Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Ukázkové přátelství muslimů s křesťany. V Harare konflikty nehrozí

Cestování

  6:30
Na krásném hraničním přechodu, kterým jsme vstoupili z Džibuti zpět do Etiopie, v neuvěřitelné "vesnici vesnic" s názvem Dewele, si s námi celníci nejdříve vůbec nevěděli rady. Nakonec však předepsanou administrativu zvládli levou zadní včetně sejmutí otisků prstů a my si před setměním konečně dáváme obřího melouna, kterého krájíme přímo na kapotě našeho Land Rovera.

Etipské ženy s nákladem dřeva na zádech foto: Alexandr Bílek

Celníci nás zapsali do knihy, ve které byl poslední zápis projetí nějakého turisty " Amíka" v srpnu 2012, což bylo před osmi měsíci. K rychlému nalezení příručky o nezbytných administrativních úkonech cizinců podle všeho přispělo jejich hromadné žvýkání omamných lístků chadu. Vypadalo to všechno velice jednoduše a komicky, přesto nám tito úředníci v holinkách zapomněli vyplnit nějaký velmi důležitý papír, jehož absence nám značně zkomplikovala o několik dní později výjezd ze země. O tom ale až jindy.

Ukázkové soužití muslimů a křesťanů

Míříme po strastiplné cestě do města Harare, významného etiopského města. Když jsem zde byl před pár lety, pamatuji si, že město lákalo turisty za poznáním jak města samotného zapsané na seznam UNESCO, tak krmení divokých hyen kousek od města, ale také na něco, co asi bohužel není na tomto světě moc běžné, a to je neuvěřitelně pokojné soužití dvou hlavních náboženství ve městě. Muslimů a křesťanů zde prý žije přesně 50:50 a jejich vztahy jsou podle slov místních autorit přímo ukázkové.

Náboženské konflikty, kterých je svět plný, ale ani neshody tu prý vůbec neexistují. Musím přiznat, že se tu opravdu nic v té zvláštní atmosféře od mé poslední návštěvy nezměnilo. Harare se touto kuriozitou prý chlubí stále a obyvatelé si moc přejí, abychom to nezapomněli rozhlásit všude, kam přijedeme. Pokud opustíme historické centrum a dostaneme se do relativně civilizovaného města, je příjemné vidět zahalené muslimky sedící v kavárně spolu s dívkami, které mají na krku křížek. Zdá se, že na tom jejich tvrzení něco bude.

Voda jen obden

Ze severovýchodního Džibuti vedou do města dvě prašné silnice, jedna je ale horší než druhá. Vybrali jsme si ale stejně tu horší. Kamiony, prach a žádná viditelnost. Velké kameny v silnici nevadí jen náklaďákům a pravdou je, že tu nikdo jiný nejezdí, za celou dobu tudy totiž žádný osobák nebo džíp neprojel. No a řidiči kamionů? Troubí na nás a smějí se, mají radost, že vidí bílé tváře, které si troufnou projet tuto nepřehlednou silniční džungli. Úsek dlouhý 200 kilometrů do města Dire Dawa máme za sebou za "pouhých" 5 hodin a divíme se, že jsme nepřišli alespoň o jedno kolo.

Vztahy muslimů a křesťanů jsou tu ukázkové.

Zde je již konečně asfaltka, která nám přišla jako balzám na nervy. Ujet dalších 50 kilometrů do města Harare už byla brnkačka, dojíždíme do Harare kolem 3 hodin ráno. Poprvé se rozhodujeme, že si vezmeme na zbytek noci hotel. Jsme polámaní, unavení a zaprášení, nemáme vodu na sprchování ani na pití.

Jediný hotel, do kterého se dalo v noci "dobouchat", byl hotel RAS, což je zde jeden z lepších státních hotelů. Protože jsme se trefili do sudého dne, neteče zde z kohoutku vůbec voda. Dostáváme do ruky sto let starý zašlý kýbl s vodou na nejnutnější záležitosti a dál už se s námi nikdo nezabývá. Recepční skočí šipku na matraci pod recepcí a my jdeme spát oblečení.

Postele jsou hrozně špinavé a potvory je nutné vyhánět z postele neustále, cítíme i blechy, všechno nás svědí. Matrace pamatují ještě Mussoliniho a závěsy v pokojích podle všeho nikdo nepral mnoho let, možná už od svého pověšení. Ráno nakonec voda teče alespoň mezi sedmou a devátou hodinou, o čemž informuje ošuntělý leták nalepený na koupelnových dveřích.

Využíváme sprchu a padáme pryč, než opravdu něco chytneme. Funguje to tak, že jedna strana ulice má vodu jen dvě hodiny v sudý den a druhá strana ulice celý den, na oplátku zase elektřina funguje jen tam, kde nejde voda. Pamatuji si to z mé minulé návštěvy před pár lety a je jasné, že se tu nic nezměnilo.

