Staronový trend meteosloupků: jejich sláva se obnovuje

Co kus, to originál. Meteorologické sloupky vytvářeli v českých a moravských vesnicích a městech místní sochaři. Lidé si jejich práce vážili nejen jako uměleckého díla, ale také z ryze praktických důvodů: takový sloupek v obci plnil funkci teploměru, hodin a fungoval i jakomalá meteostanice pro předpověď počasí. V době, kdy neexistovalo rádio ani televize, natož internet, lidem pomáhaly při rozhodování, co si vzít na sebe, ať už na lázeňskou promenádu, nebo do roboty.

„Lidé dřív neměli informace o počasí z televizních ani rozhlasových předpovědí, i proto byly meteosloupky atraktivní. Fungovaly jako takoví vlídní, nevtíraví a užiteční společníci každodenního setkávání,“ říká historik Jiří Kotalík. Třeba v Prostějově si podle tamních pamětníků zamilovaní po léta dávali „rande u teploměru“.

První dochovaný sloupek na území dnešního Česka byl vyroben v roce 1850 v Brně, v okolních zemích však vznikaly už na počátku 19. století. „Skoro povinně stály ve všech lázeňských městech,“ říká architekt Jan Trejbal. „Většinu však umělci vytvořili za první republiky. Jsou to takoví svědkové doby.“

Z vesnice do města

Rozvoj meteorologických sloupků byl průvodním jevem dalšího fenoménu své doby: stěhování lidí z vesnic do měst, která se bouřlivě rozrůstala. Urbanisté i v souvislosti s tím začali přemýšlet, jak co nejlépe využít a ozvláštnit veřejné prostory.

„Stavby meteosloupků souvisejí s novým rozvojem měst a urbanismem v 19. století. V té době se daleko víc začalo pracovat s městskými parky, sady, úpravami náměstí a se zelení ve městech,“ říká historik Kotalík. Navíc originální stanice vybavené hodinami, teploměry a barometry odrážely atmosféru tehdejší společnosti, plnou nadšení z hektického odhalování přírodních zákonitostí a touhou ovládnout je.

Na přelomu 19. a 20. století se ze sloupků stala učiněná móda. Četnost jejich osazování je dokladem horečnatého soupeření mezi sousedícími městy a obcemi, které se předháněly o to, kdo bude mít krásnější náměstí nebo park. A okrasné meteostanice představovaly eso v rukávu radních.

Když se na mapě Česka vyznačí místa, jež se pyšnila vlastním sloupkem s teploměrem či barometrem, jasně se vyjeví shluky konkurujících si měst. Například v dnešním královéhradeckém kraji umístili v roce 1903 sloup nejprve v Jičíně, čtyři roky nato ho postavili opodál v Lázních Bělohrad a v roce 1908 v nedaleké obci Miletín.

Podobné seskupení meteosloupků jako ve východních Čechách lze najít také v Olomouckém kraji nebo kolem Českých Budějovic. Jenže aby města urychlila instalaci sloupků, čím dál častěji ustupovala od zadávání jejich výroby umělcům a objednávala si hotové exempláře podle katalogů.

Další pohled na mapu ukazuje, že výstavba sloupků byla výhradně záležitostí někdejších německy mluvících částí Čech a Moravy, Sudet – třeba v Karlovarském kraji dodnes stojí patnáct sloupků, v Libereckém kraji jich je k nalezení osm. A osazovány jimi byly obce i na druhé straně hranice v Německu, kde se dokonce vyskytují v ještě hojnějším počtu.

„V pásu německého území, který kopíruje úsek od Šumavy po Šluknovský výběžek, se nachází asi trojnásobek objektů, které máme u nás,“ říká Trejbal.

Meteosloupky se vyráběly zhruba sto let, až do konce druhé světové války. Vyhnání Němců ze Sudet, změna režimu v tehdejším Československu a nástup modernějších technologií však jejich rozvoj zastavily. Většina z nich postupně chátrala a leckde je města nechala odstranit úplně. Do dnešních dnů se zachovala jen část.

