Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Amerika nám nepomůže, ta je daleko. V Evropě jste pod nadvládou Židů

Cestování

  18:41
PRAHA/SUCHUM - Redaktorka Lidových novin Petra Procházková je na cestě po Kavkaze, odkud posílá své postřehy jako novinářka i zkušená cestovatelka. Už několik dní je můžete sledovat na sociálních sítích LN pod hashtagem #smszkavkazu. Petřiny kroky směřovaly nejprve na území Abcházie, okolo kterého panuje na východě Evropy mnoho sporů, teď se pohybuje po Gruzii. Přečtěte si její krátké glosy spolu s unikátními fotografiemi tamního prostředí.

Výzkumný ústav opic v Suchumi. foto: Archiv Petry Procházkové

Dosáhli jsme míst, kde se kdysi rozprostírala bájná Kolchida. Před více, než 3 tisíci lety tady přistáli Argonauti v čele s Jásonem. Střídala se tady jedna kultura a jedna civilizace za druhou, brzy sem proniklo křesťanství a na každém kroku o něj zakopáváme. Každý kámen tu má příběh. Abcházie je poseta pravoslavnými chrámy a pevnostmi, které většinu území úspěšně ubránili před Turky. Prostě, je to tu mozaika nejrůznějších kultur a civilizací, a já se nedivím, že se tady kdekomu líbilo. Moře, hory a mandarinky - to je Abcházie.

Jeden z mnoha abchazských pravoslavných chrámů.

Každé město má své „pod ocasem“. V Suchumi se všichni scházejí u tučňáka. Po dvou dnech pobytu jsme si tam začali dávat sraz i my.

Každé město má své "pod ocasem". V Suchumi se všichni scházejí u tučňáka. Po dvou dnech pobytu jsme si tam začali dávat sraz i my.

Abcházie je hrdá na to, že zvítězila nad mnohem silnějším protivníkem, Gruzií. A dává to najevo na každém kroku. Jen se moc nahlas nemluví o tom, že bez vojenské podpory Rusů by tenhle kousek země nikdy pseudosamostatný nebyl. Mám ráda Gruzíny i Abcházce a přeju jim, aby si to mezi sebou vyřídili sami, bez prostředníků.

Hrdost někdy nestačí k tomu, aby země prosperovala. Jediná otevřená hranice je s Ruskem, žádný evropský stát Abcházii nepřiznal, státní rozpočet je absolutně závislý na ruských milodarech. A Abcházci to vědí - ne že by z toho jásali. Ale když má někdo abchazský důchod 500 rublů, tak si moc vyskakovat nemůže. Zato když si pořídí k abchazskému pasu ještě pas ruský (což má většina Abcházců, jinak by nemohli cestovat), dostane přídavek za poslušnost a loajalitu a důchod, o kterém se i Gruzínům může jen zdát. Ona taková kolonie přijde dost draho.

Před pětadvaceti lety jsem o výzkumném ústavu v Suchumi, kde se na opicích zkoušelo kdeco, trénovaly se tady na lety do kosmu, a dokonce se tady bolševičtí vědátoři kdysi pokoušeli pářit primáta s člověkem, psala reportáž. Válka o Abcházii se opičím klecím nevyhnula. Ústav sice funguje i dnes, ale ty nejlepší doby má už za sebou.

Část opičího výzkumáku, kdysi sovětské elitní pracoviště.

Vladimir je bývalý chemik a vzpomíná jako mnozí tady na staré dobré sovětské časy. Na doby, kdy byla Suchumi plná turistů a on se nemusel bát, že zůstane bez práce. Teď se živí tím, že před opičincem prodává turistům shnilé zbytky ovoce, aby jím nakrmili opičky. „Jen si to schovejte, protože tam vám budou prodávat to jejich a tvrdit vám, že ničím jiným krmit nemůžete. A od nich to bude jednou tak drahé...“ říká pan inženýr a já si od něj beru pytlík s kousky slupek od melounu a pár rozkrájených jablek.

Vladimir, prodejce potravy pro opice.

Člověk neví, zda to je tady zaminované, nebo zde žijí volně opice, které získaly svobodu, když jim za války rozbombardovali klece.

Vargo je Armén a prodává před opičím výzkumákem v Suchumi med. Zajímá se o politiku. „Rusové a Američani, všechno stejný imperialisti,“ směje se. „Ale furt lepší se s nimi kamarádit než bojovat. S čím nám může pomoct Amerika, když je tak daleko? Tak je lepší to nějak skoulet s Rusama ne?“ Novinářům nevěří, všichni lžou a jsou placeni za to, aby lidi balamutili. „Vy v Evropě jste pod nadvládou Židů. Ale to není tak špatný. Židi jsou chytrý a šikovný. My máme Rusy. A v Sýrii se pere Amerika a Rusko, kdo bude řídit Syřany. Myslím, že by to měli lepší s Rusama. Američani je bombardují a používají proti nim chemické zbraně.“ 

Výzkumný ústav opic v Suchumi.

Nesměle se ptám, jak to ví. „Viděl jsem o tom fantastický dokument,“ vyhrkne. „O tom, jak Bílé přilby falšují důkazy o chemických útocích,“ sděluje mi. Proč věří 1. kanálu ruské státní televize, když podle něj všichni lžou? „No tomuhle věřím, viděl jsem to v tom dokumentu na vlastní oči“. Tak jo. Ruský 1. kanál jako hlavní informační zdroj ovládá mysl většiny obyvatel Abcházie.

Vargo je Armén a prodává před opičím výzkumákem v Suchumi med.

Příroda tady tak trochu vytlačuje člověka, který si to zavinil sám. Před válkou o Abcházii mělo město Suchum 120 tisíc obyvatel. Dnes má sotva 60 tisíc. I když si Abcházci rozebrali domy, které tu zbyli po Gruzínech, jež společně s Rusy vyhnali, není jich dost na to, aby je osídlili, opravili, zútulnili a vdechli jim nový život.

I po pětadvaceti letech jsou v Suchumi na četných zdech vidět stopy vzájemné nevraživosti mezi Gruzií a Abcházií.

Bytový fond v Suchumi poněkud chátrá. Takhle to dopadá, když vám na základě etnické příslušnosti odejde polovina obyvatelstva. Sice můžete slavit vítězství, ale za pár let nebude nikdo, kdo by vám k němu poblahopřál. A na tom nic nemění fakt, že Gruzíni se za SSSR i před válkou v roce 1992 chovali k Abcházcům nadřazeně, a nedopřávali jim žádného kulturního ani jiného rozvoje.

Bambusové háje v Picundě.

Bambusové háje v Picundě mi připomněli starý čínský způsob mučení, kdy položíte svázaného zajatce na mladý bambus a necháte ho růst. Ten bambus. Děti byly z této historky nadšené. Tady ale bambus používají doufejme už jen jako stavební materiál a k výrobě upomínkových předmětů.

Autor: