Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Ugandské národní parky a zničené hrobky v Kasubi

Cestování

  6:00
Ještě v noci jsme si našli pěkný palouk na přespání, noc by byla klidná, pokud by nás ve 2 hodiny ráno nepřišel navštívit místní vesničan, který přinesl 20litrový kanystr ginu vlastní výroby. Byl hrozně příjemný, přesto ho bylo všude moc. Abych uspokojil jeho zvědavost, vysoukal jsem se ven a chvilku jsem se s ním snažil konverzovat. Vehementně mi nabízel svůj úžasný nápoj, kterého jsem nakonec ze slušnosti ale i zvědavosti usrknul.

Několik vesnic projíždíme téměř bez potíží, pohybujeme se na okraji strmých srázů, a přestože nás od pádu do rokle dělí jen 20 cm, nepřijde nám to nebezpečné. foto: Alexandr Bílek

Jenže on svoji pohostinnost začal stupňovat, stále se dožadoval toho, abych upíjel dál a dál. Musel jsem mu proto po necelé hodině taktně dát najevo, že večírek skončil a lezu zpět do auta. Jenže on to podle všeho pochopil jinak, nechal kanystr opřený vedle auta a odešel.

Když už jsme zase usínali, opět nás probudil, ťukal na auto a chtěl, abych zase vylezl. Přivedl si totiž další dva kamarády. Všechny tři jsme ráno našli opřené o auto, pohozený prázdný kanystr dokazoval jejich výdrž.

Kampala a Hrobky bugandských králů v Kasubi

Trhákem hlavního města by měly podle všeho být hrobky bugandských králů v Kasubi, které byly na seznam UNESCO zapsány v roce 2001. Jedná se o památku, která se rozkládá na téměř 30 hektarech svahů v oblasti hlavního města Kampala. Většina oblasti se zemědělsky využívá, za použití tradičních metod.

Na vrcholku kopce je bývalý palác bugandských králů z roku 1882, ze kterého se v roce 1884 stalo pohřebiště. V hlavní budově Muzibu Azaala Mpanga se dnes nachází čtyři královské hrobky. Hlavní budova je kruhovitá a nad ní se tyčí kopule. Vše by mělo být vyrobeno z přírodních materiálů, jakými je dřevo, rákos či spletené větve pomazané hlínou. Význam tohoto místa však spočívá v nedefinovatelných hodnotách víry, duchovna, kontinuity a identity.

Přijíždíme do areálu památky a stáváme se ihned středem pozornosti. Na parkovišti jsme jediní a davy turistů zde v rozporu s naším očekáváním nejsou. Jakmile úředníci zahlédnou nápis na našem autě UNESCOCLUB, začínají se dít divy. Několik metařů začne jak na povel uklízet, zametat a umývat skleněné výplně. U pokladny jsme vřele přivítáni, ukazujeme naši kouzelnou kartičku a nárokujeme vstup zdarma.

Bez jakékoliv debaty se nás ujímá samotný šéf a zahájí asi 30 minutovou zevrubnou přednášku o historii všech působících králů. Začíná nám být jasné, proč tu lidé nejsou. Hlavní památka totiž rukou žháře před třemi lety úplně shořela a jsou tu vlastně jen kovová torza zkrouceného materiálu částečně přikrytá plachtou. Díky požáru se ale zjistilo, že památka byla dříve rekonstruována nebo spíše postavena z netradičního materiálu, který byl požárem odhalen.

Jednalo se především o obrovský kovový rám, který držel střechu. To se nelíbí organizaci UNESCO, a tak je podle nového plánu rozhodnuto, že se bude památka tentokrát stavět za přísného dohledu s použitím výhradně tradičních materiálů. Nová stavba má být hotová koncem roku 2014.

Také si prohlížíme stavby, které jsou rozestavěny kolem této hlavní vyhořelé budovy. Jedná se o malé příbytky, ve kterých žijí ženy, údajně potomci manželek posledního krále a v každém je současně hrobka. I zde je prý problém, tyto domky jsou rekonstruované, bohužel ale byly použity moderní materiály a podle plánu musí být vše dáno do původního stavu, tzn. betonové podlahy vyměněny za hliněné, okna odstraněna a místo čtvercového půdorysu se musí dosáhnout kruhového. Tzn., že vše je špatně.

