Tibet očima spisovatelky: setkání s ‚žijícím Buddhou‘ a hledání kláštěra

Nečekaná návštěva přijela zhruba po týdnu našeho pobytu. Seděli jsme po snídani u teplých kamen ve společenské místnosti s lámou, povídali si, když jsme uslyšeli na silnici hřmot džípů. Poté vystoupilo před dům sedm tajných policajtů, byli ve věku dvacet pět až třicet pět let.

Kde se tady berou? Nejbližší městečko je odsud šest ho­din jízdy! Všichni v šedém stejnokroji s typickou kšil­tovkou s červenou hvězdou. Bylo hned jasné, kdo je jejich velitel, byl to ten nejstarší z nich. Zavolal cosi směrem k domu, vyšla mu vstříc služebná.

Po chvilce se vrátila do místnosti, její vystrašené oči a klepající se hlas nevěstily nic dobrého. Říkala něco směrem k lámovi a ten jí bez jediného mihnutí oka cosi odpověděl. Vzduch v místnosti zhoustl. Vyděšeně jsem se podívala na lámu, pokynul mi hlavou a přivřel na chvilku oči. Pochopila jsem, že mám zůstat klidná.

Tohle je hrozba a já mám být klidná?

Sedm policajtů vešlo do místnosti. Všichni, kromě velitele, si sundali čepice. Láma jim pokynul, aby se usadili. Sedl si jenom velitel, ostatní zůstali stát. Chvíli probíhala komunikace mezi lámou a velitelem. Láma mluvil pomalým klidným hlasem a mile se na velitele usmíval, nabídl mu čaj, ale velitel odmítl. Dotazoval se lámy rázně na něco, čemu jsem nerozuměla. Jediné, co mi bylo jasné, že se jedná o nás.

Co když nás teď někam odvedou?

A vzápětí znovu, tak jako již několikrát, vidím tu zvláštní ruku pokládající se na mou hruď. Buď v důvěře. Soustředím se na svůj dech a přitom pozoruji lámu. Žasnu, jak klidně cosi veliteli vysvětluje. A vnímám, jak velitel drží hlavu zpříma a tváří se velice důleži­tě. Vidím bitvu o energii a o moc. Každý používá své zbraně, v tomto případě způsob komunikace. Jednou jsem někde četla větu, kterou používám v momentu dialogu, kdy každá strana má svou pravdu a nechce ze své pozice ustoupit.

Nesdílím tvůj názor, ale respektuji ho.

Přesně tohle se teď přede mnou odehrávalo. Láma přikyvoval tomu, co velitel říkal. Ten gestikuloval ru­kama. Láma vysvětloval, v obličeji měl už vážný výraz a to mě znepokojilo. Obrátil se ke mně a řekl, abychom přinesli své cestovní pasy. Tlumočnice mi to přeložila. Měla jsem tep asi dvě stě, potilo se mi čelo a skoro jsem nemohla dýchat. Když jsme pasy přinesli, velitel v nich začal hledat naše víza. Pak se díval na datum, do kdy nám vízum platí. Ptal se mě, kde mám napsané jméno a příjmení. Ukázala jsem mu tu stránku v pase. Chtěl ale vědět, kde přesně je mé jméno napsané. Pochopila jsem, že nezná naše písmo. Vytáhl z kapsy malý no­týsek a začal do něho naše jména obkreslovat. Řekla jsem si jenom, kdybych já držela v ruce čínský pas, také bych nevěděla, co je jméno, a také bych musela písmena čínské abecedy obkreslovat. Poté, co měl nakreslená naše jména, zeptal se nás, jaký je důvod našeho pobytu. Řek­la jsem, že jsme turisté, a že jsme přijeli navštívit lámu. Až v tuhle chvíli jsem najednou pochopila, že jim o nás musel někdo říct.

Je skutečně možné, že tihle policajti přijeli zkontrolovat, zda nechystáme nějaký převrat? Na závěr velitel něco důrazně řekl lámovi, pokýval hla­vou, zvedl se a s vypjatou hrudí vykráčel z místnosti. Chvíli jsem nerozuměla tomu, proč ostatní muži zů­stávají a nenásledují ho. Jeden z nich cosi velice jem­ně pronesl k lámovi. Ten přikývl. A pak se odehrávalo něco, co mě naprosto zaskočilo. S úžasem jsem sledo­vala, jak přistupovali k lámovi jeden po druhém, ten bral jejich hlavu do svých dlaní a přiložil si čelo na je­jich čelo. Pochopila jsem, že si všichni nechali od lámy požehnat. Bylo to tak dojemné, měla jsem slzy v očích a na hrudi jsem cítila veliké pohnutí. Úplně spontán­ně jsem sepjala ruce, tiše se modlila a děkovala tomu, co nás chrání, že se nám nic nestalo. Policajti vycházeli postupně z domu a nasazovali si opět své čepice s čer­venou hvězdou. Nastoupili do džípů a odjeli.