Prostě nemáme příliš „štěstí“ na nebezpečné situace, spíše svoji roli hraje dost často nejistota, co bude, co by mohlo být apod. Přesto jsem se rozhodl, že se podělím o jednu pikantnost, kdy jsme díky neuvěřitelné náhodě byli skutečně jen kousíček od možného obrovského neštěstí.
Je několik zemí, které patří na povinný seznam všech cestovatelů. Pokud člověk nebyl v Peru, Mexiku, Kambodži nebo v Indii, jako by nebyl. Indii jsme navštívili již několikrát a máme odsud vždy ty nejhezčí zážitky. Ale také jeden, který mohl klidně skončit špatně.
V roce 2008 jsme si, jako vždy, půjčili hned po příletu do Indie auto u mezinárodní půjčovny. Pokud cestujeme tisíce kilometrů půjčeným autem, vždy se snažíme využít k půjčení auta největší světové půjčovny, AVIS nebo HERTZ. Jsou sice dražší, ale mají jednu důležitou jistotu. Pokud se nám auto porouchá, máme zkušenost, že nám jiné dopraví do 24 hodin a jsou zde také docela bohaté možnosti reklamací s cílem využít potíží ke snížení ceny. Takže zde funguje jistá vyváženost, která nám vyhovuje. Indie za posledních 65 let netrpěla žádnými velkými konflikty, až na pár lokálních výjimek spolu dokáže přes svoji nebetyčnou chudobu, jazykové, etnické a kulturní rozdíly jedna miliarda lidí žít. Až do listopadu 2008 si to myslel skoro celý svět.
Náhoda a teroristický útok
Naše cestování jsme využili k navštěvování další sady památek UNESCO, kterých je v zemi na dvě desítky. Když jsme se vraceli, dostali jsme zprávu od letecké společnosti, že náš let byl zrušen a dostali jsme na výběr ze dvou možností. Buď odcestujeme o 3 dny dříve, nebo o týden později. Rozhodli jsme se pro první variantu. Auto jsme si půjčili na letišti a vrátit jsme ho měli v hotelu Taj Mahal v Bombaji. Když jsme ale po pár dnech již seděli v klidu doma, zjistili jsme šokující zprávu. Hotel Taj Mahal, jeden z nejdražších a nejluxusnějších hotelů v Bombaji, hotel, ve kterém jsme před třemi dny vraceli zapůjčené auto, se stal obětí dosud nejhoršího teroristického útoku v dějinách Indie.
    |
Mezi personál se s několika měsíčním předstihem dostali teroristé, kteří si své zbraně v klidu propašovali dovnitř, a k útoku následně došlo přesně ten den, kdy a kde jsme měli původně, podle plánu, své půjčené auto vracet. Nebýt nedobrovolné změny letu, mohli jsme být sami účastníky tohoto brutálního útoku. Za dva dny obléhání a bojů zde pákistánští teroristé pomocí automatických zbraní a granátů usmrtili 173 lidí a dalších 200 jich bylo zraněno.
Hotel byl zabírán všemi světovými televizními stanicemi a po celou dobu byl v mohutných plamenech. Celkem se ten den stalo ve městě 8 útoků, mezi nimi také jeden na hlavním nádraží, o kterém budu psát jako o památce UNESCO níže. Za zmínku stojí i útok v obyčejné kavárně Leopold Cafe, kterou jsme navštívili o několik let později a kde jsou průstřely oken ponechány, zřejmě jako turistické lákadlo, i nyní. Ano, to byl den, kdy jsme shodou okolností byli asi nejblíže k nějakému maléru.
Bombajské nádraží, UNESCO
Kromě největší dominanty Bombaje, kterou je bezesporu již zmíněný hotel Taj Mahal a tzv. Brána Indie, ležící přímo naproti, patří mezi nejnavštěvovanější místa i samotné nádraží Chhatrapati Shivaji, dřív známé jako Victoria Terminus. Je vynikajícím příkladem spojení dvou kultur: novogotické architektury z viktoriánského období v Indii, ve které se projevují témata tradiční indické architektury. Stavbu navrhnul britský architekt F. W. Stevens, stala se symbolem Bombaje jakožto gotického města a sloužila jako obchodní terminál.
Byla postavena za 10 let, začalo se v roce 1878, podle novogotického stylu založeného na italských vzorech pozdního středověku. Pozoruhodná kamenná kopule, věže, gotické oblouky a půdorys jsou blízké tradiční indické palácové architektuře. Je vynikajícím příkladem střetu dvou kultur, britští architekti zde pracovali s indickými řemeslníky, zahrnuje indickou tradici a vytváří se zde nový styl specifický pro Bombaj. Památka byla na seznam UNESCO zapsána v roce 2004.
Elora Cave, historické stavby tří náboženství, UNESCO
A nyní k příjemnějším věcem. Během cestování po Indii jsme navštívili top památku, která patří mezi turisticky nejvíce navštěvovanou a nachází se asi 400 km severovýchodně od Bombaje. Jedná se o 34 nádherných klášterů a chrámů vytesaných do tvrdé čedičové skály dvoukilometrového útesu. Nacházejí se nedaleko od Aurangábádu ve státě Maháráštra. Nejkrásnějším dílem je chrám Kailása, který je zasvěcen Šivovi. Je to největší monolitická skulptura na světě.
