Ve městech bydlí už více než 50 procent lidí a ve slumech skoro miliarda. Ze slumů také lidé často prchají a vydávají se na cestu za lepším životem. Odbornice na rozvoj Eva Krutílková jezdí do Kibery osm let, letos se rozhodla s režisérem Martinem Pávem o lidech ze slumu natočit dokument.
Lidovky.cz: Jak byste vysvětlili někomu, kdo neví co je slum, co to je Kibera?
Eva Krutílková: Slum je podle definice chudinská čtvrť z improvizovaných a často neoficiálně postavených domů nebo chatrčí. Slumy jsou často blízko velkých měst. Jsou to hrozné podmínky k životu, ale v současnosti už takhle žije asi miliarda lidí. Když jsem do Keni přijela asi před osmi lety poprvé, měla jsem v Kibeře pracovat v rámci jedné neziskové organizace. Shodou okolností zrovna zemřel jeden místní spolupracovník oné neziskovky, tak jsme šli všichni kondolovat jeho rodině. Procházeli jsme úzkými uličkami mezi hliněnými domky se střechami z vlnitého plechu. Překračovali jsme odpadky, všude byl zápach, děti ke mně vztahovaly ruce, skákaly po mně a křičely „Muzungo“ (běloch – pozn.). Když jsme přišli do domu oné rodiny, mrtvé tělo tam leželo už dva dny a kolem něj byl hlouček naříkajících žen. Když jsem těm lidem podávala ruku, v šoku jsem místo condolation řekla congratulation. Po téhle zkušenosti jsem tři dny nemluvila.
Lidovky.cz: Přesto se tam vracíte a dokonce vznikl nápad natočit o lidech z Kibery film. Jací lidé tam žijí?
E.K.: Jednou skupinou jsou starší lidé, kteří přicházejí z venkova. Ten je nerozvinutý a nestabilní, proto lidé migrují do města za vidinou lepší práce a života. Bez peněz ale skončí ve slumu. Spousta lidí se však v Kibeře usadilo na trvalo, mělo rodiny a tak tam vyrostla nová generace, která nezná nic jiného než život ve Slumu. Loni v červnu jsem se tam ptala kamarádů, kdy byli naposledy v Nairobi (cca 5 km od Kibery – pozn.) a oni odpověděli, že letos ještě ne. Slum vnímají jako místo, kde už zůstanou a vychovají své děti. Proto se snaží najít práci tam, třeba i v sociální oblasti, například v sirotčinci. Jsou s tím prostředím více spjati a někteří se snaží s ním něco udělat.
Martin Páv: Narazili jsme tam na několik mimořádně zajímavých lidí, kteří se sami o sobě rozhodli tu stávající situaci změnit a díky nim jsme přišli k strašně zajímavým příběhům, které jsou nesmírně inspirující, a tak si myslíme, že by se měl o nich svět dozvědět. Je to film spíše o lidech, kteří v tom prostředí žijí, než o tom prostředí samotném. Nechceme se ale vyhnout problematice slumu jako takového. Příběhy poskládají dohromady mozaiku. Příklad - třeba bylinkář Lazarus, který zprostředkovává místním levnou zdravotní péči a stal se ve slumu hrozně důležitým. Ale zároveň na jeho příběhu ukážeme, jak je to ve slumu se zdravotní péčí.
Lidovky.cz: Můžete zmínit další příběhy?
E.K.: Máme několik hodně silných. Třeba příběh svobodné matky Moniky, založila centrum pro mladistvé. Ráda tančí, takže s nimi pořádá vystoupení. Je to charakterově velmi zajímavý člověk, je to dříč a pedant, je za všech okolností pravdomluvná a umí odpouštět. Ale svérázným způsobem. Svým životem jde dobrým příkladem spoustě dětem, s kterými pracuje, a kolikrát když mají nějaký problém, tak jdou první za ní a ona se pak snaží nějak pracovat i jejich rodiči. Dnes už je spokojeně vdaná, ale tím, čím si prošla a jak to zvládla, tak je hodně inspirativní.
M.P.: Bývalý boxer Tunker, který vyrostl ve slumu. Vyhrál různá utkání v Keni a ve světě, ale kdykoli má možnost, vrací se do slumu. Má tam pár domků, kde zřídil tělocvičnu a tam trénuje děti sebeobraně. Ta je důležitá, protože ve slumu si veškeré konflikty lidé řeší mezi sebou. Policie od toho dává ruce pryč.