Krmení hyen

Když jsme staré město projížděli ještě v noci, působilo velmi nevlídně. Všude se povalovali a spali lidé. Někteří v tak neskutečných polohách, že nám kolikrát přišlo, že již nejsou mezi živými. Hyeny, které jsou hlavní atrakcí města, se v noci potulovaly městem a hledaly něco k snědku. Jsou to šelmy s neskutečně silným stiskem tlamy, myslím, že snad s tím nejsilnějším v říši zvířat. Obecně jsou to velmi nebezpečná zvířata, zde jsou však již kapánek přivyklá na lidi. Kousek od města totiž provozuje jeden místní nadšenec pro turisty speciální divadlo. Krmí tyto šelmy, které žijí volně v přírodě, a vždy před setměním jsou naučeny se stáhnout na určité místo, kde dostanou maso. Je to zajímavá podívaná.

Stržené dráty

Během dne město ožívá, lidé se ve starém městě povalují, kde se dá, stejně jako v noci, jen s tím rozdílem, že místo spánku věnují svůj čas prodeji manga nebo jiných plodů. Naše auto působí v těchto úzkých uličkách velmi netradičně, patříme s přehledem k největší atrakci města dne, možná i roku.

Lidé se povalují, kde se dá.

Auto je vysoké a když už nějakou uličku projíždíme, není lehké se vrátit. Proto musíme jet za všech okolností dopředu. Když se ale objeví dráty nad cestou, je nutná asistence místních, kteří pohotově přiběhnou s bidlem a dráty nadzvednou. Přesto se nám povedlo několikrát dráty roztrhnout. Něco nás to stálo, ale dalo se to přežít. Místní zase byli nadšení, že mají ve velmi monotónně plynoucích dnech, které jsou si podobné jako vejce vejci, nějaké povzdvižení.

Opevněné historické město Harar se nachází ve východní části země, na náhorní plošině s hlubokými roklemi, která je obklopena pouštěmi a savanami. Obranné hradby ohraničující toto posvátné muslimské město byly postaveny v období od 13. do 16. století. O městě se říká, že je to čtvrté nejsvětější město islámu, je zde 82 mešit, z nichž se tří datují do 10. století, a 102 svatyní.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Nicméně město nejvíce charakterizují jeho tradiční městské domy a jejich mimořádné interiéry. Nejznámějšími domy jsou tradiční městské budovy skládající se ze tří místností v přízemí a nádvoří. Další tzv. indické domy se objevily až s příchodem obchodníků z Indie po roce 1887 - jde o patrové domy s verandou. Vliv afrických a islámských tradic na vývoj typů městských staveb a urbanistický plán také přispívají k unikátnosti a atmosféře města.

Někdo potřeboval naši kameru

Naše venkovní kamerky snímají ruch ulice a zaznamenávají její nádherný ruch, jsme nadšeni a jsme v očekávání, že dnešní záběry budou stát za to. Navštěvujeme některé staré domy, které jsou součástí starého města a zároveň patří na seznam UNESCO. Stáváme se svědky voleb místní samosprávy, křesťanské mše i muslimských pravidelných modliteb. Jsme spokojeni, odpoledne se rozhodujeme, že nakoupíme zásoby, vodu na sprchování a pojedeme dál.

Trhy v Etiopii

 Jenže přichází drobné zklamání. Hlavní kamera, která snímala život ve městě několik hodin, zmizela. Shodujeme se, bylo to jen otázkou času. Zásadně totiž všem lidem věříme, dáváme jim naši důvěru hodně viditelně znát. Necítíme se dobře, pokud musíme vše schovávat a zamykat kdykoliv jdeme pryč a neustále je uvádět do rozpaků. Naše důvěra se zatím vyplácela. Za této situace je zřejmé, že někdo tu kameru potřeboval víc než my a tak jsme bez ní.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Protože nám ani tak nejde o tu kameru jako o ty krásné záběry, které se nám podařilo natočit, musíme město ještě jednou alespoň projet a natočit to znovu. Sluníčko ale již pálí, jsou nesrovnatelně horší světelné podmínky než ráno, a tak je jasné, že už to moc nezachráníme. Navíc si již nechceme troufnout zajet do těch uzoučkých uliček, protože jednou to opravdu stačilo. Když ale auto opustíme, je možné že přijdeme o kanystry s naftou na střeše, místní nám totiž lezou na střechu i za jízdy.

V příští reportáži vám kromě jiného přiblížím okolnosti pádu letadla, které před pár lety letělo z Addis Ababy do Harare, ve kterém jsem seděl.

Autor: