Suchum u nás známější jako Suchumi, hlavní město Abcházie. Moře klidné, sláva zašlá, turistů přiměřeně. Přijíždějí sem především Rusové, protože hranice s Ruskem je nesrovnatelně příjemnější místo pro průnik na abchazské území, než řeka Inguri oddělující Abcházii a Gruzii.
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Na místním bazaru koupíte živou husu i barevnou televizi |
Většina mořechtivých Rusů ale dává přednost známější Picundě nebo Novému Afonu, Gagře či Gudautě. Tady do města, které bylo kdysi cílem mnohých zájezdů ROH, dorazí jen ti, kdo chápou jeho poetiku. Je snad dána vysokým stupněm kosmopolitismu, neboť tady žili vedle sebe po staletí Řekové, Abcházci, Arméni, Gruzíni i Rusové...
V Suchumu měl být velký přístav a spousta nových hotelů. Přístav nedostavěli, do luxusních hotelů by nebylo koho ubytovat. A tak místní moře jen připomíná někdejší zašlou slávu města, jež Turci nazvali „pískem na vodě“.
Novyj Afon Gagra, Picunda Gudauta. Takzvaná ruská Riviéra.
Novyj Afon Gagra, Picunda Gudauta. Tak zvaná ruská Riviéra, nádherné moře, spousta pravoslavných chrámů a jedna restaurace vedle druhé. Abcházci tady žijí pouze z turistického ruchu. Ruská rodina ze sibiřského Krasnojarsku se se mnou pře, kdo z nás musel urazit delší a složitější cestu, aby se vykoupal v dokonale čistém moři, pojedl něco z kavkazských šašliků a vypil pár litrů místní kořalky čači.
Zdá se, že více v nohách mají Rusové. Jen na letiště v Krasnojarsku jeli přes pět hodin, neboť bydlí jen „kousek“ od města. Zato já jsem vyhrála v době nutné pro překonání hranice. Rusové ze Sibiře to ale za sluncem a pohodou mají fakt dál - přes pět tisíc kilometrů. My, pokud pojedeme domů po zemi, musíme zvládnout jen asi 3 400 kilometrů. Nakonec jsme se shodli na tom, že kavkazská pohostinnost a abchazský optimismus za pár dnů na cestách stojí.
Jeden z nejúžasnějších jeskynních komplexů na světě - uvnitř Anakopijské hory v abchazském Novém Afonu.
Jeden z nejúžasnějších jeskynních komplexů na světě - systém chodeb a neuvěřitelně nádherných kamenných sálu uvnitř Anakopijské hory v abchazském Novém Afonu. Sovětští inženýři sem dokonce postavili metro, které dodnes funguje! Místní prý věděli o tom, že tady je něco úchvatného pod zemí, odnepaměti. Ale až v roce 1960 se místní šestnáctiletý kluk, Givi Smyr, spustil na obyčejném provaze do díry a spatřil něco, co nikdo nikdy před ním. Kamenná města, stovky stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů, některé větší než on sám.
Jeden z nejúžasnějších jeskynních komplexů na světě - uvnitř Anakopijské hory v abchazském Novém Afonu.
Novoafonská jeskyně je opravdový unikát. Objem 1,5 milionu metru kubických, oproti venkovní teplotě příjemných 10 stupňů. „Objevitel byl abchazský kluk,“ říká hrdě starší dáma, která mne provází labyrintem chodeb a mostů vedoucích přes podzemní řeky. Pak všichni dostali od sovětského vedení vyznamenání, ale na něj se zapomnělo. „Protože to byl prostě jen Abcházec,“ dodává smutně. Před půl rokem Givi zemřel. V jeskyni pracoval celý život, chvíli i jako ředitel celého komplexu, který znal dokonale.
Abcházie do turistiky téměř neinvestuje. Nemá z čeho. Její rozpočet je zcela závislý na dotacích z Ruska. A tak země žije z toho, co ji tady zbylo jako sovětské dědictví. Jen pštrosy a orla si pořídili čerstvé.
Orel v abchazském Novém Afonu.
Základní potraviny si již Abcházci dokáží vyrobit sami, bez pomoci Rusů i Gruzínů. Tomu říkám samostatnost.
Kavkaz dal světu kromě skvělého jídla, vynikajícího vína, výjimečné pohostinnosti a úžasné přírody i dva masové vrahy planetárního významu. Josifa Stalina, který se narodil na území Gruzie, ve městě Gori, a Lavrentije Beriju, který spatřil světlo světa na území dnešní Abcházie, v obci Mercheuli. Oba pocházeli z velmi chudých gruzínských rodin, patřili do nejnižší společenské třídy. Což v nich mohlo založit právě ty osudové komplexy, které později vedly k jimi páchaným krutostem a zvěrstvům.
Letní sídlo Josifa Stalina v Novém Afonu.
Gruzíni i Abcházci mají k oběma tyranům zvláštní vztah - drobné odchylky od normy a prohřešky v podobě represí přiznávají, ale je cítit, že jsou tak trochu pyšní na to, že jména těchto velikánů známých po celém světě jsou spojována právě s Kavkazem.
Škola v obci Mercheul. Tak tady se narodil a sem chodil do školy Lavrentij Berja.
Abcházec Zaur, který mne veze ke škole, jež navštěvoval jako děcko Lavrentij Berja, zdůrazňuje, že to byl Gruzín Mergelec. Což je něco jako gruzínský Moravan. „Přijde jednou ráno Berja ke Stalinovi, a ten se ho ptá - tak koho dnes necháme popravit? Co třeba Sergeje... Ale soudruhu Staline, Sergeje jste nechal popravit před měsícem. Aha. Tak co Andreje... Ale soudruhu Staline, toho zastřelili na váš příkaz před týdnem. Aha. A kdo nám teda zůstal? No já a vy. Stalin se zachmuří a řekne. Tak si dejte připravit popravčí četu....“ Následuje hurónský smích řidiče a konstatování: „To teda byli dva kámoši na život a na smrt.“ Když dojedeme ke škole, pyšně mi vykládá, že Berja je vlastně jeho krajan - narodil se v sousední vesnici.