Z celkového počtu jeskyní je 12 buddhistických (z let 600 – 800 n.l.), 17 je hinduistických (z let 600 – 900 n.l.) a 5 džinistických (z let 800 – 1000 n.l.). Všechny tyto starodávné památky vdechují život dávné indické civilizaci. Není to pouze unikátní umělecké a technické dílo, ale zdejší svatyně oslavujícími buddhismus, hinduismus a džinismus, jsou ukázkou dokonalé náboženské tolerance, která vládla ve starověké Indii. Nádherný a unikátní je také vodopád, který přes vysoký skalní převis padá do údolí a pod kterým musí každý turista projít. A že zde v tom velkém vedru každý projít chce, je asi jasné. Památka byla na seznam UNESCO zapsána v roce 1983.
Skalní útulky v Bhibetce, UNESCO
Najít tuto prazvláštní oblast nebylo vůbec lehké. Jezdili jsme po celé oblasti několik hodin, věděli jsme, že jsme blízko, ale nedařilo se nám ho najít. Kohokoliv jsme se zeptali, kroutil hlavou a nechápal, na co se ptáme. Občas se to stane, především když jsme někde, kde místní mluví výhradně svým nářečím a angličtina je pro ně španělská vesnice. Štěstí se k nám nakonec otočilo čelem, úplně náhodou jsme zahlédli starou, rezavou cedulku. A stálo to za to.
Skalní útulky v Bhimbetce se nacházejí na úpatí hor Vindhyan v jižní části indické náhorní planiny. Nad poměrně hustým lesem vystupují mohutné pískovcové skály, kde se nachází pět skupin přírodních skalních útulků, ve kterých jsou skalní kresby typické pro lovce sběrače, datující se do mezolitu i dob mladších. Na okraji oblasti je 21 vesnic, jejichž obyvatelé si udržují tradice podobné těm, které jsou zobrazeny na kresbách. Zvláštností jsou i tvary skalních úlomků, které vždy z určitého úhlu připomínají nějaké zvíře. Žába si byla ale asi nejvíce podobná.
Bhopál, město největší katastrofy vs. vzácná návštěva
Naším cílem nejsou ale jen památky UNESCO, ale pokud zjistíme, že máme v oblasti, kde se pohybujeme, nějakou jinou zajímavost, rozhodně naše cesta toto místo protne. K těmto místům patřilo i město Bhopál, které se proslavilo bohužel dost smutně, a to místem, kde se stala největší průmyslová havárie v historii. V prosinci 1984 se stala v chemické továrně patřící americké společnosti UNION CARBIDE šílená událost. Během nehody uniklo z továrny 27 tun methylisokyanátu a kyanovodíku. Během tří dnů po havárii zemřelo ve městě přes 8 tisíc lidí a do dnešního dne kolem 25 tisíc lidí. Nehoda ale zasáhla hodně přes půl milionu lidí. Protože jsme se již dříve o tomto městě dozvěděli, chtěli jsme ho navštívit.
Zajímalo nás, jak vypadá po čtvrt století od havárie. Představoval jsem si, že na každém kroku uvidíme postižené a zmrzačené lidi, což se naštěstí nepotvrdilo. Naopak, podařilo se nám trefit do právě probíhajícího festivalu barev, který v Bhopálu probíhá tradičně mnoho let. Uprostřed stadionu tancovalo ve stejném rytmu asi 2000 dívek v těch nejkrásnějších indických šatech. Vykrucovaly se a stále se pomalu, za krásné rytmické hudby, posouvaly v kruhu dokola. Nemohli jsme z nich odtrhnout oči. Když se asi po hodině obrovský chumel dívek zastavil a byla vyhlášena přestávka, kterou vyhlásil na vysokém pódiu místní pořadatel, spustila se mela.
Do poslední chvíle jsme to nepochopili, že zájem není o nic jiného než o nás. Dívky při tanci obcházeli stadión v kruhu a každý nás viděl, jak jsme z nich nadšeni. Jakmile byla příležitost, stovky holek běžely k nám. Dceři bylo tenkrát deset let a myslím, že to byla právě ona, která je nejvíce zajímala. Všechny dívky se s ní chtěly fotit. Byl to poprask, nával a šílenství. Hlídal jsem ji a své věci, zároveň jsem fotil a fotil a fotil.
Když organizátor festivalu na pódiu chtěl pokračovat, nedařilo se mu sjednat pořádek. Volal do mikrofonu, nařizoval návrat dívek na své místo, nebyl ale úspěšný. To bylo vtipné a my jsme si zažili opravdový kus slávy. Festivalový program tak byl díky nám asi o půl hodiny posunutý. Až později při procházení tohoto města jsme zjistili, že se zde nikde nepohybují žádní běloši. Nikde a možná nikdy. Zřejmě má město tak špatnou pověst, že se sem nikdo nehrne. A naše maličkosti to trochu změnily.
