Kraj jako z pohádky, ztracený za devatero horami. Taneční zázrak uprostřed lesů

Kdyby Tančírna stála někde ve středních Čechách, v některém ze zámeckých parků anebo kousek za Českým Krumlovem či Kutnou Horou, patřila by k vyhlášeným výletním místům. Proč její příběh ale ani dnes téměř nikdo nezná? Důvod je prostý: stojí totiž v Rychlebských horách, v nejodlehlejším a nejopuštěnějším koutu naší vlasti.

V zemi nikoho

Je to kraj jako z pohádky, ztracený za devatero horami a devatero řekami. Říká se, že když Pánbůh tvořil svět, na tuhle krajinu zapomněl. Vzpomněl si teprve tehdy, když zaslechl lidi reptat, že nemají z čeho žít. Přikázal tedy čertům, kteří si škudlili poklady a lákali na ně dušičky do pekla, aby něco z nich rozsypali po horách a údolích. Jenže rohatým se nechtělo plýtvat zlatem a drahokamy, a tak místo toho rozhazovali po lesích kamení; z pokladů utrousili jen tolik, aby se na sluníčku trochu blýskaly. Čerti zalezli do pekla a mnuli si pracky, jak toho starého dobráka převezli, lidé reptali dál a oklamaný Pánbůh se rozhodl, že na to musí jít jinak. Vzal tedy to, co mu zbylo na dně měšce, a naděloval sám. Chudému kraji dal křišťálově čistou vodu, zdravý vzduch, vzácné rostliny, divoká zvířata a nakonec i krásu, která očaruje oči a vyléčí duši. A úplně ze samého dna měšce dokázal vyštrachat i špetičku zlata: lidé ho tu po staletí rýžovali z potoků a řek.

V zapomenuté zemi narazíte na kamení všude: jsou tu skály, lomy i bludné kameny, skalní mísy a sluje a kámen zvoní i ve jménech zdejších vesnic. A právě pod jednou takovou skálou s vysokou kolmou stěnou, které se říká Čertovy kazatelny, se táhne Račí údolí s hustými, zčásti původními pralesními lesy. Na jeho začátku leží rekreační areál Isolde, kousek za ním objevíte parkoviště s pramenem a bude vám zbývat jen posledních pár set metrů k Tančírně, pohádkovému domu uprostřed lesa.

Kdysi jedno z nejoblíbenějších a dnes opět jedno z nejkrásnějších míst Rychlebských hor vzniklo v letech 1906–1907. Dřevěnou budovu s řadou vyřezávaných ornamentů a velkým tanečním sálem s nádhernými vitrážovými okny nechal postavit vratislavský biskup kardinál Georg Kopp a podle něj se budově začalo říkat Georgshalle. Dobové pohlednice si ničím nezadají s alpskými scenériemi, ostatně i o Tančírně se občas píše jako o „budově postavené ve švýcarském slohu“. Dodejme, že tu tehdy nestála sama: bývalá pekárna s prádelnou se proměnila v malý lokál zvaný Jägerstube, Myslivecká jizba, vedle byl dům podkoního a stáj pro koně, dnešní hájovna a poblíž stávalo ještě pár výletních restaurací. Pro obyvatele Javorníku, Vidnavy a dalších měst a vesnic v okolí se Račí údolí stalo vyhlášeným cílem nedělních procházek.

Poválečná léta a druhá polovina století tanečkům nepřála, a tak Tančírnu potkal stejný osud jako řadu jiných míst v bývalých Sudetech. Patřila lesům, zemědělskému družstvu a nakonec železničářům, v jejichž „péči“ se definitivně proměnila v ruinu. Kdysi kvetoucí, parkově upravené údolí nabízelo obraz zmaru a kdekdo nechápal, že takovou nádheru nechá někdo chátrat.

Konec zlých časů

Tančírna by možná nakonec spadla, nebýt toho, že se objevilo pár nápadů, kam že by se dala přestěhovat (Ostrava? Loučná nad Desnou?) a co všechno by z ní mohlo být (areál pro volný čas? klubovna?). To probudilo místní, kteří se rozhodli budovu zachránit sami. Obec Bernartice ji koupila od Českých drah, Brontosauři ji provizorně opravili a pak následovalo pět žádostí o dotaci na její opravu. Uspěla až ta šestá a roku 2014 začala rekonstrukce. O rok později vstala Tančírna z mrtvých. Přijeďte se s jejím příběhem seznámit, stojí to za to – a to včetně starých fotografií z dob před rekonstrukcí. Neuvěříte vlastním očím.