Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Tajfun zasadil ránu jejich životům. Rybáři na Filipínách čelí chudobě

Cestování

  6:38
PRAHA - V malé vesničce Baybay v provincii Aklan na severozápadě filipínského ostrova Panay mají slavnost. Třiceti rodinám se budou předávat nové domky, které pro ně postavila ADRA ve spolupráci s českým ministerstvem zahraničních věcí. Původní obydlí lidem vloni zničil tajfun Haiyan. Mnozí se z katastrofy dodnes nevzpamatovali a živoří v otřesných podmínkách.

Vrše na kraby, taky od Adry.JPG foto: Kateřina Piechowicz

Přicházíme na malý plácek před radnicí a za chůze pročítáme transparenty, které visí různě po stromech „Děkujeme ADRO“, „Češi, díky za to, že jste byli s námi.“ Nevypadá, že by to místní vyrobili z povinnosti. Je v tom něco víc než sdělení.

Po čtyřiceti letech na moři přišel o svou loď, teď má novou

Prostor, kde nové domky stojí, odděluje od zbytku vesnice stuha s velkou mašlí. O chvíli později ji přestřihne moje kolegyně, vedoucí zahraničních projektů Adry Jana Škubalová. Jana obyvatele pozdraví místním pozdravem „kamusta“ a sklízí obrovský aplaus. Pak spolu se starostou a knězem rozdává certifikáty, tedy potvrzení o předání domečků majitelům. V ten okamžik se většina z nich rozpláče a tiskne Janě vděčně ruce. Pak jdou i ke mně a také děkují. „Vyřídím to všem v Česku,“ říkám každému pořád dokola a slyším se, jak se mi třese hlas. Dostalo mě to. Jsem tady od toho, abych všechno točila a fotila, nebyla jsem připravená na tolik emocí.

Nadstandard? Neležet přímo na zemi

Tady, v místě, kde není pitná voda, kanalizace, infrastruktura, peníze ani příležitosti, ve vesnici, kterou čas od času rozseká tajfun k nepoznání, není cítit beznaděj. To je vlastně fascinující. Filipínci jsou usměvavý a houževnatý národ, který přijímá vše, co přichází s respektem a neskutečnou pokorou. Obcházím jednotlivé rodiny a prohlížím si jejich příbytky, které teď opouštějí, aby se přestěhovali do nových domků. Jsou to chatrče, které ani nedrží tvar. Střecha samá díra, stěny jsou z bambusu a igelitu – z toho, co se našlo. Našinec, jemuž je kverulantství nejbližší vlastností, by tohle asi nevydržel. A v tom je právě ta relativita. Domky pro filipínské rodiny jsou malé o rozměrech 3x4 metry, stěny tvoří bambusové rohože, střecha je plechová. Nám by taková stavba posloužila jako levnější zahradní domek na nářadí, pro spoustu zdejších lidí je to nadstandard, nejlepší bydlení, jaké kdy měli. Už jen díky podlaze. Původní chatrče stály přímo na hlíně a postupně jimi prorůstala vlhkost a plíseň. Není divu, že tolik dětí trpí bronchitidou a šíří se tu tuberkulóza. ADRA domky věnovala nejzranitelnějším obyvatelům – starým, nemocným, nebo rodinám s mnoha dětmi.

Jeffrey a Norlina Berani mají děti tři. Starší dcera už má sedm let, nejmladší je sotva rok. Norlina nosí dcerku neustále na rukách, ale potřebovala by mít náruče dvě. Pětiletý syn je vážně nemocný a nedokáže se sám pohybovat. Rodiče ho musí nosit, krmit a neustále hlídat každý jeho pohyb. Nikdy nebude soběstačný. „Lékaři nám řekli, že je to nedostatkem vitamínů. Přál bych si, aby se uzdravil,“ říká otec Jeffrey a tiskne chlapce k hrudi. Pak své přání opraví a tiše vysloví skromnější variantu: „Moc bych chtěl, aby žil. Aby s námi zůstal.“

Dílna, kde stavějí nové, laminátové lodě.