V roce 1962 získala Uganda nezávislost, v roce 1966 první ugandský předseda vlády provedl státní převrat, zrušil ústavu, prohlásil se prezidentem a vrcholem byl útok na ugandského krále na pokyn prezidenta, který se chtěl zbavit všech protivníků, kterým byl i poslední král. Podařilo se mu sice utéct do exilu ve Velké Británii, tam ale po 3 letech za podivných okolností zemřel.

Národní park Bwindi

Dalším naším cílem je Národní park Bwindi, který se nachází v jihozápadní Ugandě na křižovatce savan a horských lesů, zabírá rozlohu 32 tisíc hektarů a je znám díky své mimořádné druhové rozmanitosti. Roste zde více než 160 druhů stromů a přes 100 druhů kapradin. Najdete zde také velké množství ptáků, motýlů, a nespočet ohrožených druhů zvířat, jakými jsou například gorily horské.

Cena převyšuje naše možnosti, a protože pojedeme přes Rwandu i Kongo, doufáme, že se nám podaří najít přívětivější cenu a gorily uvidíme.

Park byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1994. Drtivá většina návštěvníků, kteří do parku přijedou, jsou turisté, jejichž hlavním a skoro bych řekl jediným cílem, jsou gorily. Lze tu ale potkat také šimpanze, paviány nebo kočkodany, slony, žirafy, levharty a třeba i přes 1.100 druhů ptáků. Goril zde žije asi polovina světové populace, mluví se o 250-300 ks.

K bráně Národního parku Bwindy se dostáváme asi po 2 hodinách jízdy. Silnice v Ugandě jsou, alespoň zatím, úplně v pořádku, a tak to jde rychle. U brány ale zjišťujeme, že nás pustí výhradně, pokud budeme držiteli předem zakoupeného permitu, který nemáme a ani se nedá koupit. Permit zajistí vstup s organizovanou skupinou několika dalších turistů s průvodcem do parku a cena tohoto permitu je 750 USD, což je 15 tisíc korun na osobu. Oproti loňskému roku byla cena zvýšena o 250 USD.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Ještě větším šokem je cena za použití kamery, chtějí za to 3 tisíce USD, tzn. 60 tisíc korun. Navíc za tuto cenu si goril užijete jedinou hodinu. Cena převyšuje naše možnosti, a protože pojedeme přes Rwandu i Kongo, doufáme, že se nám podaří najít přívětivější cenu a gorily uvidíme.

Jinak jsme zjistili, že gorily vysoko v horách hlídá nepřetržitě komando vojáků a jsou od nich v dostatečné vzdálenosti, aby měli soukromí. Jsou tak chráněni před pytláky. Gorily jsou zvyklé na určitý režim, vědí, že každý den v určitou hodinu budou mít návštěvu a tu hodinu to vydrží. Jinak mají klid.

Národní park Ruwenzori

Národní park Ruwenzori se rozkládá v západní Ugandě na ploše téměř 100 tisíc hektarů a tvoří jej velká část horského hřebenu Ruwenzori, ve kterém se nachází třetí nejvyšší hora v Africe (Mount Margherita, 5109 m.n.m.). Domorodci tomuto pohoří říkají "Runssóro", což znamená něco jako "Kolébka mraků" nebo "Deštné hory".

Díky ledovcům, vodopádům a jezerům je park jednou z nejhezčích alpínských oblastí v Africe. Žijí zde četné ohrožené druhy zvířat a oblast je bohatá na neobvyklé druhy rostlin, mezi něž patří obří starčeky dosahující výšky až 15 metrů, lobelky a stromovité vřesovce, které pro svou blízkou příbuznost s podobnými rostlinami jihoamerických And provokují řadu otázek nad jejich vznikem a vývojem.

Couvání nad roklí

Do části parku jsme se dostali pokoutným způsobem. Nechtělo se nám platit vysoké vstupné, proto jsme zvolili cestu přes řadu horských vesnic, kam vede jen velmi úzká cesta pro motorky a pěší. Jak máme ve zvyku, rozhodujeme se proti logice využít této možnosti a uklidňujeme se, že pokud to bude nebezpečné nebo nemožné, prostě budeme couvat a vrátíme se.

Několik vesnic projíždíme téměř bez potíží, pohybujeme se na okraji strmých srázů, a přestože nás od pádu do rokle dělí jen 20 cm, nepřijde nám to nebezpečné. Jen se musím na řízení více soustředit. Když narazíme na protijedoucí motorku, vyřeší se to jediným způsobem, motorku musí vytáhnout do prudkého svahu a počkají, než projedeme.