Nová sláva

Sto let od doby, kdy zažívaly svou největší slávu, si architekt Trejbal vytkl za cíl znovuzrození meteosloupků. V roce 2009 sestavil seznam dochovaných exemplářů v České republice a od té doby jej doplňuje o další nalezené příklady.

Dosud jich zaznamenal na čtyřicet, v šesti případech není jasná přesná funkce a osm podle jeho údajů zaniklo. O meteosloupcích nyní připravuje populárně-naučnou publikaci, jež bude sloužit také jako turistický průvodce po těchto drobných památkách. Zároveň usiluje o zapsání dochovaných meteosloupků na seznam národních památek České republiky.

Podle Jiřího Kotalíka spadají meteosloupky svojí typologií do zvláštní architektonické kategorie, která patří do drobné architektury nebo městského mobiliáře veřejných prostor. „Nachází se i na pomezí architektury industriální, průmyslové nebo technické,“ říká autor publikace Drobné perly české architektury.

Aby bylo možné meteosloupky zachovat i pro příští generace, je podle specialistů na historii i urbanismus z Trejbalovy platformy Neolokator zapotřebí hlavně vzbudit zájem samotných obyvatel obcí, kde ještě stojí.

Okrašlovací spolky

V minulosti ve městech působily takzvané okrašlovací spolky, jejichž členové zvelebovali prostředí a zasazovali se také o funkčnost a údržbu meteorologických sloupků. Dnes jejich práci přebírají skupinky nadšenců, zapálení jedinci, amatérští meteorologové či místní spolky Klubu českých turistů. Ale tam, kde se takoví dobrovolníci nenajdou, sloupky chřadnou a zanikají.

„Například sloupek v Lázních Bělohrad je u obyvatel stále velmi oblíbený, zatímco v nedalekém Miletíně je ve stavu těsně před zánikem, chátrá a už dávno neplní svoji funkci. Čas od času se tak stává, že meteosloupek prostě zanikne,“ říká Trejbal.

Nádherné objekty podle něj až donedávna stály například ve Frymburku, České Skalici a v Jablonci nad Nisou, který se pyšnil nejméně třemi exempláři. Příkladem opačného přístupu k originální architektonické památce je město Karlova Studánka v Hrubém Jeseníku. „Skupinka asi šesti lidí se o něj permanentně stará, sloupek také dodává data pro Český hydrometeorologický ústav,“ chválí Trejbal.

Nejstarší meteorologické sloupky z devatenáctého století dodnes stojí v Krnově či ve Františkových Lázních.

Sloupek u Hadovky

Jedinými dvěma kraji, kde meteosloupek nestojí, je kraj Zlínský a Vysočina. Až do letošního srpna nefungoval historicky žádný meteosloupek ani v Praze. Do chvíle, než Jan Trejbal v dejvickém parku Hadovka o prázdninách umístil sloupek z obce Újezd u Prahy.

„Tam už neplnil svoji funkci a nikdo se o něj nechtěl starat. Nyní probíhá složitý legislativní proces, aby mohl být první sloupek v Praze napevno zakomponován do územního plánu,“ informuje architekt.

Podle těch, kdo usilují o zachování meteosloupků i ve 21. století, má smysl, aby o ně obce nebo dobrovolníci pečovali a jejich odkaz uchovávali i v době, kdy vlastní meteostanici má každý majitel chytrého telefonu.

„Jaká je aktuální teplota nebo prognóza počasí podle vlhkosti vzduchu, zajímá i kolemjdoucí i dnes. Všechny meteosloupky mají navíc svůj příběh, čímž se moderní technologie určitě nepochlubí. Dokážu si představit, že by v moderní podobě mohly fungovat například u stanic metra nebo jako turistické téma. Chodí se za rozhlednami či k pramenům řek, lidé se baví při geocachingu, tak proč bychom nemohli cestovat po meteosloupcích a jejich působivých příbězích?“ ptá se Trejbal.