit půl roku v cizí zemi, ve které jsem nikdy předtím nebyl, a nikoho jsem tam neznal, bylo to zároveň poslední ráno v mém bytě, ve kterém jsem žil přes deset let – taková chvíle se vám vryje do paměti. Cesta na letiště byla trochu chaotická, ale po všech potřebných úkonech, procedurách, odbavování a loučení jsem najednou seděl v letadle, které rolovalo po runwayi a chystalo se vzlétnout směr Athény. Venku bylo krásně – svítilo slunce, modrá obloha bez mráčku – ideální počasí na let, obzvlášť pokud letíte poprvé.

Po dvou hodinách letu, malém obědu a pár partií cestovních šachů jsme přistáli na letišti Eleftherios Venizelos International Airport v Athénách. Jelikož jsme měli domluvený odvoz z letiště do pronajatého bytu, nebyl čas se moc zdržovat. Počkali jsme na zavazadla, informovali blízké o tom, že jsme dorazili ve zdraví a je nám teplo a už jsme stáli před odbavovací halou. Za kovovou přepážkou se tísnil dav řeckých taxikářů, většinou s cedulkou se jménem konkrétního člověka. Byl mezi nimi i jeden čekající na nás – malý, podsaditý a usměvavý Řek. Hned se nás ujmul, pomohl nám se zavazadly a už jsme šli cestou k jeho autu – žluté Škodě Octavii. Postupem času jsme zjistili, že je to vůbec nejrozšířenější značka aut v Řecku. Cesta z letiště do čtvrti Nea Smirni, kde se nacházel náš byt, trvá přibližně 40 minut. Nejdříve projíždíte poměrně chudou oblastí, poté se napojíte na Leof. Posidonos, která vede podél pobřeží až k Athénám (přibližně v polovině této třídy začíná tramvajová trať vedoucí až do centra) a pak odbočíte na Leof. Andrea Siggrou, čtyř proudovou „dálnici“, která vede od přístavu až na druhý konec Athén. Jak jsem již psal, cesta zabrala přibližně 40 minut, během kterých si s námi taxikář povídal o všem možném. O čem konkrétně bohužel nevím, protože mluvil řecky a anglicky uměl akorát „Hello“ a „Welcome in Greece“. Ale jelikož měl v autě wifi, mohli jsme se připojit na internet a komunikovat spolu pomocí překladače. Cesta byla pohodlná, sice během ní párkrát zastavil, aby pozdravil své kamarády a sdělil jim, koho že to veze, ale nakonec jsme dorazili do ulice lemované mandarinkovníky, kde se nacházel náš nový domov.

Kdo je Michal Černohorský?

Jmenuji se Michal Černohorský, je mi 24 let a v současné době žiji v Praze. Od narození trpím dětskou mozkovou obrnou (DMO) projevující se sníženou pohyblivostí. Jsem student magisterského oboru Evropská studia a veřejná správa (ESVS) na Metropolitní univerzitě Praha. V rámci studijního programu Erasmus jsem od února do konce června žil a studoval v na řecké univerzitě Panteion v Athénách. Nyní jsem na pár měsíců zpět v ČR, ale již nyní přemýšlím o tom, že znovu vycestuji - buďto znovu v rámci programu Erasmus (Nizozemsko/Dánsko) nebo na mimoevropská studia (Vietnam/Taiwan). Před odjezdem do Řecka jsem rok pracoval v bance, nyní spolupracuji na projektu cestovatelského portálu pro handicapované. Mimo to také s kamarádem podnikám v reklamě.

