Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Slovinsko? Škvarky v polévce a hory kam se podíváš

Cestování

  6:28
Pro většinu obyvatel Česka je Slovinsko pouze o další zemi na jejich cestě do Chorvatska. Což je poměrně velká škoda. Slovinsko totiž nabízí spoustu turistických lákadel, přírodních krás, gurmánských zážitků i největší jeskyni v Evropě. A v zimě je to ráj lyžařů.

Lyžování na Krvavci foto: Aleš Zdesar

Mé putování po bývalé součásti Jugoslávie začalo v druhém největším městě Slovinska Mariboru. Univerzitní město je známé svou historickou hodnotu a milovníky vína bude zajímat, že se zde nachází nejstarší pěstovaná odrůda vína, jejíž stáří se odhaduje na více než čtyři sta let.

Naše první kroky v Mariboru vedly do hotelu Habakuk, kde na nás čekali naši průvodci Milan a Nina. Ti se ujali naší různorodé skupiny a vyrazili jsme lanovkou na horské masivy Pohorje tyčící se nad Mariborem. Cesta lanovkou byla celkem svižná a za pár minut jsem již stanul na vrcholu nad městem. Bohužel sněhu bylo poskrovnu, ale všechno vynahradil výhled na Maribor, který jsme měli jako na dlani. Na Pohorje nás čekal oběd. Servírovala se tradiční polévka kyselačka s typickou pohankovo – moučnou zavářkou se škvarky, která se do polévky přidávala na lžíci. A k polévce se také podával slovinský borůvkový likér, červená niť našeho slovinského dobrodružství.

Lyžování na Krvavci

Druhý den ve Slovinsku začal přesunem na vrchol Krvavec. Ten se tyčí do výšky 1971 m.n.m a je spíše pro lyžaře vyhledávající červené sjezdovky. Po cestě kabinovou lanovkou jsme se ocitli na bílých svazích a všude kolem poletoval sníh. U stanice lanovky byla i dobře zásobený ski servis s půjčovnou, která nabízela lyže, boty, helmy i lyžařské brýle.

Krkavec

Krvavec dostal své jméno podle legendy, která má dvě verze. Ta první, uvěřitelná, říká, že se na vrcholu ukryli Slovinci před tureckou armádou, která neznalá místních cest, zde nalezla smrt. Druhá verze říká, že zde kráčely děti obrů, které nemohouce nalézt své rodiče, ronily krvavé slzy.

Ačkoliv moje barva sjezdovek je spíše modrá, lyžování na Krvavci mě bavilo. A nic mi nevadilo, že jsem se při svém prvním sjezdu ihned vyválel ve sněhu. S neutuchajícím odhodláním jsem znovu a znovu sjížděl sjezdovky a snažil se být častěji na lyžích než ve sněhu. Ten byl ostatně spíše umělý než přírodní a čerstvě připadlý prašan nikdo neupravoval. Problém nastal, když se na Krvavci objevila hustá mlha. S viditelností sotva metr bylo velice obtížné sjet neznámou trasu. A tak jsem obloučkoval dolů asi čtvrt hodiny.

Ve stejný den bylo naplánované ještě večerní lyžování ve ski resortu Kranjska Gora, který je známý i pořádáním závodů Světového poháru ve sjezdu. Namrzlá sjezdovka sice byla v perfektním stavu a lyžování na ní jsem zvládnul i já, ale všudypřítomný mráz nás zahnal ze sjezdovky dřív, což byla škoda. V Kranské Gore se ukázalo, že snad každý Slovinec se rodí s lyžemi na nohou. Když vás totiž popáté předjede capart, co umí sotva chodit, tak sebevědomí odchází do neznámých míst. Asi největší kaňkou na večerním lyžování byla půjčovna lyží. Vše sice probíhalo elektronicky, ale samotná obsluha byla velice pomalá a pořadí nebylo silnou stránkou systému.


Pohlednice z cest na větší mapě

Snad nejkrásnější lyžování bylo další den dopoledne. Vrchol Vogel nás přivítal mrazem a pomalou lanovkou, ale vynahradil nám to nádhernými panoramaty a perfektními podmínkami pro lyžování. Bezmála dvoutisícový vrchol byl zalit sluncem a na sjezdovkách ležel čistě přírodní sníh. Na Voglu ani jiný být nemůže, jelikož ve ski resortu mají problém s dodávkami vody, které je nedostatek. Tady jsem také zažil půjčovnu lyží, kde se s ničím nepárali. Výška, váha je moc nezajímala, ale za to byl výdej neskutečně rychlý. Na Voglu bylo v provozu tři čtvrtě sjezdovek. Mezi nejpopulárnější patří dvoukilometrová modrá, se kterou nemají problém děti, dospělý i začátečníci na lyžích. Příjemným překvapením ve slovinských Alpách jsou ceny. Káva ve špičkovém resortu stále 1,5 euro (40 korun), což je na vysokohorskou přirážku skutečně úžasné.

