Kdo by se asi tak uprostřed kruté skandinávské zimy chtěl dobrovolně ubytovat někde, kde je minus pět stupňů, když může bydlet jinde, kde se topí?
Na světě je ale masochistů zřejmě víc, než si myslíme, protože ten Švéd je dnes milionář a jeho Ice Hotel je čím dál populárnější. V současné době už ve Skandinávii existuje přinejmenším pět podobných hotelů a turisté tu nejen rádi přespí, ale za ten "luxus" ještě zaplatí zhruba trojnásobek běžné ceny hotelu, a to hlavně proto, aby mohli celou dlouhou noc v tom iglú vzpomínat, jak krásně je vlastně doma. Vím to, protože jsem takovou noc ve sněhovém hotelu v norském městečku Kirkenes právě absolvovala.
A dějou se tam fakt divné věci. Kare Tannvik, majitel místního sněhového hotelu, říká, že tu každoročně od prosince do dubna přespává nějakých pět až čtyřicet hostů denně a jsou to většinou lidé, kteří jsou znudění přepychem. Chtějí zážitky, příběhy, pohádky.
"Když máte všechno, co se dá koupit, jediné, po čem opravdu toužíte, jsou příběhy," říká Tannvik, který má i na své navštívence uvedeno anglické storyteller – pohádkář. Vypráví příběhy o tom, jak sem jezdí starší anglické páry, takové ty v důchodu, které cestují pět měsíců v roce, protože v pohodlném hotelu můžou přespat všude, tady ale mají příležitost povídat si. Nic jiného tu ani dělat nejde. Manželky si to prý pochvalují nejvíc, protože iglú je jedno z mála míst, kde na ně mají manželé dost času.
"Náš hotel není pro ty, kteří se chtějí pohodlně vyspat," říká Tannvik. A s tím se nedá než souhlasit. Člověk si sice může vybrat z dvaceti originálních pokojů, které tu každý rok v prosinci vzniknou z umělého sněhu (opravdový je prý moc suchý) a které umělci – letos z Číny – vyzdobí ledovými sochami. Ale ať už je to pokoj s obrovským orlem, tuleni nebo Santou Clausem a soby, každý z nich bude mít někde mezi minus čtyřmi a minus šesti stupni. Ty soby mimochodem nedoporučuju, protože čerstvou sobí klobásu tu podávají k večeři a až v noci nebudete moct spát, což je dost pravděpodobné, budete se dívat do tváře tomu tvorovi, kterému jste před pár hodinami snědli bráchu. Jasně, dalo by se namítnou, že to jsou právě ty pohádkové a hororové příběhy, kvůli kterým tu jste, jenže těch vás tady čeká víc.
Například já jsem s takovým momentem byla konfrontována už ve čtyři odpoledne. To mi byla taková zima, že jsem si myslela, že zešílím stejně jako ten Švéd, který s tímhle šíleným nápadem přišel.
Zmrzlým svatebčanům zazpíval Gott
A taky že jo. V hlavním ledovém baru právě probíhala svatba, což je samo o sobě dost bizarní, ale není to ještě nic proti tomu, co se stalo pak. Z reproduktorů totiž začal zpívat Karel Gott Kdepak ty ptáčku hnízdo máš. Ano, náš Zlatý slavík. V iglú.
Norská nevěsta se ženichem si vybrali právě tuto píseň jako svoji svatební. Tři oříšky pro Popelku je tu prý nejpopulárnější pohádka a hrají ji tu každé Vánoce. Ta písnička je jediné, co se v ní nedabuje, takže ji všichni znají v češtině. Ještě si nejsem úplně jistá tím, jaké z tohoto konkrétního příběhu plyne ponaučení. Možná to, že všichni potřebujeme k životu pohádky. Nebo to, že když uprostřed zimy nepojedete k moři, ale raději někam, kde je ještě větší zima než u nás, budete se strašně těšit domů. Nebo možná to, že v životě můžete mít všechno, co se za peníze dá koupit, ale před Karlem Gottem stejně neutečete.