Rodina žije v podmínkách, které jsou našim poměrům na hony vzdálené. Místo podlahy jen hlína, střechu tvoří palmové listy, občas jí propadne přímo do provizorní kuchyně kokosový ořech. Když prší, má rodina vodu i v posteli. Není poznat, kde je dvorek a kde už začíná domácnost. Rodiče se snaží o děti pečovat, jak to jen jde, ale v tak špatných hygienických podmínkách, kde je problémem záchod i pitná voda, je to komplikované. Všude dotírá nesnesitelné vlhko a zápach. Jeffrey zajišťuje jediný příjem v rodině. Pracuje jako rybář a chytá ryby v nedaleké řece. Na potřebné výdaje to ale nestačí, sotva za výdělek pořídí skromné jídlo pro rodinu. Přes to všechno si nestěžuje.

To je další překvapení. Jen výjimečně se stane, že nás někdo zatáhne k sobě domů a domáhá se pomoci. Nenatahují ruce. Tiše čekají, co nabídneme, pak vděčně přijímají. Filipínci dokáží díky velké sounáležitosti překonávat i ty největší krize. Když je zle, uskromní se. Třeba tak, že velmi málo jedí. Padesátiletá Sylvia Masagaca se stará o svou šestaosmdesátiletou maminku a dvě vnoučata. Syn hledá v nedalekém městě Kalibo zaměstnání, ale zatím se mu to nedaří. Sylvia se živí jako pradlena. Když někdo potřebuje, vypere mu oblečení za peníze. Sama je moc hezky oblečená, určitě to umí. I když moc nechápeme, jak to zvládá v podmínkách, kde doposud žila. Dosavadní bydliště – chajda z bambusu a palmového listí, je malé, místo v šatních skříních má Sylvia v rohu igelitové tašky, voda tu neteče žádná. Takto si vydělá asi 6 dolarů měsíčně. V hlavě si přepočítávám, co se dá za takové peníze koupit. Moc asi ne.

Loďky v modré barvě, barvě naděje

O několik desítek kilometrů východněji, v dílně kousek za městečkem Ajuy na jižním cípu Panajského ostrovy kmitá 20 dělníků. Jeden spojuje laminátové pláty, další je bruskou brousí do hladka, třetí míchá zelenomodrou barvu a hotové čluny natírá. Je to barva Adry, kterou tady všichni znají. ADRA v Ajuy rozjela program na obnovu rybářství. Materiál na nové lodě od ní dostalo 1000 zdejších rybářů, pro 3000 lidí uspořádala školení o předcházení katastrofám. Desetinu financovali dárci z Česka. Systémem cash for work ADRA podpořila i místní ženy, které opravovaly rybářské sítě. Bez nadsázky by se dalo říct, že tyto projekty zachránily celou komunitu před totálním bankrotem.

Někteří rybáři chytají jen kraby. S jedním z nich, Winifredem Astolem, a jeho kamarádem vyrážíme na moře a sledujeme je při práci. I jejich loďka má naši „adří“ modrozelenou barvu. Ptám se ho, jaký čeká úlovek. Říká, že to bude okolo pěti kilo. Když je prodají, vydělají si zhruba 400 korun, ty si musí rozdělit mezi sebou a ještě zaplatit benzín. Není to moc, ale musí to stačit. Ptám se, v čem jim ADRA pomohla a jak by vypadal jeho život, kdyby tomu tak nebylo. „Nebýt vás, tak nežiju. Mám dvě malé děti, nedovedu si představit, jak bych je uživil. S loďkou a novými vršemi můžu dál lovit. Sdílíme ji sice dva, ale já si na svou postupně vydělám. Za dva roky bych chtěl mít vlastní,“ říká devětatřicetiletý rybář.

Před novým domkem.

