V St. Antonu je rovněž v létě v provozu několik lanovek, ovšem některé fungují pouze určité dny v týdnu, takže je potřeba hlídat tamní rozvrh. Jedinou lanovkou, která tu v létě přepravuje i kola je Rendlbahn, která tak cyklistům dokáže přiblížit a usnadnit hned několik výletních cílů. My ji využili hned první den v rámci výletu na tyrkysově modrou přehradu Kartellspeere a chatu Darmstädterhütte a pomocníkem k tomu nám byla mapa cyklotras, která je zdarma k vyzvednutí na infocentru ve městě.
  |
Z výstupní stanice lanovky Rendlbahn se k přehradě Kartellspeere můžete vydat buď nenáročnou šotolinou směrem dolů, kdy se záhy napojíte na stoupající cestu stejného charakteru nebo technickým výjezdem a následným hravým sjezdem po turistické trase, která v průběhu nabídne výhled na zmíněnou průzračně modrou přehradu s pozadím zasněžených horkých masívů. Celopéro je tu vítané, zvládnout se to ovšem dalo s trochou zkušeností i na pevném kole.
St. Anton v kostce:
|
Posléze jsme se i my napojili na stoupající šotolinu, která jako jediná vedla údolím nahoru, takže není možné zabloudit. Poslední úsek k přehradě je nekompromisně do kopce, takže zatímco kolega Tom na e-biku se ani nezapotil, já si bez motůrku v této nadmořské výšce sahala skoro na dno ? Výšlap se ovšem vyplatil, protože přehrada Kartellspeere byla malebně zasazená do dramaticky tvarovaných hor a její neobyčejnou atmosféru tu podtrhovala přítomnost typicky horských krav.
Jediné, co nám u přehrady chybělo, byla možnost občerstvení, kterou bychom si tedy za ten kopec zasloužili. Nezbývalo, než vyjet po šotolině ještě o kus výše na zmíněnou horskou chatu Darmstädterhütte, kam byla potřeba cca hodina intenzivního šlapání, na druhou stranu jsme měli možnost po cestě zahlédnout čerstvě uloveného kamzíka, pro kterého dokonce letěl vrtulník...
Chata Darmstätterhütte nabízela spíše menší občerstvení, ale nechyběla polévka, pivo nebo horká čokoláda. Zpáteční cesta už spočívala „pouze“ ve sjíždění kopce údolní cestou, kdy se stačilo držet šipek s nápisem St. Anton a cílem byla opět nástupní stanice lanovky Rendlbahn.
Druhý den jsme se pro změnu vydali na výlet bez kol a v plánu bylo zdolat nejvyšší vrchol v okolí vyhlídku Vallugu. Na Vallugu se dostanete bezproblémově třemi lanovkami – z města se nejprve vypíná do hor kapacitní kabina Galzigbahn, následuje další velkokapacitní kabina Valluga I, která jezdí každou půlhodinu a poslední je čtyř- až šestimístná malá kabinka Valluga II, na kterou ovšem v hezkých dnech počítejte s nemalou frontou. Také proto jsme se od horní stanice lanovky Valluga I rozhodli dále pokračovat po svých, tedy po ryze horském treku, který místy lehce připomínal lehkou ferratu.
Nebylo potřeba mít sebou žádné mačky ani jinou speciální výbavu, dobrá obuv tu byla ovšem na prvním místě. Někde pomáhala ocelová lana, někde zas ocelový žebřík zasekaný do skal. Po cestě už máte díky jedinečným panoramatům skládajících se ze skalisté šedi, ostře zelených plání a modrým jezerům pocit, že snad ani na žádnou další vyhlídku není třeba. Výšlap zabere zhruba hodinu a vyžaduje kondici průměrného sportovce.
Na vrcholu Valluga (2 811 m), jež je vybaven betonovou kruhovou terasou s dalekohledy, jsme již nebyli sami, nicméně i tak jsme si mohli užít 360-ti stupňový výhled a dohlédnout se dalo na švýcarské hory i německý Zugspitze. Zpátky už jsme transportem lanovkou nepohrdli.
Třetí den jsme vyzkoušeli novinku v portfoliu služeb letního St. Antonu, a to Eldorádo arénu, která kromě cvičného parcouru na kola nabízí i jednoduchou trať na motokros, kde si jízdu na e-motorkách může vyzkoušet úplně každý. Já osobně nikdy na motorce neseděla, nicméně stačila úvodní jednoduchá instruktáž a já v tento stroj získala důvěru.
Trať na elektricky poháněné motorky sestává z několika zatáček, terénních vln, které lze přejíždět i skákat a celkově je trať postavená bezpečně do roviny. Veškerá potřebná výbava jako je integrální přilba, chrániče, brýle, rukavice, dres a boty je obsažená v ceně za zapůjčení e-motorky, která činí 39 eur. Eldorado arenu najdete v údolí Verwall jen kilometr od města St. Anton, takže sem v pohodě dojdete pěšky či na kole.
V Antonu jsme nevynechali ani kulturu a jeden večer jsme navštívili večerní zábavu „Tiroler Abend“, který se koná v centru městečka v Arlbergsaalu. Místní se tu představí v tradičních rakouských krojích, zpívají, tančí, brousí kosy, skáčou na chůdách, nebo se doslova kopou do zadku...vše samozřejmě v rámci pobavení publika! Slova tu nestačí, tady si musíte pustit krátké video níže!
V zimě vám ze St. Antonu nikdy nezapomeneme zmínit výbornou thajskou polévku v Galzig Bistru v centru města a rovněž v létě jsme si ji tu nemohli odpustit. Abychom ovšem rozšířili repertoár vyzkoušených dobrot Galzigu, objednali jsme si pro tentokrát jehněčí hřbet a náš gastronomický zážitek tu tak nabyl ještě většího rozměru. Tohle maso voní, už když si ho na vidličce přibližujete k ústům. Ceny jsou tu však tradičně vystřelené do výše, takže večeře tu průměrně na jednotlivce vyjde na 20 eur, s masovými specialitami jako je zmíněné jehněčí dosáhne ceny i 40 eur.
Tipem na velmi příjemné ubytování přímo v centru městečka je Skihotel Galzig, jehož součástí je i wellness a menší posilovna. Pokoje jsou velké, vzdušné a disponují balkonem i rychlým internetem. Výhodou hotelu je možnost průvodcovaných cyklovýletů po tajných místních trailech a ranní jóga.