E.K.: Tito lidé vybočují z řady. Je velice jednoduché do toho spadnout, schovat se tam před světem a odevzdat veškerou odpovědnost – jsem ze slumu, jsem chudý, tak mi pomáhejte. Lidé z našich příběhů to berou tak, že každý je zodpovědný za svůj život a prací nebo dobrým nápadem a spoluprací komunitě se to dá změnit. Ti lidé mají potenciál, pracují s tím, co mají a z ničeho dokáží udělat něco. To je stejné i v Česku. Takoví lidi jsou potřeba všude.
Lidovky.cz: Jak těžko se získává jejich důvěra? Jaká je jejich motivace svůj příběh vyprávět?
E.K.: Důvěra je tam velmi důležitá a pro mě je to taky sázka do loterie a doufám, že nezklamu. Od bílého člověka se tam hodně očekává. Dávám si pozor, co komu slibuju, abych tomu mohla dostát. A díky získané důvěře jsem ten slum opravdu poznala. Myslím, že lidi jsou pak rádi, pokud se mohou podělit o svůj příběh, to je všude na světě podobné. Lidi chtějí vyprávět svůj život, pokud cítí, že je někdo opravdu poslouchá.
M.P.: Místní jsou celkem dost alergičtí na to, jak jsou oni a Kibera prezentována v médiích dost černobíle.
|
Lidovky.cz: S filmem vám pomůžou i místní filmaři. O co přesně jde?
E.K.: Dva místní kluci Rapho Krushal a Simmon Okong ́o. Žijí kousek od slumu a jsou to zajímaví filmaři. Chtěla bych, abychom se vzájemně něco naučili a ukázali jim, jak pracují evropští filmaři. Aby se naučili, jak mohou natočit film o prostředí, které znají a zároveň to zajímalo i lidi třeba v Evropě.
M.P.: Je to zajímavý aspekt, že s námi spolupracují i ti, co už se filmováním živí. Idea je taková, že doplní náš štáb a budou mít možnost pracovat samostatně. Určitě nevyužíváme levné pracovní síly (smích). Veškeré záběry z traileru jsou natočené těmi kluky na foťák. Trailer je jejich práce. Film bude dostupný taky v angličtině a chtěli bychom s ním na mezinárodní festivaly. I to jim pomůže v kariéře.
Lidovky.cz: Finance na film sháníte pomocí crowdfundingu. Jaké odměny na lidi za podporu čekají.
M.P.: Dvě stě tisíc se může zdát jako velká částka, ale jsou to opravdu minimální náklady na to, aby tam mohli vyrazit tři lidi – režisér, kameraman a zvukař, být tam dva měsíce a natočit film, který podle mě bude vypadat mnohem dražší. Materiálu bude pravděpodobně více, mohla by vzniknout i dokumentární série.
E.K.: Lidé mohou přispět od sta korun do 15 tisíc. Dárky jsou různé, chceme, aby si vybral každý. Pohlednice z Keni, kresby dětí ze slumu, korále, které vyráběli HIV pozitivní ženy, klíčenky a sošky tamější výroby. Je tam africká hra Kikumbové, která učí dětí kreativitě a ochraně životního prostředí. Zajímavé jsou i obrazy Iddyho Bashira, kluka ze slumu a bývalého gangstera. Byly tam i vstupenky na kulturní akce v Praze, nebo máme výborný keňský čaj.
M.P.: Za pětistovku je možnost si koupit film samotný, streaming nebo DVD.
  |
Lidovky.cz: Váš projekt se jmenuje „Staň se producentem filmu z Afriky“. Není Afrika už takové zprofanované slovo charity? Postavme tam školu, postavme tam studnu. Proč Afrika, proč ne Kibera?
M.P.: Ptali jsme se v Praze na Letné lidí, jestli ví, co je to Kibera. Čechů, cizinců, mladých, starých. Nikdo nevěděl. Mysleli si, že je to něco s kybernetikou, nebo nějaké zvíře. Takže crowdfunding jsme se snažili pojmout co nejvíce mainstreamově. Lidé mají spojenou Afrika hlavně z charitou, ale my chceme natočit dokument.
Lidovky.cz: A existuje i zkreslený obraz Afričanů o nás Evropanech?
E.K.: Obraz Evropanů je také hodně zkreslený, Evropan má hromadu peněz a čím více z nás dostanou tím lépe. Ale můžeme si za to částečně sami, když přijedeme a rozdáváme tam peníze. Neuvědomíme si, že pro nás je to malá částka, za kterou si koupíme hamburgr a kolu, ale pro lidi z Kibery je to spoustu peněz. To se mi nelíbí, člověk, když tam cestuje, tak je nějaký nositel informace o naší kultuře a o tom, jak my žijeme. A hladit si svědomí tím, že vytáhne peníze, tak to je podle mě špatně.