Po několika hodinách a asi 30 km dojíždíme na místo, které pro nás znamená konečnou. Postupně nás dohání děti, které věděly, že se již nikam nedostaneme a zvědavě si nás prohlížejí. Tušíme, že nás nečeká jednoduchý návrat. Nejméně 5 km budu muset couvat a to za nepřetržitého balancování nad téměř kolmými srázy.

Přijíždíme do areálu památky a stáváme se ihned středem pozornosti. Na parkovišti jsme jediní a davy turistů zde v rozporu s naším očekáváním nejsou.

Odpočíváme na střeše našeho auta a trochu chytáme bronz, užíváme si neuvěřitelnou, dech beroucí drsnou krajinu. Sledujeme kolmé srázy a vůbec nejprudší kopce, které jsme kdy viděli, na kterých mají vesničané postaveny až skoro zavěšeny jednoduché domky. Naše auto dokonce pozorují z protějšího kopce rodinky složené ze všech generací. Jsme zde jako na dlani, každý náš pohyb sledují desítky párů zvědavých očí, a protože zde auto určitě nikdy neviděli, čekají, jak si poradíme.

Přestože se dokážu autem otočit na sebemenším prostoru, zde to nejde. Velmi úzká cesta bez svodidel nebo jiných zábran neumožňuje žádný manévrovací prostor. Odjíždíme, Veronika jde před autem a já začínám couvat. Do první vesnice to trvá hodinu. Za hlasitého potlesku se otáčíme na jediném místě, kde mají místní rozložená na zemi plátna s kávovými zrnky.

Myslel jsem, že je odstraní, abych mohl přejet, ale jejich pohled mě přesvědčil, že očekávají, že jim to rozjezdím. Ve vesnici jsme pak strávili za vydatné zvědavosti místních asi 40 minut, obdarovali jsme asi 100 lidí, ženy dostaly oblíbená zrcátka od firmy Origo, muži zapalovače a děti sady omalovánek a pastelek od firmy Fromin.

Nikdo nezůstal zkrátka, naopak někteří se snažili nás obalamutit a tvrdili, že ještě nedostali, a tak jsme museli zvolit tzv. únikový trik, který čas od času používáme. Vzal jsem hrst různých drobností a vyhodil jsem je do dálky. Všichni běželi a snažili se něco ulovit, nám se podařilo mezitím nastartovat a odjet. Každopádně to bylo moc pěkné setkání spojené se silnými zážitky.

Drahá krása primátů

Je nám jasné, že Afrika je kontinentem extrémů. Mezi jeden z nich patří i ceny, za které lze nakoupit benzín, jídlo, nebo vstupy do parků. Rozdíly v cenách jsou extrémní a téměř se nadá při tak rozsáhlém cestování se vším počítat. Vezmete-li benzín nebo naftu, koupíte ji v Egyptě za 2-3 Kč/litr, v Súdánu za 8 Kč/litr, v Etiopii za 22 Kč/litr, v Kongu za 45 Kč/litr a úplně nejdráž pořídíte naftu ve střední části Mozambiku a to od překupníků za 350 Kč/litr.

Expedice Uganda.

Čerpací stanice zde totiž v úseku 1 500 km nefungovaly. Benzín vám tak lijí do nádrže z lahví od Coca-coly, Fanty a Spritu. Jídlo se dá obecně pořídit jen ve velkých městech, jinde se nedá kromě zeleniny skoro nic sehnat. Jedním z velkých extrémů jsou vstupy do Národních parků, kde se pohybují zhruba mezi 50 USD až 300 USD za 24hodinový vstup.

Úplně nejdráž ale vyjdou návštěvy goril. Uganda a Rwanda si za své bohatství dokážou nechat dobře zaplatit. Cena permitu 750 USD na osobu je vysoká, pravdou ale je, že jde o jediná místa na světě, a tak ten vysoký zájem musí něčím regulovat. Nejlevněji se dá na gorily dostat v Kongu, to je za 400 USD. Gorily jsou ohroženy pytláky, a proto je vojáci a zaměstnanci parku hlídají v podstatě nepřetržitě.

Na rovníku

Míříme z Ugandy do Rwandy, cestou narážíme na betonové monstrum, které oznamuje všem projíždějícím, že jsme na rovníku. Protože během naší cesty ho protínáme již podruhé, jen si uděláme fotku a jedeme. O zajímavém pokusu, který nám jeden místní obyvatel Keni na rovníku předvedl, jsem už psal.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...