Odpolední program nás čekal na biatlonové trati Pokljuka. Jakmile jsem měl na nohou běžky, začal se projevovat i můj omezený talent na zimní sporty. Tratě byly upravené, a i když se kolem mě sem tam prohnal běžkař, jemuž jsem očividně překážel, zážitek z trati mi to nikterak nezkazilo. A to i přes fakt, že jsem byl na běžkách v lyžařských kalhotách a stále mi byla zima. A dovolím si říct, že nejen mě. Naštěstí byl připraven na zahřátí svařák z bílého vína, který přišel až neskutečně vhod.

Vodní věž na řece Drávě v Mariboru
Lyžování na Krvavci

Na Pokljuce jsem si také vyzkoušel umění biatlonové střelby. Ač se stmívalo, statečně jsme se zbraní v ruce vyrazili na střelnici. Střílelo se vleže a musím říct, že jsem začal biatlonisty obdivovat ještě víc. Mířidla byla skutečně malinká a vzdálenost padesát metrů byla závratná. Skutečností ovšem zůstává, že jsem se netrefil ani jednou, ale i tak byl zážitek neskutečný.

Poslední den byl opět prosluněný. Dopoledne bylo na programu lyžování v Cerknu. Cesta po krkolomných silnicích Slovinska byla dobrodružná a musím obdivovat řidičské umění Slovinců, kteří se na těchto silnicích dokáží vyhnout nejen autu, ale i autobusům.

Špagetový sál v Postojnské jeskyni

Poslední dopoledne jsem věnoval pěší turistice po zasněženém svahu a výhledu jak na dech beroucími panoramaty, tak i na majestátný symbol Slovinska Triglavu. Až se zvláštní, příjemnou melancholií jsem sledoval malinkou zemičku pod sebou, která se nabízela celá jak na dlani. A se svoji rozlohou, která je čtyři krát menší než Česká republika, tak Slovinsko i doopravdy působí. Navíc na horách i čas plyne tak trochu jinak, pomaleji a člověk si tak dokáže naplno vychutnat pohledy, které mu Julské Alpy nabídnou.

Po obědě a dalším posilnění borůvkovým likérem, jsme vyrazili na naší poslední štaci ve Slovinsku. Postojnské jeskyně patří mezi nejnavštěvovanější jeskyní komplexy na světě a jsou nejdelším jeskyním komplexem v Evropě. Cesta do samotné jeskyně vede po kolejích malým jeskyním vlakem. Krátká, elektrifikovaná dráha jeskyněmi je dost rychlá a lidé vyššího vzrůstu se občas bojí o hlavu. Já se svými 185 centimetry jsem se krčil skoro pořád. Poté, co jsme vystoupili na jeskynním nástupišti, naskytl se nám dech beroucí pohled na krasové útvary, krápníky, jezírka a oblouky jeskyně. Na velikém prostoru je toho tolik, že člověk pomalu nemá šanci vnímat veškerou tu krásu, kterou mu příroda naservírovala přímo pod nos.

Pohlednice z cest

Pohlednice z cest je rubrika serveru Lidovky.cz. Přinášíme v ní zajímavé postřehy a střípky z našich cest. Ukážeme vám netradiční česká i světová místa. Hlavně ta, která stojí za návštěvu!

A pochlubit se svými zážitky z cest můžete i vy. Vyberte jednu nejlepší fotografii místa, o kterém byste chtěli říci ostatním, napište k ní krátký text (maximálně 1200 znaků) a pošlete nám ji na adresu internet@lidovky.cz

Na mě osobně udělaly největší dojem špagety. Krátké, malé krápníky jdoucí ze stropu, kterých jsou stovky. Velice působivé byly také závěsy, které se utvořily pomalým stékáním vody. V jeskyních je vidět i vliv válek. Z té první se dochoval most Rusů, který získal své jméno díky tomu, že jej stavili ruští zajatci. Za druhé světové války pak Němci Postojnskou jeskyni využívali jako sklad nábojů a výbušnin, který partyzáni odhalili a zničili, čímž vznikl nebývale velký prostor. Kromě krápníků jsou v jeskyni k vidění i macaráti. Obojživelníci, kteří neprojdou proměnou, tudíž jsou na stejné úrovni jako pulci žab, s tím rozdílem, že se mohou rozmnožovat. Po prohlídce jeskyně nás ještě čekalo interaktivní muzeum o jeskyních, kde bylo vysvětleno mnoho z přírodních dějů, které formovaly tyto krasové jevy.

Návštěva muzea byla také poslední naší zastávkou ve Slovinsku. Z této krásné, hornaté a svérázné země má cestovatel pocit, že mu nabízí vše, co může, ale pohled na majestátné vrcholy hor zmobilizuje fantazii, jaká tajemství a krásy mu ještě unikly. Proto bude chtít Slovinsko navštívit alespoň ještě jednou.

Autor: