Předsevzetí dostat se z abchazské Picundy do Kolína po zemi má své opodstatnění - projet šesti zeměmi (pokud nepočítám neuznanou Abcházii a domovskou ČR), uvidět měnící se mentalitu, kulturu, zvyky, prolínající se náboženství a tradice, ochutnat místní jídla a pozorovat měnící se módu i ucítit specifický zápach každé z oblastí, to lze jedině metodou od hranice k hranici.
Má to samozřejmě svou poetiku, i značné nevýhody – ostnaté dráty nejsou - jak jsme zjistili - jen na „frontové linii“ mezi Gruzií a Abcházií. Objevili jsme je dokonce i v zemím nám mnohem bližším – mezi Bulharskem a Srbskem, Srbskem a Maďarskem i Tureckem a Bulharskem. Na bulharsko-srbské hranici jsme stáli uprostřed noci zhruba stejně dlouho, jako na přechodu mezi Gruzií a Abcházií a srbští pohraničníci byli ještě o něco protivnější než ti ruští, střežící kavkazský mír. A tak můj úmysl poučit syna o prospěšnosti evropského mírového soužití a otevřené liberální společnosti trochu narazil, když nás Maďaři seřvali za to, že jsme stáli ve špatné frontě na pasovou kontrolu.
Přesto je cesta dlouhá bezmála 4 tisíce kilometrů, z Kavkazu, přes asijsko-evropské pomezí, skutečnou hranici mezi kontinenty, Balkán až do střední Evropy velkolepou přehlídkou lidských nátur, předsudků, a strachů, ale i tolerance a vlídnosti. Nejmilejší ze všech byl ale slovenský průvodčí ve vlaku z Budapešti do Kolína – u Bratislavy se mne zmocnil díky němu pocit, že jsem doma.
Přes gruzínsko-tureckou hranici nejsme schopni přejít bez pomoci profesionální převaděčky Tamary. Všichni totiž musí vystoupit z autobusů a více než kilometrový úsek projít i se zavazadly pěšky. Na turecké straně si pak podle SPZ ohlídat, aby vám neprojel váš autobus. Přesně to se nám stalo.
Cestování Tureckem skvělými autobusy i vlaky bylo ve srovnání s nevlídností a nepohodlností evropské dopravy mezi Bulharskem a Maďarskem naprosto bezproblémové.
Po tomhle vlídném úsměvu tureckého prodavače zmrzliny následovaly nevrlé obličeje bulharských řidičů a obhroublé chování nadutých srbských pohraničníků. Takže raději ať je tahle usměvavá připomínka pohostinnosti to, co mi bude letošní černomořské turné připomínat.