Co se týče momentů, které mi během prvních pár dní nejvíce utkvěly v paměti – rozhodně bych zmínil jistou „stereotypnost“ prostředí – prvních pár dní se mi vše zdálo tak nějak stejné – budovy (převážně vysoké, bílé), teplota (20 stupňů ve dne i v noci) a nakonec i samotní lidé. Dále bych zmínil „systém“ hromadné dopravy, konkrétně té autobusové. Kromě toho, že názvy stanic jsou jen v řečtině a neexistuje zde žádný pevný jízdní řád (někdy jsem měl pocit, že si Řekové jen stoupnou na autobusovou zastávku a čekají, zda něco pojede přibližně jejich směrem), musíte si na daný autobus také mávnout, jinak je klidně možné, že nezastaví. Řidiči autobusů pak většinou ani nezajíždí k chodníku – prostě zastaví uprostřed silnice a čekají, až nastoupíte. V průběhu jízdy vám pak ještě mohou říct, že v příští zastávce je konečná, protože začíná stávka. Později jsme se od nových kamarádů dozvěděli, že doprava autobusem po Athénách je vůbec ta nejhorší a že je lepší jezdit taxíkem nebo chodit pěšky.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Na první zásadní rozdíl jsme narazili již při jízdě zmíněným taxíkem, kdy při sdělování konkrétní adresy řidič na vše odpovídal typicky české „NE“, což ovšem v řečtině znamená pravý opak, tedy „ANO“. Člověk by neřekl, jak je složité si na takovou změnu zvyknout, ale ještě pár týdnu po příletu jsem na řidiče taxíků koukal pohledem Mastercard – k nezaplacení, když mi na otázku, zda vědí, kde je ta která ulice odpovídali „NE“. Pokud jde o nějaký zvyk, který byl v okolí rozhodně nezvyklý, je to určitě dochvilnost. Od narození mě učili, že mám všude chodit včas, díky čemuž se mi v Řecku párkrát povedlo čekat na smluveném místě i 40 minut. Později jsem zjistil, že stejně jako nám přijde nezdvořilé přijít někam pozdě, Řekům přijde nezdvořilé dorazit někam první.
Typická schůzka dvou Řeků tedy vypadá tak, že v přibližně dohodnutém čase chodí kolem stanoveného místa a pak se navzájem náhodně potkají. Když pak pořádáte např. oslavu, může se vám stát, že v domluveném čase nikdo nepřijde a za hodinu dorazí skupina deseti lidí, kteří se navzájem potkávali v okolních uličkách.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka jsem se již vrátil, ale už nyní uvažuji o dalším vycestování. Buďto znovu v rámci nového studijního programu Erasmus+, nebo na mimoevropská studia, velmi mě láká Asie. V průběhu pobytu v Řecku jsem se do Česka vrátil jen na týden, abych překvapil svou rodinu, kamarády a zjistil, kde vůbec budu bydlet. Jelikož jsem se za tu dobu opálil a nechal si narůst vousy, díky čemuž jsem vypadal jako typický Řek, skoro mě nepoznali.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
V Athénách existují dva podniky zaměřené přímo na českou kuchyni, kde není problém dát si svíčkovou a k ní české pivo. My jsme navštívili restauraci U Švejka. Založil ji Řek, který v mládí žil chvíli v Německu, pak se s rodinou přestěhoval do Česka, kde chvíli studoval a poté se vrátil do Athén. Skvělé bylo, že uměl perfektně česky, opět – pohled Mastercard. Na stěnách jsou pak namalované různé části Prahy, takže jsme se tam cítili jako doma. Pokud bych měl jmenovat nějaké jídlo, které mi opravdu chybělo, jsou to ovocné knedlíky! Řekové mají sice mnoho sladkých pokrmů a zákusků (baklava, chalva atd.), ale ovocné knedlíky, stejně jako ty normální, moc neznají. Typicky česká jídla jsem nevařil.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Záleží na tom, s kým mluvíte. Dle mého v Řecku existují dvě skupiny lidí – řidiči taxíků a ti ostatní. Když při jízdě taxíkem přijde na to, odkud jste a vy odpovíte, že z Česka, řidič většinou netuší a až po chvíli s nadšením v hlase zvolá „Ááá, Čekoslovakia, gůůd“. Vy mu pak zbytek jízdy vysvětlujete, že už jsme dávno samostatný stát a on vám na oplátku vypráví o tom, jak byl před 30 lety v Praze na dovolené, že máme pěkné ženy, levné pivo a skvělá auta. Což dokazuje tím, že ta Octavie, ve které jedete, má najeto už milion kilometrů a stále jezdí. Na druhou stranu, v průběhu studia mě vyučoval profesor, který kdysi dávno pracoval jako diplomat v České republice, takže znal Prahu a různá jiná zajímavá místa. Zkouška z tohoto předmětu pak probíhala tak, že po zodpovězení zadaných otázek si se mnou ještě dvacet minut povídal o Praze.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politika v Řecku a zejména pak tamní politická kultura by vydala na samostatný článek, takže jen krátce. Řekové obecně milují diskuze a mám pocit, že ty o politice mají vůbec ze všeho nejraději. Není tedy nic neobvyklého, že k vám v kavárně přisedne neznámý člověk, vyzve vás na partii šachů a mezi tím s vámi probírá politiku. Když máte štěstí, umí i anglicky a tak s ním můžete diskutovat. Během mého pobytu se konaly volby do Evropského parlamentu, což mělo za následek mnoho stávek a protestů, nikdy jsem se však necítil v nebezpečí, spíše fascinován. Politická kultura se od té české liší už v jejím počátku, v samotných lidech – Řekové jsou jak známo horkokrevní, takže když se jim něco nelíbí, dávají to hlasitě najevo. Češi většinou jen nadávají a diskutují v hospodě u piva, aby pak přišli domů, poslechli si zprávy a mohli dál nadávat. Řecká politická kultura je krásně popsaná v jedné kapitole knihy od Michaela Lewise: Bumerang, kterou mi po návratu zapůjčila kamarádka a při jejímž čtení jsem se cítil, jako bych byl znovu v Athénách.

Autor: