St. Anton: díky nové lanovce se středisko stalo největším v Rakousku

My tu měli začátkem ledna jako i v Čechách teploty hodně pod bodem mrazu a téměř všechny sjezdovky v provozu. A nutno říct, že tyhle všechny uvedené skutečnosti lákaly do střediska opravdu velký počet lyžařů.

V Antonu jsme byli potřetí, takže jsme už byli poučeni, že autem ke středisku to nemá smysl, protože buď nezaparkujete, nebo je parkoviště placené. Vydali jsme se tedy tradičně na velkokapacitní lanovku Galzig a začali stejnojmennou částí. Provoz lanovek začíná v 8:45 a některé v 9:00 a kolem půl jedenácté už po manšestru nebylo ani památky, kolik lidí na svahu bylo. Místy nahrnutý sníh byl ale lehoučký, takže s měkčími lyžemi jste neměli problém. My s lyžemi tvrdšími jsme si pak vybírali mírnější sjezdovky, které byly díky menší frekventovanosti rovnější.

Protože na velkolepou vyhlídku Valluga se stála docela dlouhá fronta, vydali jsme se po modré užší sjezdovce č. 100 směrem Stuben, kde jsme mohli vidět novou lanovku Flexenbahn, která navazuje na rovněž novou kabinku Albonabahn, která vyváží na nejvyšší bod ve Stubenu. Stuben nám byl sympatický menším množstvím lidí díky jeho odlehlosti, konkrétně tedy sjezdovky 107, které jsou snad nejdál od centra dění, co to jde. Na dojezdu sjezdovek ale počítejte s nečekaným zúžením, což je zatím díky nedostatku sněhu. Sjezdovky jsou červeného značení, tedy poměrně sportovní a díky menšímu počtu lidí byly i kolem poledne poměrně rovné.

Ze Stubenu se tedy nyní dostanete napřímo i do Zürsu, potažmo Lechu a Oberlechu, a to kabinkovou lanovkou Flexenbahn, pod kterou je i nově vybudované parkoviště a komplet zázemí s pokladnou, toaletami, půjčovnou lyží i s pekařstvím a také parkoviště. Lech potěší hlavně milovníky freeridu, kde mají být ty nejlepší terény pro volné ježdění – to jsme si nechali ale až na příště, přeci jen to na ten pravý prašanový freeride ještě úplně nebylo.

Už z loňska jsme si v Antonu nejvíce oblíbili část Rendl, ležící oproti Galzigu a letos jsme si to opět potvrdili. Stejně jako Stuben je tato část dá se říct okrajová a navíc jako jediná „přes silnici“ a nedá se z ní už nikam jinam napojit, a proto ji tolik lyžařů nevyhledává. O to jsou tu ale sjezdovky upravenější a to i ke konci dne. Za sportovním lyžováním tedy určitě sem!

Že je Rendl nejmenší částí neznamená, že by byl o něco ochuzený. Rovněž tady najdete sjezdovky všech barev, kdy mezi naše oblíbené patřily tentokrát modré sjezdovky 14 a 15 (Rifel a Rifelkar), které byly zcela prázdné a bavil nás na nich proměnlivý charakter – tu zatáčka, tu hrana, nicméně vše v příjemném jezdivém sklonu. Pěkně rovná i odpoledne byla ale i černá sjezdovka č. 5, která na rozdíl od svých černých kolegyň na Galzigu nebo Gampenu je pěkně široká a přehledná a opět je výhoda i minimum lyžařů na ní.

Mluvíme-li o sjezdovkách v Antonu obecně, platí můj dojem i z předešlých návštěv – sjezdovky, které jsou tu modře značené, by u nás mohly být klidně i černě značené. Jezdit modré tu tedy není žádná „ostuda“ a malé rychlosti se na nich opravdu bát nemusíte. Černé sjezdovky obzvlášť na Galzigu a Gampenu bývají prudké jak střechy a hemží se na nich mnoho lyžařů, jejichž schopnosti obtížnosti sjezdovky úplně neodpovídají. Na černé v Antonu jedině časně ráno na manšestr a bez lidí.

Druhý den v St. Antonu už sice nebylo azuro, leč sluníčko sem tam prokukovalo a odpoledne už se vyjasnilo úplně. Tentokrát jsme se soustředili na část Gampen, kterou jsme dosud nějak opomíjeli. Z Gampenu se spouští hodně sportovní sjezdovky, a to buď červené, nebo rovnou černé, jen přejezdy mezi nimi jsou modře značené. My tu zkusili černou sjezdovku, kde se jezdí i Světový pohár žen – pokud jste chtěli jet po hranách, byl to neustále kalup, takže jsme si vždy po nějakém úseku museli zastavit a trochu se „uklidnit“.

St. Anton patří do TOP 10 nejlepších lyžařských oblastí světa, takže tu narazíte na lyžaře různých národností, hlavně pak anglicky mluvících. Sjezdovky jsou tu spíše členité, neustále se zatáčející a každý úsek nabídne jiné panorama, takže tu vydržíte lyžovat klidně týden a stále budete narážet na něco nového.

Tato skutečnost sebou ale nese to, že tu v hlavní sezoně zkrátka nebudete sami a také to, že vysokohorská přirážka tu platí dvojnásob. Vyhlášenost a luxus St. Antonu se však odráží i v infastruktuře – hlavní lanovky Galzig a Rendl vedou přímo z městečka St. Anton, kde nechybí množství hotýlků, restaurací, také občas potřebná drogerie, mpreis s potravinami a benzinová pumpa.

Co se týká restaurací, nedáme dopustit na bistro Galzig přímo u kruhového objezdu, tedy přesně mezi stanicemi lanovek Galzig a Rendl. Není den, abychom si tu nedali thajskou curry polévku s obalovanou krevetou (cca 7 eur) a pořádně velká porce nám běžně postačí místo celého oběda. Vzhled baru Galzig koresponduje se „slávou“ Antonu, takže tu denně vidíte mladé i starší lyžaře popíjející šampaňské nebo kávu.

Ubytovaní jsme byli tentokrát v hotelu Grieshof v centru městečka, cca 5 min chůze od lanovky Galzig. Cena pokoje na noc se pohybuje kolem 160 eur v závislosti na sezoně a v ceně je polopenze v podobě opravdu bohatého snídaňového bufetu, odpolední svačina sladká i slaná a pětichodová večeře a s porcemi se tu nešetří...

V ceně je dále rovněž bazén se saunou, a jakožto ubytovaní hosté obdržíte i VIP kartičku na vstupy do večerních barů zdarma a také na bezplatnou úschovu lyží a bot přímo u lanovky. Obsluha je tu slovensky hovořící, takže se nemusíte obávat jazykové bariéry.

Tip nakonec – pokud potřebujete narychlo oservisovat lyže, zkuste servis Intersport u horní stanice lanovky Rendl, která je levnější, než servisy přímo ve městě. Za základní servis, tedy broušení hran a skluznici na počkání zaplatíte 25 eur a ještě dostanete panáka hruškovice.