Rybářská vesnice je takový samostatný organismus. Jedná se o shluk chatrčí oddělených hliněnými chodníčky. Elektřinu tu někteří mají nataženou přes kabel, jiní svítí svíčkami. Vodu berou všichni ze studny, nebo spíše jámy, pak ji filtrují přes hadr a převařují. Většinu času rybáři tráví na moři. Jejich ženy pak úlovky prodávají na nedalekém tržišti. Panuje tu sounáležitost, asi je to nezbytné. Děcka si hrají na improvizovaném hřišti, ženy spolu perou nebo opravují sítě, rybáři si půjčují lodě jeden od druhého. Tajfun zasadil ránu jejich životům hned třikrát. Nejenže zničil jejich čluny, ale odplavil také značné množství ryb v moři. Vznikl začarovaný kruh chudoby, v jehož důsledku nemají lidé peníze na jídlo a trhovci nemají ryby komu prodávat.

Když obloha zčerná

Samotná materiální pomoc rybářům nepomůže. Aby byli rybáři schopni vydělat víc, musí umět investovat, udělat si větší zásoby a taky se naučit zpracovávat přebytky na horší časy. To je další úkol pro Adru i zdejší samosprávy. Už teď se koná další vlna školení, kde se místní učí management, účetnictví a marketing.

Vrše na kraby, taky od Adry.JPG
Trhovci - rybáři.
Tenhle domek je můj domov.
Rybí trh.

Poučeni z minulých let zpracovávají starostové vesnic ve spolupráci s Adrou a obyvateli systémy včasného varování. Jak to má fungovat, nám názorně ukazuje starosta obce Ajuy, Melequiades Ardena. Popadne bambusový kmen, do druhé ruky klacek, a začne do něj tlouct. Zvuk je kupodivu hodně slyšet i na druhém konci zátoky. Dozvídáme se, že ve vesnici je celkem šest takových zařízení a že když se blíží tajfun, mají údery jiný rytmus než třeba při požáru. „Kromě toho děláme seznamy starých lidí nebo tělesně postižených, abychom přesně věděli, kde se nacházejí a evakuovali je přednostně. Od Adry jsme dostali spoustu praktických informací, například rady, co si s sebou vzít, když se blíží neštěstí. Dříve lidé začali panikařit a místo, aby si vzali jen to nejnutnější, začali balit úplně všechno a pak se nestíhali schovat,“ popisuje Ardena. Dalším problémem jsou podle něj hospodářská zvířata. „I ty se musí správně zajistit, jinak zahynou a lidé přijdou zbytečně o další zdroj obživy,“ vysvětluje. Krizové plány si sestavují lidé ve spolupráci s Adrou sami. Scházejí se v neděli v místní škole a zaníceně malují na tabuli různá schémata. Je to mnohem lepší, než kdyby dostali hotovou příručku, kterou by nejspíš někam založili.

Ptáme se starosty, jakou další hrůzu tady ve vesnici očekávají. Podívá se na mě pobaveně a začne vyjmenovávat jako by četl menu z jídelního lístku: „Máme tady všechno. Zemětřesení, sopky, povodně, tajfuny i bouřky. Není otázkou, co přijde, ale kdy to přijde.“ V tu chvíli se náš zrak stočí na východ, kde mezi tím podezřele ztmavla obloha, na můj evropský vkus vypadá dost apokalypticky. „Takovou barvu má nebe, když přichází tajfun?“ ptám se. „Kdepak, je mnohem temnější. Všechno zčerná. Tohle je jen přeháňka.“

ADRA pomáhá na Filipínách od prvního dne

  • ADRA se od počátku zapojuje do pomoci po tajfunu Haiyan na Filipínách. Ve veřejné sbírce shromáždila téměř osm milionů korun, které postupně využila na humanitární pomoc (potraviny a hygienické sady) pro cca 1083 lidí v provincii Iloilo. V Taclobanu opravila přístřešky 142 rodinám, ve městě Iloilo jsme financovali opravu stovky lodí a rybářských sítí.
  • ADRA pro místní rybáře zajistila i školení o tom, jak katastrofám v rámci možností předcházet. Asi největší projekt realizuje v Aklanu na severozápadě ostrova Panay, kde se opravuje 90 přístřešků stávajících a staví 80 zcela nových domků.
  • Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci humanitární pomoci poskytované do zahraničí. Na projektu dále spolupracují ADRA Norsko a ADRA UK.
Autor: